Je pravda, že Masopust či Panenka sbírali vyznamenání za obou režimů. Na Bicana si Havel ani Klaus nevzpomněli, o bolševicích nemluvě.

Syn Josefa Bicana zakázal fotbalovému svazu, aby jeho otce uvedl do své Síně slávy. Klikatý a spletitý osud fenomenálního fotbalisty tak pokračuje i po jeho smrti.

"Otcova podobizna nebude na stadionu Slavie, kterou řídí lumpové. A otec nebude ani v Síni slávy", říká Ivan Bican. "Očekával bych, že společnost, která se distancuje od komunistické minulosti, mu odškodnění postoupí. Nejde o peníze, těch mám dost, ale o vyrovnání dluhu," říká Bican junior.

Nezasvěceným může jeho postoj připadat přepjatý až křečovitý. Pokusme se poodhalit, co jej k jeho slovům a činům vede.

Světovou slávu mu sebrala válka

Připomeňme neznalým, kdo byl Pepi Bican. Soudě dle jeho gólových zápisů, dochovaných záznamů a vzpomínek pamětníků podle všeho jeden z nejlepších fotbalistů všech dob, každopádně naprosto fenomenální střelec.

To, že nebývá řazen po bok Pelého, Maradony, Messiho, Di Stéfana, Puskáse či Cruijffa, má na svědomí úředník, který Vídeňákovi před MS 1938 včas nevyřídil československé státní občanství. A pak také Adolf Hitler a Josef Stalin, kteří rozpoutali světovou válku.

Abyste se stal světovou legendou, musíte zazářit na mistrovství světa. Bican na něm pravda za Rakousko jednou startoval, ale to byl ještě mladíček, v roce 1934. O další šampionáty přišel. A na rozdíl třeba od Puskáse ani neemigroval, takže se podobně jako zmíněný Maďar (mj. i finalista MS 1954) nemohl proslavit třeba v Realu Madrid.

Symbol starých dobrých časů

Josef Bican ovšem nebyl jen fotbalista, ale i symbol. Ať se totiž v socialistickém Československu dělo cokoli, na staré dřevěné tribuně Slavie v Edenu na svém vyhrazeném místě na každém ligovém zápase sedával starší pán, který se slávistům opravdu nemusel představovat.

Josef Bican byl živou připomínkou "starých dobrých časů". Ve své době byl úspěšný a slavný asi jako dnes Jaromír Jágr. A tak ho komunisté vyhnali ze Slavie do Vítkovic, posléze se pak musel pracovat v podřadných zaměstnáních.

A Slavii komunisté sebrali hráče, název, poslali ji do druhé ligy.

Na svém mučednickém osudu a odkazech na Josefa Bicana a také Edvarda Beneše, který kdysi hrával za rezervní tým červenobílých, vybudovali v těch letech slávisté filosofii svého klubu, antagonistickou vůči protežovaným klubům typu Dukly či Sparty. Stadion Slavie býval za komunismu místem tichého odporu.

To všechno je podhoubím příběhu, na jehož konci nyní stojí Ivan Bican, syn legendy, který letos mimochodem pohřbil i svou matku. A jeho odpor vůči nynějším vládcům Slavie v čele s Alešem Řebíčkem, jehož Bican junior označuje za lotra.

Prvním byl Masopust, pak jubilanti a zesnulí

Fotbalovému svazu vyčítá, že otce neuvedl do Síně slávy hned jako prvního či druhého hráče. Ale až jako šestého v pořadí.

Autor těchto řádků je členem Fotbalové akademie, která vybírá Fotbalistu roku, Trenéra roku a nominuje i do Síně slávy. (Letos mi tedy hlasovací lístek nepřišel, ale řekli mi, že příčina bude v tom, že jsem v době hlasování právě měnil redakci, takže se lístek asi zatoulal a napřesrok ho prý jistě dostanu.) Co chci říct, je fakt, že každoročně do kolonky Síň slávy píšu jméno Josef Bican. Až dosud jsem tak činil marně.

Jako první byl totiž v roce 2007 uveden do Síně slávy Josef Masopust. Budiž, zastánců názoru, že právě on je nejlepším tuzemským fotbalistou všech dob, je zhruba tolik, co Bicanových, oba si na tu pozici mohou činit legitimní nárok.

V dalších ročních pak začali být do Síně slávy uváděni jubilanti s kulatými narozeninami jako Antonín Panenka, nebo hvězdy let minulých, které právě zesnuly: Andrej Kvašňák či František Veselý.

Loni pak byl u příležitosti Masopustových osmdesátin speciální ročník, kdy do Síně slávy uvedli celý stříbrný tým z MS 1962 v Chile.

V takto nastavené logice bych tedy možná čekal, že se na Bicana dostane za rok, až budeme slavit sto let od jeho narození. Přesto svaz vyhlásil, že tak učiní už letos.

A Bican junior řekl ne. A odkazuje na nevyrovnání se s komunistickou minulostí...

Je pravda, že prezidenti Václav Havel a Václav Klaus ocenili státními vyznamenáními mnohé významné osobnosti z éry komunistického útlaku, Bicana ale nikdy.

Státní vyznamenání od nich obdrželi dva fotbalisté: Antonín Panenka a Josef Masopust. Přičemž oběma se dostalo podobného uznání už za předchozího režimu.

A Bican? Nic...

Jeho syn má pravdu v tom, že jeho otci je tato země leccos dlužna. A český fotbal jakbysmet.

Do značné míry ho tedy chápu. Ale přesto říkám: Pane Bicane, do Síně slávy váš otec rozhodně patří.

Luděk Mádl