Ze seriálu Významné prasárny.

Byli kdysi tři princové ze Serendipu, kteří šli světem a vždycky našli nějakou pitomost, a ten nejbystřejší řekl, ať to nevyhazujou. Vláčeli se s tím několik mil a najednou tu byla příležitost to použít a sedlo to jako zadek na dekl. Od těch dob se náhodným objevům, které tvůrci nezamýšleli, říká serendipity. Byla o nich již zmínka jinde. Jsou ale také vynálezy s opačnou logikou: jejich tvůrci od počátku usilují o ideální řešení původní myšlenky

Zdánlivě nelogické pokračování je letmým připomenutím knihy Osudy dobrého vojáka Švejka líčící život pucfleka za první světové války. První část je plná příhod z Prahy. Jednou Švejkovi bylo dopřáno dostat svého nadřízeného, polního kuráta, z nějakého flámu domů. Cesta v drožce stojí za zopakování, nicméně vyjmu z ní jen pro náš příběh podstatnou část.

Potom začal vypravovat: „V Budějovicích byl jeden tambor – oženil se – a za rok umřel. Není to dobrá anekdota?“

Tím jsme se dostali k meritu věci. Franz Anton Mesmer ve své době netušil, že objevil základy sugesce a hypnózy, sebeúzdravné mechanismy a placebo efekt – to vše dohromady – a nazýval své působení „lidským magnetismem“. Když měl za sebou pár neuvěřitelných úspěchů a také pár skandálů ve své rodné vlasti, vydal se do Francie. Tam se léčilo převážně klystýry a pouštěním žilou.

Mesmer byl lidumil a působil zdarma. Jeho pověst se nesla Paříží. K lucernám uvazoval provazy, nabil to vše svým lidským magnetismem a řada nemocných, bohatých i chudých, se uzdravila. To prestiží a chamtivostí nabité doktory pekelně namíchlo a obrátili se – za účelem likvidace konkurence – na samotného Ludvíka XVI.

V březnu roku 1784 podepsal král Ludvík XVI. příkaz lékařské společnosti a akademii, aby přezkoumala mesmerismus v jeho možných důsledcích. Obě společnosti sestavily komisi, jejímiž členy byli např. Joseph Ignace Guillotin, Benjamin Franklin (tehdy vyslanec USA ve Francii), astronom Bailly, chemik Lavoisier a botanik Jussieu. Závěry komise však byly velmi negativní. Dokonce bylo poukázáno na možné ohrožení mravnosti pacientů.

Mesmerismus, ač zavržen, neuvadl, jeho zastánci ho pronesli časem, uchytil se u Charcota na klinice, pracoval s jeho principy i Freud a dodnes se s ním v transmutované podobě setkáváme.

S dělením člověka na dva nestejné kousky se to má trochu jinak. Náročné stínání hlavy mečem, pleknem nebo sekerou zjednodušil svým vynálezem již shora zmíněný doktor Guillotin. Nebyl to až tak zcela původní vynález, něco podobného použili již dříve, ale na vrcholu Francouzské revoluce – jejímž smyslem, jako každé revoluce, byl co největší počet mrtvých – se jeho přístroj velmi hodil.. Šlo o princip velké šikmé těžké žiletky sjíždějící po kolejnicích k zemi, která přeťala nastavený krček tak, že hlavička spadla do připraveného košíku, tělo bylo odstraněno a jelo se hbitě dál. Co by byl za ten vynález dal ondyno Jan Mydlář na Staroměstském náměstí.

Benjamin Franklin se tenkrát rychle vrátil do USA, zatímco chemik Lavoisier, kterého probírají v kapitole „hoření“ už povinně v deváté třídě, jako trouba v Francii zůstal a navíc pomáhal uskutečnit měnovou reformu. To se mu vymstilo a tak se dva kamarádi z jedné komise potkali znovu, Vynález doktora Guillotina rozdělil slavného chemika na dvě nestejné půlky. Zanedlouho se zjistilo, že to byl justiční omyl (tak se říká vraždám spáchaným spolkem ničemů, který si říká stát) a vdově postupně vrátili vše kromě manžela.

Z této bajky plyne poučení: Dej si bacha na to, s kým sedíš ve významné komisi. Kdyby tohle pravidlo znal Rudolf Slánský, mohli jsme se dočkat zajímavých pamětí.