Nejsem Seneca, abych vládl natolik slovy, že bych uměl dát dohromady to, co stvořil on. Jsem jen člověk tohoto věku, který poznal mnoho bolestí, trochu svých a hodně těch druhých.

Stal jsem se psychiatrem, který je vnímán jako dostupný a bohužel, nemohu vyhovět všem. Dostal jsem několik dopisů, které mi ukázaly otevřené rány, psychická traumata vyžadující akutní ošetření. To je nedostupné v každé době a v této poslední, ohlašující se naléhavými požadavky, bude ještě vzdálenější.

Ale mám pro vás, pro všechny, ze Šumavy i z Varnsdorfu, než urvu čas, abych Vám napsal osobní dopis, jeden vzkaz, který by mohl pomoct zvládnout vaši bolest.

Jsem na tomto světě již nějakou dobu a z výšky své životní zkušenosti a z propasti své nevědomosti mohu říct, že někdy na vrcholu svých možností (50 let a nějaké drobné navíc) začínáme bilancovat a tohle počínání se nás drží čím dál tím víc. Úspěchy vyvadají a neúspěchy se šklebí víc než příšery z Tibetské knihy mrtvých (přestože obojí jsou jen výtvory naší mysli).

Vy bolaví a vy bolavé, zklamaní a zklamané tím, co se nepovedlo, chci vzkázat: Věřím, že skutky se neztrácejí.

Přestaňte (já taky) plakat nad tím, „co se nám stalo“ a do Knihy živých zapisujme to, co jsme pro to, aby svět byl lepší, udělali.

Jak teď – všichni, co pácháme životní inventuru – vyklízíme knihovny, fotoalba, šuplata se vzpomínkami a dopisy se známkou, na níž na nás civí krásný Antonín Novotný, vzpomeňme na to, co jsme na své cestě komu dali. A na to, co nám ukradli můžeme s přehledem kašlat (znám i jiné sloveso pro ty, kteří jsou naladěni na stejné slovníkové vlně).

Naše jizvy odejdou jednou s námi, ale to, co jsme udělali dobrého, tu zůstane. A v tom je smysl života – alespoň si to myslím.