Pan prezident nás ujistil, že když se Praze zavřou noční kluby, bude „pražská smetánka sedět, číst knihy a zvyšovat tím svou beztak nízkou vzdělanostní úroveň“. Své kritiky nazval „internetovými blbečky“, jejichž názorů si může vážit pouze další blbeček. Věta o pražské smetánce není dobře postavena a příslovce beztak tam trčí poněkud nepatřičně. Tím jsem se dobrovolně zařadil mezi blbečky.

Nicméně dovolím si upozornit na několik zajímavých knížek. Především na sbírku textů Karla Hvížďaly, Věta jako povolání, s podtitulem Nezapomínky, které jsem měl tu čest být kmotrem. Jde vlastně o soubor čtyř knížek esejů: Osmý den týdne, Dobře mrtvý dědeček, Exilový orloj a Šváb nereptá.

Nezapomínky jsou důkazem autorova poznání o nespolehlivosti paměti, proto události ze svého života vypráví, tak jak je prožíval a jak je vnímá a netrvá na tom, že tak to bylo. Tak to viděl on a je zajímavé, jak čtenář emocionálně rezonuje s mnoha situacemi, které prožíval v téže době. Autor se naučil psát věty tak, že pocitově oslovují toho kdo je čte pomalu stejně intenzivně jako poezie.

Nejsou to memoáry, a přitom jsou, podávané ale jako jednotlivé kamínky mozaiky z nichž se skládá obraz dlouhých let a desetiletí přesahujících autorův věk přes rodinné příběhy do minulosti. Je to obraz doby, portréty některých zajímavých a významných současníků, filosofické úvahy a velmi cenná autoanalýza, v níž nachází Hvížďala své jungovské pravé já a skutečnost, že překonal strach ze svobody

Je to publikace čtivá, zajímavá, poučná, a také v určitém smyslu léčivá, protože nám ukazuje jakými cestami se zbavit otrockých návyků, které jsme všichni získali v dobách nesvobody a s kterými někdy marně vnitřně zápolíme.

Předtím jsem měl to potěšení recenzovat rukopis kolegy Ladislava Kabelky, Nemocné rozhovory, které teď vyšly v Gradě. Zde bych z ní uveřejnil část.

Pacienti, kteří prošli Moodyho fenoménem, neboli zážitkem blízkým smrti, popisují doprovázející osobu, kterou podle řecké mytologie je Hermes v jedné ze svých mnoha rolí. Ten poskytuje pocit klidu a bezpečí. Než ale dojdeme na konci života k řece Styx, pocit klidu a bezpečí nám často schází. Thanatologie – obor věnující se umírání – ukazuje, že takové přijetí konce, jako jej popsala Božena Němcová u své babičky, nastává málokdy. Heroická medicína se smrtí křečovitě zápasí a její příchod vnímá jako svou prohru. Přijetí neodvratitelného konce vyžaduje jednak moudrost, jednak pokoru.

To obojí a navíc obětavou službu bližním prokazuje doktor Kabelka ve svém úžasném textu, který je napsán velmi kultivovaným jazykem a čte se jedním dechem. Paliativní medicína a hospicové hnutí má u nás krátkou tradici. Když Marie Svatošová začínala, neměla šanci uchytit se v Praze! Domácí hospic ještě kratší. Přesto lze říci, že autor se svými spolupracovníky a spolupracovnicemi dovedl tuto službu na vysokou úroveň.

Základními kameny textu jsou příběhy, přestože vyprávěné zcela bez patosu, většinou doslova vhánějí do očí slzy dojetí. Mezi ně jsou organicky zasazeny vysvětlující komentáře, praktické rady a pokyny, praktické návody na komunikační dovednosti, cesty k přijetí reality a také decentně prezentovaná skutečnost, že nebýt stále silný, není „selhání“, což platí jak pro ošetřující, tak pro postižené a jejich blízké. Lékař zde nevystupuje jako sluha Asklepiův, zajišťující aby nikdo neumíral, ale jak předchůdce doprovázejícího Herma. Celek vyznívá ve smyslu perfektní encyklopedie domácí hospicové péče. Jejím optimálním uskutečňováním je práce s rodinou, která paradoxně umožňuje překonání dlouholetých nedorozumění či konfliktů a tak se stává zároveň cennou službou živým.

Zajímavou knihu o možném alternativním přístupu k dětem s nejrůznějšími poruchami učení a chování, Vidím to jinak, mi poslala sama její autorka, speciální psycholožka, Stanislava Emmerlingová. Autorka pracuje alternativně s metodami emocionálního uvolnění, ERDM a psychomotorických nácviků. Shodla by se asi s Jaakem Pankseppem v tom, že většina poruch je z nevyzrálé situace v mozku a že je třeba spíš trénovat než krmit farmaky. Zejména je-li v podvědomí zabudována traumatická zkušenost, která sedíc v pravé hemisféře není schopna komunikace s levou a tedy verbalizace. Při čtení jejího textu mi vyplynul z paměti na povrch konflikt mezi Freudovým a Ferencziho pojetím psychotraumatu. Zatímco Ferenczi zastával názor, že k sexuálnímu zneužití muselo reálně dojít, byl Freud toho mínění, že stačily fantazie, aby vyvolaly neurotické příznaky.

Cesty do minulých životů, které při některých terapiích probíhají, jsou problémem podobného typu a sympatické je, že autorka se nesnaží tyto symptomy „vědecky“ zařazovat a v terapii s nimi umí pracovat. Protože jsem byl nejednou překvapen meandry, po nichž se pohybovaly traumatické zkušenosti u svých pacientů, neberu ani tyhle věci na lehkou váhu.

A protože Tramvajové etudy Heleny Uhlířové dostane jen pár vyvolených, seznámím vás alespoň s jednou básní (tiskne také v Přítomnosti).

Sedavá

Hačají
mladí lidé
v tramvaji
hačají
stojících nad sebou
na nic
se neptají

Hačají
a čtou si soustředěně
z mobilů.
Kdy asi dojde
ke změně
jejich profilů?

Až kloubek
zabolí
dech se zkrátí
až se jich nebude
nikdo ptáti