Jeden z nejlepších českých scénografů nevystavuje návrhy jevištních úprav realizovaných snad na všech kontinentech světa, ale kresby a malby dívek a žen.

Ve sklepeních instituce, s příznačným názvem Společnost pro záchranu kulturního dědictví (Soukenická 29, Praha 1), vystavuje své kresby a obrazy jeden z nejlepších českých scénografů - vlastně nejlepší, také nemám rád, když jsem označován za „jednoho z nejlepších“ znalců bytového práva - Jaroslav Malina. Nevystavuje však návrhy jevištních úprav realizovaných snad na všech kontinentech světa, ale kresby a malby dívek a žen. Léto, a zejména mládí, budiž pochváleno….

Už je to strašně dávno co jsme s Jaroslavem kreslili jesenické lesy a středočeské kopce, až jednou, uprostřed této půvabné krajiny, objevil Jaroslav dívku, zřejmě dojatou tím, že se v její vesnici objevili „umělci“ z Prahy – ano, nesmějte se, opravdu byla taková doba a takové mladé dívky – která se nechala, po delším intelektuálním působení, přemluvit a posloužit nám jako model pro akty. Ale až večer v jejím pokojíku, s nepříliš zářícím osvětlení. Přijímali jsme to s pokorou, Jaroslav vážný student vysoké školy, já pouhý amatér z večerně studované výtvarné školy. Ale dívce to bylo jedno: její tělo ovšem bylo spíše radostně úrodné, než opálená těla s dlouhými údy a plochými bříšky, která jsme si dopřávali později, ale nešť. Skicáky byly plné, kresby, moje utahané uhly a Jaroslavovy vzletné, jakoby jednou čárou zachycené obrysy těla, skončily bůhví kde, a dílem snad i mezi prostěradly a ručníky výbavy této spořádaná dívky. Snad jimi jednou znovu potěšila nejen sebe, ale hlavně snad i svého hodného manžela….

Ať už Jaroslav maloval cokoliv, maloval asi vždy ženy. I ty jeho krásně barevné jihočeské kostely i barokní vesnické chrámy nádherně posazené do české krajiny i Jaroslavových obrazů, mají předobrazem ženu. Ženu kameníka, ženu stavitele, ženu sedláka, který na jejich stavbě dávno pracoval..... Nevidíte je tam? Dívejte se lépe, jistě je tam uvidíte také …Pak ovšem přišly krásné dívky české, moravské a konečně snad i dívky z širého světa. S dlouhými černými řasami, s tajemnými krajinami těl, kterých se jinde nedobereš...

Jedny detaily obrazů žen jsou u Jaroslava typické a zvláštní, neboť jakoby dokumentovaly paralelu našich životů. Pod krásnými obrázky žen bývá v malém medailonku přimalována futuristická představa vysněného auta na pozadí pařížské krajiny, pláží a domů. Neboť právě s těmito dámami na obrazech a v těchto autech bychom tehdy chtěli odjed do Paříže nebo kamkoliv jinam, do oné namalované krajiny. A když ne do Paříže, tak alespoň na snídani do konopišťské Myslivny.

Léta uplynula. Dnes máme možnost i v těch drahých, v oněch dobách tak nedostupných autech, odjed kamkoliv, i do té vysněné Paříže a na francouzské pláže, jenom ty lenivě se protahující údy patří jiným dívkám, patřících jiným. A tedy zkoumat plochost a opálenost jejich bříšek se jeví jaksi nepatřičné….

Ale už se nám snad ani nechce. Raději se projdeme po hrázi jihočeského rybníka nebo lehneme pod borovici na pískovcové skále Českého ráje a díváme se do oblak, které běží a běží jako naše životy….