Jak jsem se dozvěděl, ještě lepší řešení než to moje, je: pořídit si fotoaparát a napřed se kochat a pak to fotit. Někdy ale docela stačí PAMATOVAT SI.

Ale ani to moje, bez foťáku není marné, protože mohu pohlédnout a vidět nahoře Rimbaudova plující oblaka, dole byvší mozaik, který bývalý primátor prodal a místo něj pořídil zámkovou dlažbu a tím si vydělal na výstup na Mt. Ecerest. (to je naschvál, protože to je úplně nejvyšší hora, kam člověka vynesou šerpové za pár šupek). A pak je třeba začít se rozhlížet.

Miluška, která má u nás za rohem pamětní desku z 9.5.1945 byla tehdy, než ji sejmul esesácký ostřelovač, kamarádka mé ženy, bylo jí tedy něco přes šest let a dozvěděla se v tomto věku nekompromisně, co je to válka. I když už to byl její konec. Války i Milušky. Pak ovšem, po třech letech pohody vypuknul třídní boj, který znamenal z makroekonomického hlediska největší transfer majetků od dob Bílé hory a z lidského hlediska statisíce, miliony tragedií. Neměli bychom ve smělém postupu kupředu (který se teď navzdory všem kecům premiéra i prezidenta poněkud zpomaluje) zapomínat na tyhle doby.

Naučily nás strachu. Poddanství. Udávání. Nedůvěře.

Věřím, že někde už má desku František Kriegel, ale kde je pomník Gertrudy Sekaninové-Čakrtové, která po památném hlasování o ponižujících podmínkách okupace zvedla ruku proti a řekla: „Zažila jsem pocit úžasné vnitřní svobody. Byl to opravdu vzácný pocit volnosti a vědomí, že hlasuji tak, jak si to naši lidé přejí.“ Kde jsou pomníky těch dvou dalších, kteří jediní dokázali říci NE?

Na miskách pomyslných vah stojí proti těmto lidem úspěšný estébák Bureš s tím, že očural jak ty předtím, tak ty potom a nahrabal majetku, že mu stádo křečků může závidět. A teď se proti spravedlnosti přicházející z Evropy pokouší zaštítit českým vlastenectvím a hází nám perly ve stylu Harry Pottera! Brusel nám chce škodit. Nám ne, Burešovi to vadí.

Nevěřte Danaům, byť i dary přinášeli... Pomněme, že uctívaný Dubček v zájmu své kariéry (která dle zákonu jeho soudruhů skončila velmi brzy) vykašlal na všechny, kdo mu věřili. Nejsem rasista, ale Slováci nám toho moc nedali; vzpomeňme, že po něm následoval soudruh Husák, soudruh Bilak (zůstal sedět za hranicí a soudruzi ho nevydali). Čaputovou asi nezískáme, tak si myslím, že bychom měli volit z vlastního etnika a Bureše poslat domů.