Kdo rozhodl o tom, co si o lidských právech smíme a nesmíme myslet?


Od silvestrovského smíchu a veselí k reálným úvahám na počátku nového roku by možná postačilo přečíst si postřeh, které sděluje čtenáři X. Clement, autor knihy Spiknutí kokotů: „ Můžeme se smát mužům, ale nikoliv ženám, heterosexuálním, ale ne gayům, lesbičkám a spol., můžeme se smát bělochům, ale nikoliv Indiánům, černochům, asiatům a spol., můžeme se smát křesťanům, ale nikoliv muslimům, hinduistům, lamaistům a spol.“ Nemáme-li být označeny za odpůrce lidských práv. Ale kým vlastně bychom byli takto označeni ? Kdo rozhodl o tom, co si o lidských právech smíme a nesmíme myslet? A bude tomu tak i v příštím roce?
Na sociálních sítích jsem si přečetl několik povzdechnutí nad tím, jak policii ( na sociálních sítí zvaná „Zemanovi kerberové“) dlouhými frontami před kontrolními stanovišti brání lidem navštívit během svátků pražský hrad. Ale byly to stížnosti právě těch, kteří sice nadšeně vítají příchod „uprchlíků“, ale nechtějí vidět, že tyto kontroly jsou všude v Evropě právě důsledkem migrační vlny Nepřipouští ani, že v migraci jde o nezaměstnatelné, na sociální pomoc odkázaných statisíce lidí, jejichž práva budou moci být zde jen velmi obtížně garantována.
Před sociálními právy často stojíme s rozpaky. Po kolena v bytové krizi, kdy opatřit si bydlení tam, kde je také příležitost pracovat je pro stále větší počet lidí nedostupná, část společnosti na straně jedné odmítá řešit tento problém jako společenský a celý jej redukuje na mantru o svobodě jednotlivce a zachování jeho individuálního, především vlastnického, práva. A na straně druhé slyšíme o „chudých lidech“, kteří devastují domy a byty a neochota bránit další byty a domy před týmž osudem, a to i po případném přijetí zákona o sociálním bydlení, je některými považována za diskriminaci.
Stále více se propadáme do stavu, kdy všeobecná znalost práv a povinností - sine qua non právního státu - se prakticky již nepředpokládá. Tak například přirozené právo rozhodnout o svém majetku pro případ smrti má jen málo společného s tím, že v občanském zákoníku máme dědictví ze zákona a ze závěti, dědictví na základě smlouvy, dědictví se soupisem a bez soupisu, dědění s dovětkem a bez dovětku, dědictví odkazem a bez odkazu, dědictví s náhradnictvím, se svěřeneckým nástupnictvím, s příkazem, se správcem pozůstalosti a bez něho atd. atd. Možnost obyčejného občana seznámit se všemi právy a povinnostmi je již téměř mimo realitu.
Ale i tak žijeme v ekonomicky lepších časech a v té části světa kde lidská práva - ať si kdokoliv myslí cokoliv – nejsou závažněji porušována. Ba právě naopak. Každá dílčí menšina co chvíli požaduje legislativní zakotvení všelijakých, často absurdních práv. A proto i v budoucím roce všelijaké pochody Prague Pride budou jen zábavnou kuriozitou a v klidu se můžeme zabývat „problémy“ těch, kteří nevědí jaké pohlaví si zvolit. Ale není tomu tak všude ve světě a nemusí tomu tak být navždy ani u nás. A tak si do nového roku popřejme, aby nenastal čas, kdybychom byli nuceni si velmi rychle a naléhavě uvědomit co to ve skutečnosti jsou základní lidská práva. A co je jen pěna dní dobrých časů….
(autor je zástupcem veřejné ochránkyně práv)