Když lidé chtějí pomáhat až příliš aneb Syndrom vyhoření

08. 07. 2009 | 12:38
Přečteno 11153 krát
Zapálíš-li svíčku na obou koncích, dostaneš dvakrát více světla, ale shoří ti za poloviční dobu.

Představitelé pomáhajících a pomoc nabízejících profesí mají zajímavé zaměstnání a po většinu svého pracovního času se setkávají s lidmi, pro které pracují. Jejich zaměstnání je pokládáno více za poslání než za klasické povolání. Oni si je vybrali především proto, že jsou naplněni altruismem a dobrou vůlí udělat něco také pro druhé. Při výběru profese vesměs nehledí na finanční ocenění, které je většinou nižší než v jiných oborech, uspokojení jim přináší potěšení z dobře vykonané práce a z prospěchu těch, jimž se věnují. Veřejnost jejich ochotu oceňuje a tak se každoročně v předsilvestrovské bilanci dostávají do čela žebříčku popularity a sociálního uznání.

Patří sem lékaři, zdravotní sestry a další zdravotníci, záchranáři, učitelé a učitelky, hasiči, pečovatelé a pečovatelky, náhradní matky, duchovní, vychovatelé, dobrovolníci v nejrůznějších oblastech našeho života a další. To, co je všemi kolem kladně hodnoceno, je jejich starost o blaho druhých a jejich nezištnost. V průzkumech vedou o celou koňskou délku před bankéři, podnikateli, obchodníky a dalšími na zisk orientovanými profesemi. Když je čtu, ani za nic bych nechtěl být bankéřem! V realitě už to tak slavné nebývá – stačí si na internetu přečíst komentáře pod články, které nějaké ze zde uvedených zástupců skandalizují.

Pomoc poskytující jedinci ve svém nadšení a ve své altruistické touze stát se spasiteli lidstva netuší, že je na této cestě čeká nebezpečná a zrádná past nazývaná syndrom vyhoření (burnout syndrom). Vyhoření je pokládáno za důsledek nadměrného stresu vyvolaného jak podmínkami v pracovní oblasti, tak především nepřiměřeným a nerealistickým očekáváním výsledků a z něj plynoucím postupným zklamáním jednak z reakce okolí, především však z vlastního výkonu. Postižení proto přidávají plyn a tlačí na pilu, tam, kde by se měli zastavit a přehodnotit své postoje, tvrdě od sebe vyžadují stále lepší výkon a zákonitě končí v tělesném a psychickém vyčerpání. Povolání, které si dobrovolně a s nadšením vybrali, začnou pomalu ignorovat až nenávidět a může se stát i to, že lidé, kterým chtěli sloužit a pomáhat, se stávají oběťmi jejich cynismu, nezájmu, někdy i agrese.

Kde je vysvětlení tohoto jevu? Především v pochopení mechanismů stresu. Na jev nazývaný stres můžeme pohlížet z různých úhlů: máme stres organizační, většinou označovaný jako zmatek (trefně pojmenovaný i silnějším slovem), stres psychologický, pod kterým si můžeme představit starosti a trápení jedince a nakonec stres biologický – z patofyziologického pohledu. Stresová reakce není jednoznačně škodlivá a během vývoje sloužila k zachování života jedince ve chvílích ohrožení.

Poplachová fáze řízená sympatickým vegetativním (tedy automaticky a bez zásahu mozkových center působícím) systémem má za úkol připravit organismus na boj nebo útěk a během ní se logicky organismus nabudí, napínají svaly, zrychluje srdeční akce, stoupá krevní tlak a objevují se další „předstartovní“ symptomy. Naopak fáze rezistence má umožnit přežití za krajně nepříznivých okolností. Za její řízení je odpovědný parasympatikus, jehož aktivita vede k útlumu řady funkcí. Když se obě reakce vyčerpají, nastává zhroucení řídících systémů, které se bezhlavě přetahují o vládu.

Protože biologická stresová odpověď prapůvodně sloužila k záchraně života, organismus na její realizaci nijak nešetřil; naopak, plýtvá při ní energií jako nikdy jindy. Nevýhodou člověka je, že takto reaguje nejen při reálném ohrožení, ale stejně intenzivně funguje také v souvislostech, konfliktech a zklamáních v oblasti sociální. Takže stručně řečeno: v hádce s partnerem vyplýtvá stejné množství energie jako při souboji s medvědem a navíc „naprázdno“ přetěžuje všechny systémy, které by při rvačce nebo ukrývání před šelmou uplatnily. Napíná tedy svaly, zvyšuje krevní tlak, atd., zatímco pod brzdícím parasympatickým vlivem zužuje průdušky, zpomaluje trávení a tlumí své tělesné i psychické pochody.

Nedobrý tělesný stav působí nepříznivě na duševní rozpoložení, na druhé straně psychické rozlady ovlivňují nežádoucím způsobem tělesné funkce, bušení srdce vyvolává úzkost, zklamání vede k depresi, která - stejně jako vztek z prožívaných nezdarů - zhoršuje spánek. Prohlubuje se vyčerpání, jedinec však umíněně trvá dál na nadlidském výkonu, zhoršuje se pozornost, zvyšuje riskantní chování. V obraně proti zraňující skutečnosti se člověk snaží vytvořit ochrannou slupku, která se mění v cynický a odcizený postoj.

Bludný kruh selhávání se mění ve rdousící a zaškrcující spirálu. Lidé, kteří by chtěli a mohli pomoci jsou odmítáni jako nepřátelé, kteří dále zraňují hrdost. Naopak ve hře se objevují zcela nežádoucí „pomocníci“ – alkohol, uklidňující a povzbuzující prášky, cigarety, drogy... Člověk, který chtěl být užitečný druhým, se dostává na pokraj svých sil. A zde už je namístě léčba, která bývá dlouhodobá.

O to důležitější je prevence. Ta spočívá především v realistickém odhadu jak zamýšlených cílů, tak vlastních schopností a střízlivém vyhodnocení objektivní situace. Tak jako není dobré zavěšovat všechny kabáty na jednu skobu, není rozumné upnout se k jedinému cíli a obětovat mu ostatní oblasti života. Dobré rodinné a přátelské vztahy pomáhají vytvořit spolehlivou mezilidskou síť, která je zdrojem kladných podnětů i zárukou bezpečného zachycení v době, kdy se svět naklání a začíná být vnímán jako nevděčný až nepřátelský. Tělesné cvičení pomáhá zahánět i duševní chmury, orientace na umění harmonizuje psychický život, kvalitní systém morálních hodnot nás včas zabrzdí a nedovolí, aby altruistické cíle přerostly do trucovitého sebeprosazování se snahou dosáhnout spasitelskou gloriolu.

„Uvědom si, že tvým úkolem je pomáhat změnám k dobrému, ne však věci či lidi násilně měnit“, říká jedno z pravidel sester z anglických hospiců, zatímco jiné, které považuji za nejmoudřejší, dodává: „Směj se, hraj si a nauč se radovat z darů života.“

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Ládik napsal(a):

Na stres je les a pes.
08. 07. 2009 | 13:10

Rumcajs napsal(a):

Měl by jste si pane doktore vychystat jeden pokojíček pro Rátha s Paroubkem.

Tuším, že hned po podzimních volbách lehce vyhoří.
08. 07. 2009 | 13:38

cožoto napsal(a):

Snaha něco vysvětlit je zde pozitivní.Má to ale háčky:
1) Pomáhající tohoto druhu je zpravidla (právně-finančně) v daleko lepší pozici než zaměstnanec,podnikatel,předmět jeho pomoci-tedy stresový důvod není tak lehce omluvitelný.
2)Existují celé životy lidí ,kteří to dělají na úkor svých financí osobních
3) Tohle si společnost nechce přiznat: že tato povolání vyžadují vodu na mlýn: existuje mnoho sdělení osobních od nejrůznějších osob,že do vztahu k pomáhajícím byly vehnány podezřelými okolnostmi,nátlaky,negací právních předpisů a zastrašováním.Je celá řada případů kdy tomu předcházely série vražd.Pomoc jako pokračování vražd ?
08. 07. 2009 | 14:08

Baba napsal(a):

Pane doktore, děkuju za vysvětlení, popisujete potíže, se kterými se potýká většina členů mé širší rodiny. Nesouvisejí pouze s profesemi, které zmiňujete, ale též s životními změnami, známými to stresovými faktory.
08. 07. 2009 | 14:27

Radkin Honzák napsal(a):

Ad: cožoto
Jestli jsem správně pochopil Váš příspěvek, sdílíte názor mrtvé kočky Karla Michala (Bubáci pro všední den), že pacienty je efektivnější a levnější zabíjet, než léčit, protože to beze zbytku splní svůj účel a je ekonomicky výhodnější, zatímco léčení se táhne, prodraží a nikdy není jisté, jak to dopadne.
08. 07. 2009 | 15:20

Jan napsal(a):

S tím altruismem bych to zase tak nepřeháněl. Spousta lidí v uvedených profesích jde po penězích stejně jako lidí z jiných profesí. Vzpomínám si třeba na jednoho učitele na VŠ, který řekl že třetí termín zkoušky nevypíše, protože není dobře placenej, prý si můžeme jít stěžovat třeba k děkanovi.
08. 07. 2009 | 15:49

bubu napsal(a):

díky Vaší moci (vyšší?)raději pane Rankine,odpovím za přemoženého "cožoto".Myslím,že jste ho nepochopil,protože říká pravdu do očí a rovně,bez triků.Jen to pomůže všem.
Ocenil i klady.Já bych k nim připojil i to,že lidé v některých zdravotních situacích jsou s psychiatrem na tom lépe než jinde-v souladu s tím co píšete.Základní etický požadavek na Vaši profesi je nechovat se silově,konfrontačně,nic nevnucovat.Musí být naprostá dobrovolnost.Symetrie.Nesvědčí o inteligenci dávat testy inteligence.O trapnosti ano.
Dále třetí háček z trojháčku u "cožoto" je -jak každý chápe z toho textu -dvojsečná zbraň.Dalšími oběťmi se už stali i doktoři.Ale v zásadě by žádný doktor neměl jakkoliv ovlivňovat hodnoty možných svědeckých výpovědí,jakkoliv shazovat.Každý kdo srovnal kdy Váš obor s jinými,ví,že mnohé jiné obory jsou mnohonásobně více postaveny na evidenci,nikoliv holé spekulaci a schopnosti různých typů intelektů,často jde o daleko vyšší nároky.Jen o to jde u psychiatrů-zda jsou od přírody obdarováni talentem člověka.To je dar,který má vůbec z lidí málokdo.Ne pacienty ani "cožoto" ani já "bubu" nikdy neschvalujeme zabíjet!!!Euthanasie je zločin,záměr,plánovaná vražda.Vnucené léčby bez důvodů totéž.Co chce Vámi zmíněný Michal-vyložte nám všem-Je to asi lump!!
08. 07. 2009 | 16:08

Radkin Honzák napsal(a):

Učitel VŠ má plat hluboko pod celostátním průměrem, stačí nahlédnout do tabulek. Karel Michal BYL asi lump, protože si ze všeho dělal legraci (dokonce i z důstojníků lidové armády).
Můj text je především o důsledcích chronického nezvládnutého stresu v pomáhajících profesích, pokud má někdo problém se svým lékařem, ať si jej řeší, nicméně já nemám, co bych k tomu dodal.
08. 07. 2009 | 16:45

Manka napsal(a):

Myslím, že jsou věci, kdyvám nikdo neporadí. Jsou to duševně nemocní příbuzní, kteří znesnadňují spolužití, ale i řešení různých situací. Stále jakoby dělají vše opačně než by měli.Ve finále uškodí sobě nejvíce, ale to jim nelze vysvětlit. Již jsem se naučila je nenapravovat, ale jednat s nimi jejich způsobem. Je to ale často takové neřízené, nevím kam to "dojede".
08. 07. 2009 | 16:47

skeptický napsal(a):

Dvěma slovy :Shitty personality.

Dobrý.Takže vypálený workoholik s vysvětlující manií,hrách na stěnu házející altruistický spasitel.A brzdící sympatický parašutista nikde.

Ten kočičí názor je taky kšeft.V Americe prý dnes poprava stojí víc,než náklady na doživotní vězení.Chudák Wohlschlager za první republiky dostával za popravu 500 Kč.

Naši sousedi napravo nalevo to dělali ve velkém;myslím,že se to uchytí znovu,a nebude to dlouho trvat.

Pesimista je optimista s praxí.

Zajímavé je,že k šílenství dovádějí člověka tzv.nejbližší.
Říci si nedají,do všeho kafrají,nebo žijí z cizích nervů.

Nejrozumnější řešení je vlastní klika ,vyhodit televizi a telefon oknem,a pak zaházet okna hnojem .
08. 07. 2009 | 16:56

bubu napsal(a):

Děkuji prof.Radkinovi.Myslím,že klinický problém,který řeší-pomocná zaměstnání a stres-je dnes velmi významný.Stojí za to se mu věnovat lékařsky,intelektuálně-odborně.Bohužel profesorův a další příspěvky naznačují,že tam kde člověk umí,není zaplacen.Kde neumí navštěvuje psychiatrie.V tom je kus logiky.Bohužel jsou více než smutné pravdy.Další-skeptický:jen málo šílenství je opravdovým šílenstvím.Jsou spíše nápodoby.Nemyslím,že hlavně k nim dovádějí nejbližší:nejvíce bych řekl zlom v původní profesi díky jiné kvalitě prostředí než je očekávána nebo žádoucí, těžká nebezpečná nemoc-kdy člověk neví s čím počítat,jak to zakalkulovat do plánů,i obtíže s nalezením partnera.Je zatím nedostatkem psychiatrie,že dosud neléčí "společenské šílenství",ale vyloučené lidi z okolí šílenců v pracovních prostředích.Kolikrát jsme viděli,že vyloučený ze strany zešílel,ale nebylo možné ho vyhodit z politických důvodů.Ale možné zabít.Že šéf je pološílený až šílený léta ví celý pracovní kolektiv,ale nic se dál neděje,prostě se okolí musí přizpůsobit bláznovi.Protože má úřední moc,i když lidskou autoritu žádnou.Příkladů je mnoho.Existuje i širší povahy společenské šílenství,kdy lidé propadnou kultům politiků,apod.
08. 07. 2009 | 17:17

Radkin Honzák napsal(a):

K posledním třem příspěvkům: děkuji. Mance chci říci, že víme, že nejbližší příbuzní (pokud pacienta neodepsali) jsou ve větším stresu než ošetřující personál. Proto rozumný lékař pracuje i s nimi. Brzdu nerozumných snah je třeba najít v sobě - podívat se na sebe zvenčí a to, co bych udělal pro druhé, udělat pro sebe. Chtěl bych uvést na správnou míru skutečnost, že nejsem profesor, ale jen prachobyčejnej doktor. Ale dobře vím, co je to šílený šéf.
08. 07. 2009 | 17:39

Emma napsal(a):

to Manka
Myslím, že vím, o čem píšete. Jsem teď nově v roli blízkého příbuzného duševně chorého.Je to pro mě role zcela nová.
Problémy se pochopitelně "nevylouply" ze dne na den. Ale o pomoci zatím nemohu mluvit..i když jsem se o ni zajímala. Zatím jsem slyšela....musíte to zvládnout, musíte mít pochopení, chce to trpělivost, ona je nemocná.
Profesí patřím k těm výše zmíněným rizikovým povoláním.
Ta svíčka hořící ze dvou stran? Jóó to je přesné.
Je ale vlhké léto, tak snad bude hořet pomalu a nějaká rada se najde.
Zdravím E.
08. 07. 2009 | 18:19

také člověk napsal(a):

Pro obětavce doporučení, které nenajde většinovou kladnou odezvu.Každý si musí stanovit hranici,za kterou už nedovolí nikomu a ničemu rozhodovat o možnostech svého já a jeho prospěšnosti druhým.Každý jsme s nárokem na vlastní štěstí, zdraví a spokojenost,které si nechme brát při pomoci druhým jen do míry nám snesitelné.
08. 07. 2009 | 19:53

Standa napsal(a):

Tradičně se uvádí, že burnout syndromem jsou postiženy pomáhající profese, pro které je ve vztahu klient-pomáhající charakteristické především to, že zde peníze nehrají žádnou (hasiči, zdravotní sestry...), nebo jen okrajovou roli (psychologové, pečovatelky...). Abychom si rozuměli - pomáhající osoba je zde za svou práci placena buď státem, nebo zaměstnavatelem, klient jí tedy žádné peníze nedává a nemůže proto vyhrožovat, že půjde jinam, kde to je levnější apod.

Zajímalo by mě tedy, zda jsou burnout syndromem ohroženi i pracovníci profese user support (nejrůznější call centra operátorů, technická podpora různých internetových systémů apod.), kde je klient platícím zákazníkem, a styk s ním je spíše než eticky řízen v prvé řadě s ohledem na zásadu "náš zákazník, náš pán."

Nedávno jsem se dočetl, že pracovníci call center nejmenovaného operátora mají nadprůměrné platové ohodnocení, sofitifikovaný bonusový a relaxační systém, a kdejaké další výhody oproti jiným profesím, a přesto tuto práci vydrží dělat maximálně v řádu několika let, než zcela vyhoří a odchází pracovat jinam, s výraznými pocity hostility vůči zákazníkům/uživatelům.

Rovněž pracovníci na známé Lince důvěry jsou maximálně chráněni před rizikem vyhoření, přesto i zde ve své práci nevydrží déle jak řekněme dva roky.

Jako zdroj chronického stresu a spouštěč burnout syndromu se mi tak jeví už samotná povaha těchto profesí - interakce mezi lidmi, mezi nimiž panuje mocenská a osobnostní asymetrie. Osoby vyhledávající pomáhající profese totiž nejsou reperezentativním vzorkem celkové populace - neboli doktory vyhledávají pouze nemocní, hasiče pouze lidé v neštěstí, call centra lidi technicky nezkušení nebo naštvaní na příšlušnou firmu apod.

Pomáhající pracovník je tak kažodenně konfontován se statisticky zkresleným vzorkem populace a je dlouhodobě vystaven pocitu, že všichni lidé jsou stejní jako ti, se kterými se konfrontuje pracovně. Zde nastupuje ono známé odosobnění a cynismus vůči klientům, "rakovina na jedničce" či "zase další BFU" (běžnej franta uživatel).

Rovněž lidé, kteří se rozhodnou vykonávat pomáhající profese, nejsou statisticky reprezentačními zástupci průměrného šedého davu, a vyznačují se rysy, jako je komplex Matky Terezy apod, které jsou ve své neuvědomělé a nereflektované formě ještě zrádnější než při reflexi těchto jevů.

Z tého asymetrie pomáhajícího a pomoc přijímacího se pak logicky rodí disharmonické narušení duševní integrity, a je otázkou, kolik nás třeba ročně stojí všechny škody napáchané vyhořelými příslušníky pomáhajícch profesí.

Nedávné skandalizování poměrů na českých LDN ze strany Mladé fronty se tak jeví jako přehlížející fakt, že zdravotní sestry jsou vysoce finančně podhnoceny a často již v pokročilé fázi vyhoření.

Kudy z toho ale ven? Zatím jsem nenašel odpověď, a všechny současné metody prevence před burnout syndromem mi přijdou pouze jako oddalování nevyhnutelného. Změnu by snad mohla skýtat systémová změna samotného vztahu mezi pomáhajícím a pomoc přijímajícím, aby se maximálně redukovala mocenská a osobnostní asymetrie mezi oběma rolemi tohoto náročného vztahu.

Ukazuje se např., že velký úspěch slaví nejrůznější peer programy, založené právě na odstranění této asymetrie. Úspěch Anonymních alkoholiků budiž jedním z příkladů. Stejný princip se uplatňuje na internetu, kde se např. zjistilo, že čtenáři více důvěřují některým bloggerům (tedy běžným lidem z davu jako jsem já nebo kdokoli jiný) než zaběhlým nédiím.
08. 07. 2009 | 20:51

Fachmann napsal(a):

to Standa: poměrně přesně a srozumitelně jste to popsal. Při čtení jsem si vzpomněl na případ tzv. heparinového vraha. Spoustu jsem o něm zjistil, přečetl i vyslechl a zdá se mi, že to je vzorový případ burnout syndromu, dotaženého k tragickému finále. Mladý muž s myšlenkami na pomáhání druhým se postupně dostal do stavu, kdy bez polykání enormního množství medikamentů nemohl existovat. V poslední fázi ordinoval heparin těm, jimž měl pomáhat, protože následné zhoršení jejich okamžitého stavu mu - prostřednictvím zvýšeného úsilí o jejich záchranu - umožnilo zapomenout (překlenout?) vlastní problémy. Nedostalo se mu včas pomoci a sám si jinak pomoci nedokázal. Smutné. Řada zbytečnýh úmrtí a jeden zničený život, nadosmrti v kriminále. A to se nezmiňuji o bolesti, kterou způsobil pozůstalým i svým nejbližším.
08. 07. 2009 | 21:58

Kritik napsal(a):

Pěkný článek na téma "všeho s mírou".
Předmětem našeho snažení by měly být především ctnosti. Ovšem důsledkem přehánění ctností je pravý opak - pýcha a sobectví.

I při pohledu na tento trpící svět s miliardou hladovějících nám někdy nezbude nic jiného, než plakat s plačícími. Což nám nesmí zabránit, abychom se radovali s těmi, kdož se radují. Nádherně potřebnou rovnováhu vystihli benediktini: Ora et labora (modli se a pracuj - viz http://cs.wikipedia.org/wik... )
08. 07. 2009 | 22:27

honzyk popelka napsal(a):

pomož si sám, a bude ti pomoženo. pokud dokážeš pomoci sám sobě, můžeš si troufnout zkusit pomoci i druhému...
Znáte příšerný film Larse von Thierse (nedám ruku do ohně za správné uvedení jména toho příšerného člověka) s názvem "Prolomit vlny" ?
Pomáhající profese jsou velké téma. Pro magory i pro ekonomy.
zdravím pana Honzáka, jehož jméno mi učarovalo.Syndrom vyhoření má jistě budoucnost, neb celá naše společnost je poněkud přehořelá. To, co bude zajímavé, bude sledovat to vstávání z popela...
08. 07. 2009 | 22:50

Baba napsal(a):

Jen nechte na hlavě. Před nimi nikdo neprchneme.
08. 07. 2009 | 23:11

argun napsal(a):

Honzyk na to kápl. A ten film je skutečně příšerný. Ale nejde zdaleka jen o "pomáhající profese", burn out syndrom je myslím dost známý také třeba v podnikání, vždyť čím jiným než pomáháním by podnikání mělo být? Takže to všeobecné povstávání, to je skutečně to, oč tu běží.
08. 07. 2009 | 23:25

otokar napsal(a):

Jednou mi dobrý přítel poradil:
Pokud tě napadne udělat dobrý skutek, dej si okamžitě přes držku!
09. 07. 2009 | 09:13

Jonáš napsal(a):

Pan ministr Kocáb sehnal bydlení pro ubohé squatery a pan prezident Klaus dal milostježibabě co vařila dětem perníček. To je jediné, co mě napadlo k poslednímu příspěvku.
09. 07. 2009 | 14:53

Vysedlina pathologická napsal(a):

Intimní (tedy vážná) otázka, pane:
je na léčení syndromu vyhoření použitelná nějaká spirituální koncepce?
09. 07. 2009 | 17:33

Radkin Honzák napsal(a):

Ad: Vysedlina pathologická
Jistěže ano. Já jsem sice nikdy nepotkal člověka, který by trpěl tím, co je označováno jako "křesťanská pokora" (já tím taky netrpím), ale tady to někde začíná. Člověk, kerý se rozhodl SLOUŽIT dobré myšlence by neměl nikdy propadnout představě, že je SPASITEL (protože spasitel to neustojí a končí buď na kříži nebo v Kremlu). A to je otázka vnitřní zralosti, která se bez slušných spirituálních kořenů neobejde. Všichni v pomáhajících profesích by měli mít trvalou supervizi, která bude reflektovat jejich úspěchy (to je nesmírně důležité) a také jejich chyby.
09. 07. 2009 | 18:33

karlička napsal(a):

to STANDA: nevím zda všechny,ale jeden dlouhatananánskej příspěvek máte sensační.Ne senace.Sama pravdivost je už sensací!!!!
Zkuste popřemýšlet při Vašich schopnostech na téma:duševní zdraví společnosti (t.j. i jednotlivců) vs. hladina kriminality ve společnosti: podotázka: mají lidé co očekávat od života a co řešit,jestliže přijmou dva axiomy ? 1) že jakákoliv vražda je pro kriminalisty "černá skříňka" protože u toho nebyla filmová kamera a potom logicky akorát si budou násilím vynucovat výpovědi,což je nepřípustné,nahradí důkazy přímé důkazy nepřímými,přičemž incidie mohou zavést falešným směrem
2) pan X,Y,Z ,profese a důstojný stav či humanistický nátěr nedovolují podezírat ani vyšetřovat-mnohonásobnou imunitou k řetězovým vraždám a explozím vražedných útoků opakovaně
10. 07. 2009 | 19:54

Vysedlina pathologická napsal(a):

To autor
Děkuji za odpověď, podle mě nemá jít o to být "hodný", jako životní hodnota třeba křesťanská. Život je mnohotvarý, a hlavně se zapomíná, že také duchovní neboli spirituální. Podle mě spirituální neznamená charakterní, nýbrž k "podstatě života se blížící". Může být tedy život "hodnejch" stejně plitký jako jiných. Hodný může být třeba bez nápadů, ospalý, nebo naopak fanatický. Být aktivní, průbojný, ohleduplný, hodný a odpouštějící, tvořivý nemůže existovat bez pochopení života, jehož jsme součástí. Je to i pochopení všech ohrožujících nebezpečí a laskavost "tomu navzdory. Obávám se, že pojem spirituální je manévrován vzdělanou společností do jiných definicí, než je realita. Spirituální realita může totiž znamenat dokonce dočasné překonání "přírodních zákonů".
13. 07. 2009 | 10:41

Radkin Honzák napsal(a):

Děkuji. Já si pod pojmem "spirituální" představuji to, čemu se říká trascendence, neboli přesah své běžné zkušenosti, která bývá označována pojmem NORMÁLNÍ. Abych nebyl ujetej, odkazuji na vynikající román Muriel Barbery(ové): S ELEGANCÍ JEŽKA, kde spirituální domenzi najdeme v osobnosti domovnice a její zrod v osobnosti adolescentní protagonistky.
13. 07. 2009 | 19:13

Vysedlina pathologická napsal(a):

Díky. Už pro název si knihu minimálně prolistuji.(Úsměv).
Ale co je zkušenost? Myslíte, že si lidé dovolí přesah běžných zkušeností a beze strachu o nich mluví? Naše společnost (civilizovaná) pěstuje v lidech strach. Bojácný odsuzuje a brzdí nebojácného. Nejde totiž o "transcendentní" zkušenost, ale hlavně o její vysvětlení, které rádo bývá tlačeno zpět do již zaběhnutých definic.
Mluvit o transcendenci znamená být ve fázi pozorovací. Únik k zaběhnutým vysvětlením není pokrok ani pochopení.
Je jistě volná pláň pro chápání lidstva stále otevřená.
Vaši profesi považuji za jednu z nejzávažnějších a duševní utrpení za jedno z největších.
14. 07. 2009 | 10:39

Radkin Honzák napsal(a):

Každá společnost pěstuje v lidech strach (nebo alespoň pocit viny): pohleďme na následující experiment.
Pod heslem altruismus najdeme ve slovníku cizích slov české ekvivalenty: nesobeckost, nezištný zájem, vztah a láska k lidem. Primatolog Frans de Waal ve své knize Dobráci od přírody snáší důkazy pro tvrzení, že prvky altruistického jednání nejdeme již u lidoopů. Paradoxní se může zdát, že například u šimpanzů je možné jeho základy vidět v krvelačných činech, jakými jsou lov gueréz, po němž následuje dělení kořisti. Je ale jasné, že když je k lovu nutný větší počet šimpanzů, je také nutné kořist poctivě rozdělit, protože příště by se nemuseli dostavit nadháněči. Šimpanzi totiž mají dobře vyvinutý cit pro spravedlnost.
Toto počínání by se kritikům nemuselo nezbytně jevit jako nesobecké, protože v sobě nese jistou záruku pozdější odměny, nebo alespoň naději na ni. Další vědci zabývající se touto problematikou však prokazují, že naši nejbližší příbuzní se chovají nezištně nejen k sobě navzájem a při dělení kořisti, ale jsou ochotni pomoci také příslušníkům jiného druhu.
Felix Warkenen se spolupracovníky v sérii pokusů prokázali, že mladí šimpanzi a děti si navzájem pomáhají při dosažení cíle, bez očekávání odměny i tehdy, jsou-li zadané úkoly nesnadné a vyžadují větší úsilí. Pomoc je nabídnuta bez ohledu na to, jde-li o příslušníka stejného nebo jiného druhu. Takové chování bylo dosud považováno za výhradně lidské.
Náš altruismus tedy má hluboké genetické kořeny. Současně však je ovlivňován momentální psychosociální situací. Sonya Sachdeva se spolupracovníky v chytře uspořádaném pokusu prokázala, že více altruismu projevují osoby, které mají v danou chvíli, lidově řečeno, víc másla na hlavě. Účastníci měli napsat věrohodný životní příběh, přičemž polovina měla k dispozici jen „hezká“ slova a polovina jen slova „ošklivá“. Pak měli přispět na charitu částkou do 10 dolarů. Ti, kteří sami sebe vnímali jako lepší, dali v průměru na dobročinnost pětkrát méně, než „hříšníci“. –rh-

Sachdeva S, Iliev R, Medin DL.: Sinning Saints and Saintly Sinners: The Paradox of Moral Self-Regulation. Psychol Sci. 2009 Mar 20. [Epub ahead of print]
Warneken F, Hare B, Melis AP, Hanus D, Tomasello M:. Spontaneous Altruism by Chimpanzees and Young Children. PLoS Biol. 2007 Jun 26;5(7):e184.
14. 07. 2009 | 21:57

Vysedlina pathologická napsal(a):

Mám též máslo na hlavě, respektive měla jsem před pěti minutami (moc horko), teď ho mám na krku a za ušima. Já mám vůbec za ušima!
Proto jsem hodná. Nemůžu za to.
Myslím, že mám svědomí, to chápu něco jako "společný původ" lidí (i slepiček) s Bohem, něco jako zakotvenou kontrolu. A zdá se mi, pokud jsem v souladu s těmito kořeny, je mi fajn a daří se mi. Pokud si testuji svobodně své emoce na zlé situace, mohu se dostat do balancování, ve kterém ztratím příjemné pocity rovnovážného stavu. Totéž se děje, pokud mě "rozhoupá" někdo jiný. Mám-li však spojení s Božskou (kotvou) natrénované jakožto dostatečně silné, mohu se vracet zpět jednodušeji. Pokud budu experimentovat s tvorbou zla, pak již mohu být překonána pocity značně udivujícími. Psychosociální situace je jen onen patický (či patový?) zmatek přílišného vzdálení se od původního přirozeného stavu.
Jako radu na vyléčení kdosi řekl nastav druhou tvář a dej druhou košili, nevymejšlej zlo a "později" nebudeš litovat. Tímto způsobem opravdu paradoxně lze dosáhnout spojení se svou "podstatou" a získat příjemné pocity zpátky. Též informace, že tělo mohou zabít, ale duši ne, včetně informace o nekončícím životě stojí za povšimnutí.
Jenom nemohu pochopit, že proč když ležím u vody, nic nedělám, žeru hrozny a zapíjím je vínem, občas si zaplavu a nezlobím, proč mé pocity jsou libé jen chvíli?? Kvok??
15. 07. 2009 | 12:25

Radkin Honzák napsal(a):

Depersonalizace v medicíně; příčiny, průběh, důsledky

Téměř před půl stoletím americký psycholog německého původu, Herbert J. Freudenberger na vlastní bolestivé zkušenosti nejprve zažil a posléze definoval stav celkové psychické a somatické exhausce jako burnout syndrom. Po několika letech velmi náročné a obětavé práce zaměřené nejen na výdělek, ale také na altruistickou službu především toxikomanům, konečně slíbil rodině a přátelům, kteří naléhali, aby si odpočinul, že stráví vánoční dovolenou v překrásné krajině u jezera Tahoe. Místo toho však na Štědrý večer upadl zcela vyčerpán do postele, odkud se byl schopen vysoukat až začátkem ledna.
Rozumný člověk by v takové situaci vyhledal pomoc odborníka, ale to my psycholidé neděláme, protože víme, že jsou to (kromě nás) samí šarlatáni. Rozhodl se, že si z kaše, kterou si navařil, pomůže vlastními silami, veden nejspíš myšlenkou, že když se Freud dokázal psychoanalýzat sám, že on jako Freudenberger to zvládne také. Když už byl schopen koordinovaného pohybu, koupil si magnetofon a namluvil do něj to, co by prezentoval terapeutovi. Pak si záznam cvičeným uchem vyposlechl a zděsil se, kolik našel ve svém projevu agrese, zoufalství, zklamání, úzkosti, pocitů viny a dalších negativních emocí. Usoudil tedy, že ti, co ho varovali, měli pravdu, a že je třeba s tím něco dělat. Ve své léčbě pokračoval několik měsíců, než se mohl vrátit ke své práci („umírněným“ workholikem však zůstal až do konce života).
Protože byl tvor zvídavý, nespokojil se s částečnou remisí, ale věnoval se problému do hloubky a zjistil, že se jedna o riziko vážně ohrožující zaměstnance všech pomáhajících profesí (od záchranářů až po sociální kurátory), kteří zákonitě investují do své práce nejen znalosti a dovednosti, ale také kus své vlastní osobnosti, přičemž návratnost této investice se nezřídka blíží účinnosti parního stroje. Tyto skutečnosti vedou nejen k vyčerpání a neuspokojení ze svobodně a s nadšením zvoleného povolání, ale také k osobnostním změnám a „vyhoření“ jak v profesionálním, tak osobním životě.
Vzhledem k nepříznivým důsledkům pro zdraví, osobní život, četná profesionální pochybení i personální problémy na pracovištích (vysoká fluktuace) se stal burnout centrem širokého zájmu. Na původní koncept převažující emoční a tělesné exhausce navázala Christine Maslach, která vyzdvihla oblast depersonalizace jako ústřední část tohoto syndromu. Její všeobecně používaný dotazník Maslach Burnout Inventory (MBI) mapuje tři základní symptomové okruhy: exhausci (EE), depersonalizaci (DP) a osobní uspokojení z práce (PA). Na význam DP poukazuje i skutečnost, že její vysoká míra úzce koreluje s přítomností příznaků z dalších okruhů, zatímco v opačném směru tyto zákonitosti neplatí. Na DP upozornil již Freudenberger, který tento postoj viděl jako oddálení od problémů a považoval jej za obranný mechanismus pomáhající snížit intenzitu empaticky prožívané bolesti i frustrace z neúspěchů. Maslach však ukázala, že se jedná o změny, které se v jistém směru podobají psychopatologii posttraumatické stresové poruchy: ocizení, agresi, cynismu, nezájmu, což zvyšuje tendenci k riskování a k pochybením.
Burnout je důsledkem chronického a nadměrného stresu, který vychází především z neúměrných a vesměs nesplnitelných očekávání (role spasitele) a jejich střetu s tvrdou realitou (velké požadavky při malých kompetencích, nízká návratnost investované snahy, nedostatek sociální podpory, nemožnost smysluplně si organizovat činnost, atd.). Důsledkem je nejen zklamání z profese, ale především pocit vlastního selhání, z něhož vyplývají nemístně sebekritické, sebeodsuzující, až selfdestruktivní postoje. To vše umocňuje prožívaný stres až do úplného vyhoření. Čím zapálenější byl jedinec pro své poslání, tím dříve může vyhořet a vysněné povolání se pro něj stává zdrojem nenávisti, zklamání a útrap.
Lékař takto postižený přistupuje ke svým pacientům jako k věcem, jejich problémy ho nezajímají, jejich utrpení se ho nedotýká a jeho vztahy jsou chladné, neosobní, často viditelně poznamenané nechutí až odporem. Pracuje mechanicky, dopouští se chyb, které nemá tendenci zjišťovat, ani napravovat. Současně trpí pocitem prázdnoty, depresemi a nezřídka uvažuje o sebevraždě (sebevraždy lékařů jsou dvakrát častější, než jsou sebevraždy v běžné populaci). Samoléčba alkoholem a nejrůznějšími halabala pojídanými farmaky mění „stav zlý ve stav zoufale kritický“.
20. 07. 2009 | 21:51

host napsal(a):

Malá poznámka z vlastního pozorování: ono nejde jen o profesní záležitost, ale o jakékoliv pečovatelství, ke kterému jsou v našich zeměpisných šířkách převážně donuceny ženy, často to není otázka svobodné volby. Panuje názor, že to prostě zvládnou, i ony si to myslí, než se začnou hroutit. Týká se to hlavně věkové kategorie kolem padesátky, jde o lidově řečeno tzv. sendvičový jev - starost je ještě o děti a už i o rodiče, k tomu často odpovědnost v práci a vlastní zdravotní problémy, které věk ženy přináší, nejeden český manžel pak vymění "nevýkonnou" ženu za mladší, která je ještě při silách. Nechápu, po několikaletém pobytu v různém zahraničí, proč je tento jev - chronicky přetížené ženy - v českých zemích stále tak zakořeněný.
23. 07. 2009 | 13:10

Alena Čechová napsal(a):

Další postiženou skupinou jsou dle mého názoru učitelé. K tomu mne přivedly poslední třídní schůzky, kdy nám učitelka našich synů (17 let) naléhavě líčila, jak je naprosto NUTNÉ, aby měli chlapci sešit. Když jsem si jí dovolila opnovat, že je to přeci jejich věc, kam si poznámky dělají, a že my jako rodiče je rozhodně v tomto kontrolovat nebudeme, skoro se před našimi zraky zhroutila. A to byla jen jedna z dlouhé řady zkušeností s učitelským sborem (chlapci jsou pravda trochu nekonvenční, ale z normálu nejspíš nevybočují). Myslím si, že ani učitelé kolikrát neumějí odpočívat a rozpouštět stres, protože tyhle věci se u nás neučí. Většinou se klade důraz na výkon, ale o to, jak odpočívat, se málokdo stará.
25. 07. 2009 | 09:47

Radkin Honzák napsal(a):

Vážená paní Čechová,
dovolte, abych k Vašemu emotivnímu příspěvku doplnil "metodický" komentář.
Zatímco řada rodičů si myslí, že VÝCHOVU dětí by měla kompletně převzít škola (a necítí zodpovědnost za to, jak se jejich děti chovají), Váš názor naopak vyznívá ve směru, že škola je odpovědná všeho všudy za VÝUKU a do výchovy by se neměla plést.
Já jsem toho názoru, že jak rodiče, tak škola, by se měli starat o obojí. Škola má dítěti dodat nejen znalosti, ale také určité PRACOVNÍ NÁVYKY (mezi námi, co budete říkat obchodníkovi, který místo příslušného dokladu si Vás zapíše "na futro"; dokud k němu chodilo několik desítek lidí, nebyl to problém, ale dneska to chce nejen zákazník, ale taky berňák, posléze orkány činné v trestním řízení, prokurvátor i advokát...) A kde se to má jedinec naučit jinde, než ve škole (v učení) během svých formativních let???
Pokud rodiče bojkotují tuto funkci školy, je namístě se zhroutit (při slabší nátuře), odejít (což se běžně děje), nebo rodiče informovat o cílech (což dělám teď já). Zastáváte-li se ledabylosti svého 17letého potomka, pravděpodobně se setkáte s jeho ledabylostí, až ho budete potřebovat. Protože on Vám neoplatí Vaši ochranu, ale ukáže Vám, čemu jste ho naučila: ledabylosti!
Pokud budete chtít, předvedu Vám desítky případů, jak končí podobná benevolence a "jednota rodiny vůči diktátu kantorů".
26. 07. 2009 | 18:47

Alena napsal(a):

Pane Honzáku, ano. Ve Vašich článcích, se bohužel, potkávám.
Domnívám se, že je zároveň i chybou našeho školství , že se syndromy vyhoření a přenosu zabývá jen u lékařů, specializovaných pracovníků - tím mám na mysli psychology a psychiatry. Možná křivdím a už se s podobnými zážitky počítá, ale coby sociální pracovnice, či zdravotní sestra (ono je to nakonec jedno, máte-li k přenosu tendence a geny) se s náležitým poučením nejspíš stále ještě nesetkáte.

Děkuji, že o tom píšete.

Sociální fóbie, případně panické poruchy jsou dalším důsledkem?

Opravdu otázka, aktuálně podobným onemocněním prochází někdo mně velmi blízký, pro okolí je těžké chápat.
26. 07. 2009 | 23:23

Matěj napsal(a):

Rovněž chci poděkovat za čtení- ono když člověk vyslechne jen běžné kydy o procházkách a relaxaci, tak to jaksi není ono....
Když jste se nás ptával na zápočtech a zkouškách z psychologie jestli víme, co to je frustrace, někteří se tomu lehce pochichtávali, ale již záhy bylo ve vyšších ročnících poznat, kam tyto otázky vedly, a pak v praxi ještě více... ve svém profesionálním okolí vidívám dost uhlíků doutnajících někdy až vyhaslých a je to nejen smutný pohled, ale trochu ( nebo spíš víc) to vadí ve vzájemné komunikaci- myslím že vyhoření může být spojeno nejen se sy Matky Terezy a spatitelstvím, ale i se snahou prostě jen dělat práci dobře...:-)), zvlášť když vám to vyhořelé okolí pak háže klacky okolí nebo nechápe vaši snahu vyhovět klientovi....Jako řešení se zatím aspoň částečně osvědčuje s tím okolím komunikovat i mimopracovně /já vím, člověk si nemá nosit práci domů,ale..../
13. 08. 2009 | 14:54

TUTORIAL TIPS AND TRICKS napsal(a):

Danke f information
23. 08. 2009 | 00:54

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy