Poslední události v Ostravské Přednádražní ulici, které dokonce snad hrozí střetnutím mezi některými Romy a státními orgány, opětovně otevírá problém, o kterém všichni vědí, nikdo o něm nechce mluvit, řešit jej zatím nikdo neumí, a stát se tváří, jako by se ho věc netýkala.



Na straně jedné bezpochyby máme v České republice skupinu občanů, kteří nedokáží (ať si salonní ochránci lidských práv říkají cokoliv) žít stejným způsobem, jako ostatní členové komunity, to by samo o sobě nemělo vytvářet žádný problém, problém však zjevně spočívá v tom, že současně s odlišným způsobem svého života devastují domy a byty a obtěžují ostatní obyvatele nešťastné ulice, domu nebo obce.

Ale o to mi teď nejde. Vlastník domu v Přednádražní ulici, pan Oldřich Roztočil tvrdí, že domy zakoupil proto, aby je opravil a provozoval v nich sociální bydlení. To by byl jistě chvályhodný počin, pokud by se soukromý podnikatel věnoval oblasti, která primárně patří do působnosti státu, kdybychom ovšem nevěděli, že je tomu jinak.

Onen vlastník předmětných domů, jako jiní vlastníci nejrůznějších „ubytoven“ v Ostravě, Severních Čechách a jinde, vůbec neposkytuje a nehodlá poskytovat sociální bydlení, ale jedině a pouze získat od státu sociální dávky, které stát poskytuje lidem v nouzi. Kdyby totiž Roztočil hodlal skutečně poskytovat sociální bydlení, v žádném případě by totiž nemohl od obyvatel domu požadovat 10. - 20. tis. Kč měsíčně za užívání jednotlivých místností, což je částka, která vysoce převyšuje místně obvyklé nájemné, které platí jiní obyvatelé Ostravy. A tak je tomu nejen v Ostravě, ale také jinde. Nejde zde o sociální bydlení tak, jak je tomu ve zbytku Evropy rozuměno, ale o vysávání sociálních dávek z těch, kteří si nedokáží opatřit bydlení jinak a potažmo tedy o vysávání sociálních dávek od státu, který je poskytuje. Spolu s nepřizpůsobivostí části občanů je toto druhá strana mince problému, který stále jaksi valíme před sebou.

V dnešním Právu zástupkyně ombudsmana Jitka Seitlová se podivuje nad tím, jak věc mohla dojít tak daleko, když „Máme řadu právních nástrojů a institucí státu, které v tomto případě nekonaly...“. Rád bych tyto nástroje a instituce viděl. Sám nevím o žádných. Bohužel však problematika sociálního bydlení netrápí nejen zcela a bezohledně se chovací představitele státu, ale ani politické strany. Není pak divu, že bezradní jsou i představitelé obcí, kteří se s tímto problémem setkávají. Místostarosta Tomáš Kuřec, který aktuální ostravský problém řešil, ujistil v Událostech a komentářích diváky, že představitelé radnice jednají s majiteli ubytoven o tom, aby nájemné bylo pro vystěhované přijatelné. Nedokázal však říci, ani kolik tito lidé platí v současné době jako „nájemné“, ani kolik budou platit v budoucnu po přestěhování k jiným lidumilům poskytujícím „sociální bydlení“.

Návrh zákona o sociálním bydlení, který předložil Severočeský kraj, odmítla většina koaličních poslanců v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR vůbec projednávat, a můj návrh zákona o sociálním bydlení, který vychází z evropských zkušeností a z využití evropských fondů, leží v Poslaneckém klubu ČSSD, aniž by byl předložen Sněmovně k projednání, již několik měsíců.

Nejde o věc jednoduchou a o problém, který by bylo možné řešit na úrovni sociálních a lidských práv, na které jsme v Evropě zvyklí. Ale ignorace tohoto problému, totiž sociálního bydlení, ze strany státu a celého politického spektra to neomlouvá.