V literární a kulturní příloze deníku Právo se podařilo ve čtvrtek 15. 9. 2016 publikovat dva velmi zajímavé rozhovory týkající se romské problematiky.

V literární a kulturní příloze deníku Právo se podařilo ve čtvrtek 15. 9. 2016 publikovat dva velmi zajímavé rozhovory týkající se romské problematiky, a to se ženami, které se nevydávají za antropoložky, socioložky nebo politoložky, ale přesto svojí prací a publikováním svých názorů a zkušeností dělají, troufám si říci, pro pochopení tohoto složitého problému často více, než mnozí, sami sebe se takto nazývající, placení „začleňovači“.
Kateřina Šedá („Vzala jsem to byt po bytu“), výtvarnice zabývající se sociální architekturou s několika spolupracovníky obešla snad všechny byty v tzv. „brněnském Bronxu“, snad jedinou vyloučenou lokalitou u nás, která se nachází v samém středu města a je obývána převážně Romy.
A zpěvačka a učitelka Ida Kelerová („Romská cesta je trnitá“), známá v poslední době svojí aktivitou proti nečinnosti policie při nedávném rasistickém útoku na letním uměleckém soustředění romských dětí, publikuje své zkušenosti s výchovou těchto dětí a s překážkami při hledání jejich místa ve společnosti.
Romská tématika je natolik zatížena nejen stereotypy a předsudky, ale také tím, že je doménou nejrůznějších aktivit a aktivistů, často sotva opustivších vysokoškolské škamny, kteří o skutečném a reálním životě mají jen velmi mlhavé představy, že každý autentický prožitek a poznatek je mimořádně cenný. Tak od Kateřiny Šedé se např. dozvídáme, že „jehovisté, které společnost vnímá výhradně negativně, jsou jedinou institucí, která dokáže zdejší Romy dostat z drog, policii ani neziskovkám se to nedaří“, a že veřejný prostor Romové „vnímají jako svůj, jako soukromý“ a projevuje se to tak, že „ulice je pro ně obývacím pokojem“. Jistě to klade otázku, jak vyřešit soužití s tou částí společnosti, která má o obývacím pokoji a užívání veřejného prostoru jiné představy …
Za důležité však považuji něco jiného: při stále aktuálním a nesouladném zájmu veřejnosti o problematiku inkluze ve školství plynou z obou rozhovorů významné, byť protichůdné představy. Tak Kateřina Šedá zjišťuje, že „…jsou v Bronxu čistě romské školy. I pro učitele, vesměs bílé, je frustrující, když jim ze základky žáci odcházejí rovnou na úřad práce.“ A řešení? „Kdybych měla tu moc a mohla změnit jednu věc, tak bych složení tříd namíchala. Prospělo by to určitě i neromským dětem“, soudí Kateřina Šedá. Jen najít tu „moc“, která by to zařídila….
Ida Kelerová má však jiný názor. „Tak si vezměte jazyk. Ty děti doma často mluví jen romsky, česky nerozumějí a stydí se to přiznat. Kdyby mohly chodit do první třídy v romštině, speciální školy by nepotřebovaly, měly by samé jedničky“.
Takový názor je ovšem „noční můrou“ všech inkvizitorů inkluze hlava nehlava. A tak obviníme i Idu Kelerovou z diskriminace, jako jsme to činili nedávno u ředitelky školy v Krásné Lípě, kde údajně také došlo k etnickému separování tříd?
Nebo vezmeme v úvahu, že vše je mnohem složitější, než se někomu může zdát a že i hledání různých cest ke stejnému cíli může být užitečnější, než nálepkování rasistů anebo xenofobních diskriminátorů jak se stalo zvykem?
Publikováno v Právu 26. 9. 2016