Pan Bour je na svém stanovišti. Stojí na mostě, za zády má Národní divadlo, před sebou panorama Hradčan, a vedle sebe, nad sebou i pod sebou, bílé hemžení racků.

Pan Bour tu bývá často. Není to obyčejné postávání, je to vlastenecký postoj. Pan Bour tady nestojí jako nevýznamný důchodce. Je tu za vlastence. Za hrdého Pražana, občana, který se stále nemůže vynadívat na tu nádheru před sebou.

Vnímá ji osudově. S tím kopcem nad řekou je spojeno vše, co prožil, co prožili jeho rodiče, jeho předci, dokonce celý český národ. Otec s matkou mu tento kopec ukazovali už jako čtyřletému. A otec pokaždé vydechl jedno jediné slovo: „Krása!“

Možná i proto je pan Bour vlastenec. Národ pro něho nikdy nebyl jen slovo, pojem, lidé, co žijí na jednom místě a mluví jedním jazykem. Národ, to je kopec nad Vltavou, do něhož jsou napěchovány všechny podivné ideje, vize, vítězství i prohry, zklamání i tužby, hloupost i neschopnost.

Jak hrdě se před ním Hradčany vypínají! A jak nespokojeně na ně v tuto chvíli pan Bour hledí! Protože už nemá jen pocit, ale jistotu, že hloupost a neschopnost trčí z toho kopce jako sláma z bot.

Nic na tom nemění prezidentská standarta, ostatně nedávno nahrazená na krátký čas trenýrkami. Hrad obývá sveřepý stařík, který tak štědře rozhazuje kolem sebe bonmoty i konflikty.

Nepromlouvají naši vůdci národa nesrozumitelně? Nevedou nás cestou ryze českých zájmů do pustin? Neukázal už svatý Václav, jak je důležité zvolit správnou cestu do Evropy? S takovým zjištěním se vlastenectví pana Boura jen těžko vyrovnává.

Jeho otec, středoškolský profesor, byl hrdý na dvacet let první republiky. Co přišlo po ní, odstonal. Pan Bour si umí spočítat, že od konce roku 1989, který tak nadšeně přivítal, uběhlo třicet let, a se staženým žaludkem si uvědomuje, že on na tato léta hrdý není. Že už nyní stoná zklamáním nad pavučinou, kterou si jeho národ upředl svými závistivými žabomyšími spory a pak v ní bezmocně uvízl.
Pan Bour by rád své zklamání vykřičel celému světu. Ale nikdo by ho neposlouchal. Může nanejvýš volat na racky, kteří se mu tak vyzývavě motají nad hlavou.

Jenže i ti rackové mu připravují jen a jen zklamání. Už se na ně ani nedívá. Ví, že těch chamtivých, velkých, bělohlavých je víc a víc.
Pomalu ale jistě vytlačují racka chechtavého z rybníků a řek. V hnízdištích dokonce útočí na jeho vejce. Půjde-li to tak dál, zbude v Čechách na tento druh racka brzy jen vzpomínka.

Pan Bour není sám, kdo má takovou obavu. Čeští ornitologové právě proto vyhlásili už rok 2008 Rokem racka chechtavého, aby ho zachránili.
Pan Bour ví, co je život, ví, kam spěje, předvídá, co se stane.

Budoucnost patří rackům bělohlavým. Jsou agresivní, a proto životaschopnější. Nedokáží tak jemně uchopit nabízené sousto z napřažené dlaně. Zmocní se ho ve vzduchu, protože je před jejich náletem každý raději hodí před sebe. Bělohlaví jsou zosobněním dravé dynamické síly, která ničí vše, co se jí postaví do cesty. Neohlížejí se na zvyky, na minulost. Nějaké poetické chechtání jim může být ukradené. Zavádí nad českými vodami svůj pořádek. Prosazují bezohlednou ptačí globalizaci životního stylu racka bělohlavého.

Kolem pana Boura proudí mnoho chodců. Někteří obracejí hlavu k Hradčanům, jiní se baví mezi sebou, mají hlavy skloněny k zemi nebo k řece. Na racky se podívá málokdo. Cizinci, kteří si spletli most, hledají jiný, Karlův. Bez procházky mezi jeho sochami by v Praze nebyli. Je jim jedno, jaký racek nad nimi poletuje. Našim lidem je to taky fuk, myslí si pan Bour, říkají si: pták jako pták!

Už dávno nečekají na přílet racků, neobdivují křivky jejich letu, nelákají je na kousky potravy. Rackové pro ně zřejmě ztratili přitažlivost. Zevšedněli jim. Lidé se obdivují vzácnějším divům přírody. Putují za nimi tisíce kilometrů, rozesílají jejich fotografie z mobilu na všechny strany, zapracovávají dokumentární videozáznamy z takových velikých, draze vykoupených cest.

Co vědí o tom nenápadném, milém, přátelském rackovi chechtavém, který se od nepaměti tak hravě a elegantně vznášel nad Vltavou? Kterého pan Bour od malička tak rád krmil a obdivoval.
Nic, nic, nic!
A nevadí jim to! Klidně budou žít bez něho!
Brzy začnou poletovat nad Vltavou jen racci bělohlaví!
A nikdo si té změny nevšimne…