Proti známému rozsudku Nejvyššího soudu, který vyslovil povinnost vyklizení bytů v Horoměřicích, podali nyní někteří účastníci ústavní stížnost.

Je to však jen stínová hra, která se pokouší zakrýt skutečnost, která plyne jako poučení z celé kausy H –Systému, a která se zásadně dotýká fungování právního státu u nás: Ústavní soud má totiž rozhodnout o rozsudku, který bez ohledu na jakýkoliv jeho verdikt stejně nebude nikdy vykonán!

Ihned po vynášení tohoto rozsudku totiž došlo ve společnosti k obecné, resp. většinové shodě občanů a i ústavních činitelů o tom, že přes jednoznačně a pravomocně soudem uloženou povinnost nikdo ze šedesáti rodin, kterých se tato povinnost týká, nikdy vystěhováno nebude. Zdá se tedy, že to je u nás poprvé, kdy existuje taková shoda na tom, že pravomocný rozsudek soudu nebude respektován. A to nikoliv proto, že by byl snad nezákonný, ve zjevném rozporu s existujícím platným právním řádem. Právě naopak: všichni uznávají, že je zcela v souladu nejen se zákony, ale i s předchozí judikaturou soudů v této věci.

Rodiny se však z domů, které si za své peníze dostavěli, vystěhovat odmítají, budou se bránit, někteří zřejmě i fyzicky a na jejich obranu, jak bylo slyšet, se jistě postaví i další občané. A demokratický právní stát zjevně nemá žádnou reálnou možnost jak proti takovému vyjádření vůle občanů zakročit. Ostatně: policie nevyklidí žádnou technoparty ani shromáždění protestujících před Sněmovnou, tedy tam, kde je zákon zjevně porušován. A proti rodinám a starým lidem, kteří neudělali nic jiného, než že chtějí bydlet v domech, které si – pravda, za nejasných a možná i pochybných právních podmínek – sami dostavili? Těžko bychom hledali nikoliv právní, ale morální důvod k tak radikálnímu zásahu státních orgánů.

Právo ale není neměnné „boží slovo“, ale má, jako každé jiné lidské dílo, své meze přijatelnosti. To znamená, že lidé právu v zásadě rozumějí a jsou ochotni je respektovat. Ale tak tomu zde zjevně není. Zdá se tedy, že něco přestává fungovat. A nejde jen o Horoměřické. Např. starosta obce Železná na Berounsku Václav Valenta, obce, která podle pravomocného rozsudku musí vrátit dotaci 19 milionů korun „protože na obecním úřadě vařili obědy pro seniory“, říká "Nevím, co budeme dělat, nejspíše skončíme v exekuci. Obrátíme se na Ústavní soud. Tam přemýšlí lidsky, nejen v paragrafech." Neříkají ale horoměřičtí členové družstva Svatopluk totéž? Samozřejmě, že soudní rozsudek nemusí být z celé řady důvodů realizován, to není zase tak neobvyklé. Ale pokud se tak stane proto, že je sice uznán jeho soulad s právem, ale obecně a veřejně nikoliv v souladu s lidskostí, je tu pro právo, ale možná i pro Ústavní soud vážný problém. Co se totiž od Ústavního soudu v těchto případech očekává? Že přehlédne „paragrafy“ a bude soudit „lidsky“? Ale kde jsou meze takovýchto postupů a stanovisek?

Obávám se, a vidím to kolem sebe, že v životě společnosti spíše narůstá mnoho nevyřešených problémů. Naštvaných lidí rozhodně neubývá. A stejně tak rozhodně neroste počet občanů, kteří by byli přesvědčeni, že o jejich práva je ve státě dobře postaráno. Nebo spíše roste dojem a možná i důvodné přesvědčení, že realizace práv, včetně práv lidských, se rychle vzdaluje od toho, co si obyčejní lidé pod těmito termíny, majícími řešit jejich skutečné problémy, představují.

Členové vlády jezdí po vyloučených lokalitách, ale nad jejich vzrůstajícím počtem jen opakují mantru o sociálním bydlení. Ministr navrhne zákon, který umožní, aby i v oficiálních státních registrech bylo pohlaví občanů uvedeno zcela volně, nikoliv podle anatomické reality, ale podle jejich volby.

Zákonodárci se chystají strávit mnoho hodin diskusemi nad tím, zda slovo „svatba“ bude znamenat to, co dosud, nebo jen krok k soužití kohokoliv s kýmkoliv. A spolu tím příslovečná politická korektnost deformuje dosavadní pokusy o vytvoření nejen reálného zákona o sociálním bydlení, ale třeba i inkluzi na školách. A poškozuje ty, kterým chceme a měli bychom, pomáhat…

A to vše se se nám již brzo nemusí vyplatit….

(Právo 11. 8. 2018)