Nesponáhlľaj sa. Na chviľu sa zastav. Počúvaj. Dívaj sa.

Tohle je název a pod ním podnětné myšlenky ze slovenského nezávislého recenzovaného časopisu, vedeného Lenkou Jaliah a dalšími s pestrým obsahem od poezie, přes eseje, anlýzy a úvahy, až po popularizaci vědeckých poznatků.

Mám tu čest být AMBASODOR tohoto media v České republice.

Jak se to přihodilo. V dobách, kdy psychosomatika byla podle komunistických ideologů ještě „reakční pavěda“, jsme společně se slovenskými kolegy budovali její základy. Mělo to tenkrát výhodu využití jisté rivality. V Pezinku a v Bratislavě říkali, aj v Prahe už to beží a u nás opačně: vždyť už to dávno dělají Slováci. Kamarádům na Slovensku jme říkali „naši Jánošíci“, a tak jsme se nakonec společně vysoukali na světlo a skončili s ilegalitou (i když do oficiálního uznání byl ještě dlouhá cesta).

Byly ale i jiné kontakty, které obohacovaly náš život v dobách komunistického temna: pondělní TV přenosy z divadla v Bratislavě, slovenština nedělala problém nikomu, protože vše, co se týkalo věcí veřejných bylo vysíláno dvojjazyčně. Byla tu malá slovenská divadla, (Radošínské především, ale i další) Lasica a Satinský a v závěru temna a na úsvitu svobody Markovič. Slovenské šlágry střídaly v rádiu ty české a značka CZCECHOSLOVAKIA byla známa nejen v hokeji. Byli to především piloti RAF, kteří si proslavili.

Po rozdělení republiky na dva samostatné státy tahle intenzivní spolupráce zamrzla. Jel jsem v roce 1994 na klasické setkání do Pezinoku a volal několika kolegům a kolegyním, s nimiž jsme Slovensko navštěvovali, že mám v autě tři volná místa. Nakonec jsem jel sám a byl to divný pocit, protože na hranicích chtěli pas a musel jsem si vyměňovat peníze a byl jsem náhle cizincem tam, kde jsem se cítíval doma.

Zůstal jsem jedním z mála, který si zachoval kontakt se slovenskými kolegy, píšem si, pokud to šlo tak jsme se i navštívili, na konferenci stomatologů v Topolčanech jsem několikrát přednášel a získal tam cennou trofej – krásné kapesní hodiny. Byl jsem také několikrát pozván na doškolovací kurzy v Bratislavě a jednoho z Jánošíků jsem zatáhl na kongres v Hradci Králové. V covidové době jsem dokonce přes bratislavskou agenturu „vysílal“ na jejím webináři. Už se necítím být úplným cizincem, pociťuji to hlavně, když Slovákům závidím jejich prezidentku.

Do media a nakonec k čestné funkci jsem se dostal tak, že jsem občas jednomu z Jánošíků poslal něco, co by – jak říká diplomatická hantýrka – mohlo zajímat obě strany - a on to předal některým z internetových medií. Nakonec mě paní magistra Lenka Jaliah, PhD. zařadila mezi "své" autory a pověřila touhle čestnou funkcí. Texty i verše jsou tam kvalitní a pro ty, kdo ještě mají rádi slovenský jazyk, dostupné na: redakcia@prekrocsvojtien.sk a plná adresa stránky je: https://search.webdepozit.sk/webarchiv/public/20200601134801/https://www.prekrocsvojtien.sk/kontakt/