Jako "koledování" označil v Právu 10.7. 2010 J. Hanák smíření se ČSSD s tím, že v Poslanecké sněmovně mohla obsadit a obsadila jen ty funkce, které jí byly většinovou koalicí nabídnuty.

Měla prý říct: "Vezměte si všechny sněmovní funkce a strčte si je do, ze klobouk. Vyhráli jsme volby, ve Sněmovně jsme nejsilnějším klubem a tomu se nesluší čekat na milodary", a přičítá to tomu, že "sociální demokracie je stále bezradná z šoku z volební výhry-nevýhry". I když vím, že i tato varianta byla v poslaneckém klubu ČSSD zvažována, nemyslím, že by to bylo moudré řešení. Získaná funkce v zákonodárném sboru není milodar a nejde jen o tyto funkce. Podle této logiky by totiž za současného povolebního stavu poslanci ČSSD v podstatě vůbec nemuseli do Poslanecké sněmovny docházet, výsledek by byl stejný: vládní koalice si prohlasuje co bude chtít bez ohledu na názory opozice. Ale tak, jako má účast na práci Sněmovny každého, i notoricky přehlasovaného poslance hluboký smysl, tím spíše pak má pro budoucí postavení strany význam nejen poslanecká práce, ale i veřejné vystupování s autoritou předsedy nebo místopředsedy parlamentního výboru.

Trochu mě pobavilo, když J. Hanák v této souvislosti připomenul chování české representace v 70. letech devatenáctého století ve vídeňském Sněmu. Vždyť právě dlouhá protestní absence a pasivní resistence českých poslanců se zde ukázala jako naprosto neúčinná, a poslanci se po čase vrátili alespoň k té "drobečkové politice" drobných úspěchů. Byla sice jiná doba, jak Hanák připomíná, ale smysl práce v zastupitelském zákonodárném sboru zůstává stále stejný. A nevyčítali někteří, např. F. Peroutka, demisionyzujícím ministrům demokratických stran v únoru 1948, že sice asi bylo zřejmé, že nic prosadit nemohou, ale rozhodně měli na svých místech zůstat?

Tím ovšem nemá být řečeno, že by postavení ČSSD bylo utěšitelné nebo že by, dokonce, odpovídalo jejímu volebnímu výsledku. To jistě nikoliv. A až směšně znějí slova představitelů současné, již vládní koalice o tom, jak budou opozici naslouchat, "bavit " se s ní, a nebudou se chovat "zbytečně nabubřele "( Nečas, rozhovor v právu 10. 7. 2010). Tedy nabubřele se chovat ano, ale ne tam, kde to bude zbytečné?

Jsou to jen žvásty a ve skutečnosti je to samozřejmě všechno jinak. Co si ve skutečnosti představitelé vládní koalice o opoziční ČSSD myslí dali (alespoň někteří) dostatečně najevo hned při druhé schůzi Sněmovny, v souvislosti s volbou ombudsmana. Budoucí místopředseda vlády se nechal slyšet, že "v klubu soc.dem je mnohem více postnormalizačních komunistů, něž sociálních demokratů", a předseda jeho klubu TOP 09 Gazdík (to je ten chasník, který nedávno veřejně prohlásil, že by ČSSD za svoji snahu získat kontrolní výbor Sněmovny měla dostat "přes hubu") snaživě papouškuje: "Mezi sociálními demokraty je tolik normalizačních komunistů, kterým musí aktéři pražského jara 1968...vadit". To že právě jednoho normalizačního komunistu vyslala jeho strana jako ministra kultury do vlády, této vycházející hvězdě "nové politiky" nevadí. Nemělo by asi valný smysl se těmito bláboly zabývat, ale připomínám to jen těm, kteří se snad opět chystají psát a mluvit o hulvátské, netolerantní a politické ovzduší naší politiky vulgarizující ČSSD. O co si to vlastně koledujeme, se teprve uvidí....