Varování prezidenta je na místě: Ústavní soud otevírá cestu k nepřípustné nezávislosti justice na státu, ve kterém působí.

V článku „Zbytečný Klausův útok na Ústavní soud“ zhodnotil v Lidových novinách dne 14. 9. 2007 vynikající právník a vysokoškolský učitel Jiří Přibáň prezidentovo ohrazení se proti poslednímu nálezu Ústavního soudu ve věci místopředsedy Nejvyššího soudu Bureše jako zbytečné, neboť podle Přibáně Ústavní soud “…je totiž jedním z pilířů, na němž stále ještě může stát vratká demokratická kultura, a díky kterému u nás za posledních patnáct let došlo k podstatnému posílení občanských práv a omezení role státu i s jeho populistickými a zkorumpovanými politiky.“ A současně nás nabádá, abychom se nedali zatáhnout „….do stále pokleslejší diskuse, zda demokracie naší země je ohrožena soudcovským stavem.“

Myslím, že každý občan tohoto státu by se měl proti těmto slovům ohradit. Náš stát není státem populistických a zkorumpovaných politiků. Naši politici jistě nejsou vzory čisto skvoucí politické morálky, ale nejsou o nic horší, ani lepší, než politici v jiných demokratických státech, kde o demokratickém uspořádání nepochybujeme. Podívejme se na dnešní Francii, kde je policií vyšetřována desítka nejvyšších ústavních činitelů, současných i minulých… A naopak: pokud má být naše soudnictví tou kotvou demokracie u nás, jak nepřipomenout zkorumpované soudce, kteří v podvodných konkursech připravili stovky lidí o jejich majetek, jak nepřipomenout zkorumpované státní zástupce, pro které řidič s 0,6 promile alkoholu v krvi je hoden přísného odsouzení, ale známý „sportovec“ s hladinou trojnásobně vyšší, je skoro nevinen? A to ještě musíme odhlédnout od mnoho let přetrvávající neschopnosti naší justice nelézt právo v reálném čase, neboť opožděná spravedlnost je odmítnutou spravedlností… Důvody k vyzdvihování poměrů v justici nad poměry v české politice jsou sotva na místě.

Jaký ale má takové jednostranné špičkování smysl? Žádný. Jiří Přibáň nám ve svém článku dává, pokud jde o vztah justice a moci výkonné, za vzor situaci v Polské republice. Zde prezident může jmenovat soudce a soudní funkcionáře jen, pokud mu je navrhne Národní rada soudců, což, podle Přibáně, je mnohem demokratičtější a lepší systém, než u nás, kde soudce jmenuje prezident republiky na návrh ministra spravedlnosti. Opravdu? On snad existuje nějaký žebříček úprav vztahů justice a státu, moci výkonné a soudní, na kterém jsou seřazeny vnitrostátní úpravy od nejlepší po nejhorší? Nevím o ničem takovém. Právě naopak. Někde existují nejrůznější soudcovské rady, někde nikoliv, někde v nich zasedají jen soudci, někde s nimi i ostatní právnická povolání. Někde takovým radám předsedá ministr spravedlnosti (někde dokonce král), někde nikoliv. Ve Švýcarsku navrhují soudce Nejvyššího soud politické strany, aniž by v tom někdo spatřoval nějaké ohrožení soudcovské nezávislosti. Mimochodem: umí si někdo představit, co by musel vyslechnout ten, kdo by něco takového navrhl v Čechách….?

A v tom je právě ten problém. Každý demokratický stát má jinak a podle svého upraven vztah moci výkonné a soudní, způsob ustanovováni soudců a jejich postavení, organizaci soudů. Je to jen a výhradně věcí toho kterého státu. Justice musí být nezávislá na moci výkonné, ale nemůže být nezávislá na státu, ve kterém působí. A to je hlavní námitka proti poslednímu rozhodnutí Ústavního soudu: otevírá cestu k nezávislosti justice na státu. Vytváří dojem, jakoby hledání vlastního postavení justice ve státě bylo jejím svrchovaným právem, a to bez ohledu na působnost a vůli moci zákonodárné, tedy moci, jejíž postavení nesmí být – jako je tomu v posledních letech u nás – činností justice soustavně oslabováno. V tomto smyslu je varování prezidenta („…občané prohrávají s mocí soudní“) zcela na místě.

Psáno pro Lidové noviny