Mluvit o smrti bylo v reálném socialismu zakázané

a po jeho pádu nevhodné. Hleděli jsme sice stále kupředu, ale budoucnost byla nekonečně otevřená. Nikoho z plánovačů úžasné budoucnosti, jak socialismu, tak kapitalismu, ale také i současnosti nenapadlo zeptat se: A jaký je konec cesty? Při programech pro lid jsme zapomněli na lidi. Celkem jsme nebrali v úvahu stovky zabitých na silnicích, tím méně každodenní mizení našich blízkých.

Ti odcházeli za plentu s větším či lehčím ulehčením svého přechodu na druhou stranu řeky Styx, zatímco pozůstalým nebyl umožněn ani prostor, tím méně čas na truchlení. To je rituál nezbytný k přijetí ztráty. A to ztráty životně významné.

Vyprávět by mohla paní doktorka Svatošová, jak obtížně hledala místo, kam posadit svůj první hospic, který v sobě pro veřejnost skrýval něco nepřijatelného. Až našla přijetí v Červeném Kostelci (tuším na potřetí). Řešili jsme smrt blízkých půlhodinovým odběhnutím do krematoria, část medií kritizovala rozloučení s Karlem Schwarzenbergem. Pieta smrti mizela v hlubinách středověku.

Potom nás Smrt našla. Nepřipravené, zděšené!

Hledáme zase rituály, kudy bychom ji přijali. Z vesmíru hleděno to vypadá jako návrat ke zcela primitivním rituálům, což je nám dáno. Tisíce svíček jsou tisíce ohňových obětí v malém. Za dávných dob v to znovurodícím ohni hořela lidská oběť.

Odmítli jsme církev. Dělala to blbě, ale byla tu! Nenašli jsme jiný způsob, jak řešit spiritualitu. Teď je tady výzva… Umíme ji uchopit?