Tak už, proboha, ten pitomej ofsajd zrušte! Vyznavači ušlechtilé češtiny mi asi tenhle buranský výkřik neprominou, ale co mám asi tak dělat, když jsem se v pondělí večer díval v televizi na fotbalovou ligu mezi Jabloncem a Mladou Boleslaví.

Řezníček tam zavěsil regulérní gól na 2:1 pro „Bolku“, ale pomezní rozhodčí zvedl praporek – jakože střelec stál v postavení mimo hru. A tak domácí „LIAZ“ uhrál nezaslouženou remízu 1:1.

Kolik takových ofsajdových zářezů kopaná ve své dlouhé historii vytrpěla. A v zápasech mnohem významnějších. V PMEZ a LM. Na ME a MS.

Zažil jsem jich tolik, že mi splývají v jednu velkou křivdu a nedokážu si už ani vybavit, kdy a kde špatně odmávaný ofsajd zavřel mužstvu dveře do síně fotbalové slávy. A uvěznil ho v pekle, zvaném „kdyby“.

Desetitisíce pomezních rozhodčích zašmikly střelce schválně. Za párek a dvě piva nebo za statisíce korun.

Desetitisíce pomezních rozhodčích se jen spletly a výčitky svědomí, vyvolané neúprosnými záběry kamer, je pronásledovaly někdy až do konce jejich dní.

Všechno tohle zlé ale může úplně jednoduše zmizet. Stačí vyškrtnout ofsajd z fotbalových pravidel. Překážel tam odjakživa a dneska v nich vadí dvojnásob.

Co by fotbal ztratil bez ofsajdů?

Především zhoubnou příležitost rozhodčích ovlivňovat průběh utkání.

Ztratil by taky svou strnulost, šablonovitost a svázanost taktikou. Nudnou, antidefenzívní hru v blocích. V propadlišti dějin by navěky skončily remízy 0:0. Útočný fotbal by slavil nepřetržitý triumf.

Hřiště by se úžasně zvětšilo. Kombinace by získaly nové, fantastické rozměry.

A poctivé pomezní a hlavní rozhodčí by přestaly trápit jejich "tragické" chyby.

Místo zoufalého luštění milimetrových postavení mimo hru by mohli pískat zákeřné, brutální fauly u postranních čar, na něž hlavní rozhodčí špatně vidí.

Říká snad někdo, že bez ofsajdů by fotbal nebyl fotbalem?

Ale kdepak. Chodím občas na zápasy elévů, šesti až desetiletých špuntů, kde se na nějaké hloupé ofsajdy nehraje. Kluci to proti sobě mydlí pět proti pěti na malých hřištích a jejich pohledné mače končívají výsledky 12:8, 11:3 nebo 9:8.

Malí, šikovní útočníci se netřesou před tím, jestli nestojí v momentě přihrávky metr nebo dva metry za beky soupeře.

A že by někdo čekal „za bukem“ na svou šanci daleko na půlce soupeře? Ani náhodou. A i kdyby, bylo by přece vzrušující sledovat, zda-li se takový risk vyplatí nebo ne.

Volám proto: „Pryč s ofsajdem!“

Ve jménu fanoušků, kteří milují útočení a lační po gólech.

Copak jsou nějaké ofsajdy v basketu? V házené? Nebo ve futsalu? Kromě fotbalu ničí jen hokej.

Fotbal prostě musíme od ofsajdů osvobodit.

Ve jménu krásy a jejích rytířů. Od Messiho přes Villu až po Kloseho.

Vedení příkladem božského „baga“, nejzábavnější formy fotbalu, jakou jsme kdy hráli. V říši bezbřehé fantazie, kde nestraší ofsajdy. Ty přežitky z doby, kdy ženy nosily sukně až na zem.

Miloslav Lubas