Zapalte svíčku. Brečím a brečte se mnou. Tohle je moje první vzpomínka.

Tohle je první text, který jsem ho slyšel číst v Textapealu v Redutě:

Člověk se nezavděčí a Kudýš teprve ne. Kudýš je pitomý zajíc. Tak se o něm alespoň říká na pasece mezi zajíci, kde vyrůstal. Shůry mu dáno nebylo a do apatyky si netroufal. Ostatní zajíci krásně běhali a dělali kotrmelce, panáčkovali, stavěli slechy, rozeznávali kapustu od zelí a okusovali kůru mladých doubků. Byli to chytří zajíci a byli docela rádi, že mají mezi sebou Kudýše, protože v jeho přítomnosti věděli lépe, že jsou chytří. Kudýš běhal pod psa, vždycky se někam zaběhl, kotrmelec neudělal ani za zlaté tele a uši mu plandaly kolem hlavy, hanba povídat.

Sedával tedy u potoka, plival do vody a rozmlouval s rybami.

„Dělá ostudu nám, chytrým zajícům,“ říkávali chytří zajíci. „Musíme Kudýše držet stranou.“ Dali mu knihu, kterou jeden z nich našel na pasece, a řekli: „Seď, listuj si a necourej!“

Kudýš seděl, listoval si, necoural. Jak tak listoval, nedalo mu to a začal si číst. Naučil se lidštině a krom toho se dověděl něco o třicetileté válce, Ferdinandu Dobrotivém, trochu latinsky vzor femina, pár vzorců z trigonometrie, básničku od Čelakovského, neboť ta kniha byla Repetitorium k maturitě pro gymnasia a reálná gymnasia.

Četl, nepletl se ostatním a ti byli rádi. „Až zesílí, bude metařem,“ říkali, „k jinému se nehodí.“

Jednou Kudýš ležel pod smrčkem s knihou, v tom utíkali kolem chytří zajíci a křičeli: „Uteč Kudýši, jdou lovci.“ To Kudýše tak vyděsilo, že se rozběhl – byl to přece pitomý zajíc – rovnou proti přicházejícím lovcům.

Když tak proti nim stál, nic jiného ho nenapadlo, než že řekl „dobrý den“.

Lovci se obrátili na útěk. Kudýš za nimi křičel „počkat, počkat“, ale to už lovci s lovkyní vylezli na strom, třetí lovec nestačil, stál pod stromem a držel ruce vzhůru.

„Prosím vás,“ uklonil se před ním Kudýš, „kdy zemřel Ferdinand Dobrotivý? Schází mi v knize ten list".

„Nevím,“ vyrazil ze sebe lovec a na čele mu vyrazil pot. Nespouštěje z Kudýše oči, volal nahoru do koruny stromu: „Nevíte, kdy zemřel Ferdinand Dobrotivý? Zajíc to chce vědět!“ Ani nahoře nevěděli.

„Hm, škoda,“ řekl Kudýš. „Odpusťte, že jsem obtěžoval. Na shledanou.“

„Počkejte,“ volal lovec, který seděl v koruně stromu nejvýše.

Kudýš se zastavil.
„Prosím?“

„Počkejte, vy jste moc chytrý zajíc a máte překrásnou výslovnost!“ „Ne,“ odpovídá Kudýš, „já vůbec nejsem chytrý zajíc, já jsem nejpitomější ze zdejších zajíců. A pokud jde o výslovnost, schází mi konverzace.“

„Nechcete k filmu?“ volala lovkyně. „Ne, já bych radši do knihovny,“ odpověděl Kudýš a rozloučil se. Od té doby žijí zajíci v modrém lese bezpečně, žádný lovec se tam neodváží. Žijí tam prý strašně chytří zajíci, kteří se zabývají historií – obdobím pozdního feudalismu.

Jen občas najde některý lovec odvahu, plaše se připlíží na okraj lesa, přinese nějaké knížky a pohovoří s Kudýšem, který tam dělá metaře.

Ivan Vyskočil toho udělal nejméně tisíckrát víc, ale tohle je princip, s nímž začal a pokračoval a nechal nám k použití...