Když někdy slyším ty úděsné odpovědi našich studentů o historii národa a státu, kterých bylo v souvislosti s výročími publikováno, pro zdravý žaludek až příliš („ Masaryk byl podle čepice asi pilot“) napadá mne kacířská myšlenka: není to možná nakonec dobře, že mladí lidé již nejsou zatíženi minulými událostmi, křivdami a nespravedlnostmi?

Rozhovor pro PL

Jak hodnotíte stav země za těch posledních sto let? V čem jsme lepší a v čem jsme naopak zaspali?
Obecně asi platí, že si málo uvědomujeme poněkud odlišné postavení našeho národa oproti jiným národům a státům v Evropě. Jako jediný národ v Evropě máme po tisíc let svůj stát na jediném místě Evropy, v podstatě ve stejných hranicích. Jako jediný stát v Evropě máme, jak nedávno připomenul tuším Petr Pithart, po tisíc let uprostřed země stejné hlavní město, ve kterém sídlí veřejná a duchovní moc státu a národa. To nikde jinde u jiných nenajdete. A konečně: náš stát je jediný stát v Evropě a možná na celém světě, jehož zákonodárný sbor nesídlí a nezasedá v budově, která byla k tomu to účelu postavena. To, že naše zákonodárné sbory sídlí v budovách, které si pro sebe postavili cizí „páni“, kterých jsme se zbavili o něčem vypovídá. Máme jinou historii než národy stále snící svůj sen o velkých říších, jimiž kdysi byly účastny – Maďaři, Němci, Poláci. Nikdy jsme neměli kolonie, nikdy jsme neobsazovali cizí území. Ale také jsme, jako jedni z mála, v době nacistického šílenství nevytvořili u nás kolaborantské jednoty SS, které terorizovali své i jiné národy – jako ti, k nimž jako vzorům demokracie dnes někdy vzhlížíme. Náš vztah k této zemi je, ať si to uvědomujeme nebo ne, jiný. Jsme proto xenofobní, nacionalističtí? Nemyslím. Co je to sto let? Jen malý úsek u života národa a státu.
Slavíme sto let vzniku první republiky. Je co slavit? A jak oslavy vnímáte s kritikou, že naše země je rozkradená, rozprodaná a demokracie čelí hrozbě?
Samozřejmě je co slavit ! A republika není ve stavu v jakém ji popisujete. Chápu, že některým občanům se z nejrůznějších důvodů nevede dobře, nebo tak jak by si přáli a mnohdy má na tom i fungování resp. nefungování státu svůj podíl. Vím o tom ze své profese mnoho – ale to neznamená, že by nebyl důvod připomínat si stoleté výročí státu, který zde ve Střední Evropě zažil a přežil mnohé. A mnohé dobré i špatné ho v budoucnu jistě čeká…
A demokracie? Vždy to s ní bylo špatné, když se k ní přidal nějaký přívlastek: v lidové demokracie byli někteří ve vězení a pár lidí dokonce na šibenicích. V liberální demokracii již toto nehrozí, ale zase se pomalu dostáváme do stavu, kdy pokud požádám na úřadě o vystavení dokladů o tom, že jsem žena Stanislav Křeček, nebudu zařazen mezi pacienty psychiatrie, ale mezi příslušníky nové, pokrokové, odvěká tabu bourající a moderní levice. Nelíbí se mi to o nic méně…
Cyril Svoboda mi v rozhovoru řekl, že volíme populisty, protože nemáme krizi. Souhlasíte s tím?
Především této odpovědi vůbec nerozumím. Pavel Rychetský nedávno řekl, že populismus může lidem nabídnout pocit sounáležitosti, což je aspekt, ve kterém tradiční strany začaly selhávat A krizi sounáležitosti a vyprazdňování tradičních hodnot bezpochyby máme. Nesouhlas s elitami rozhodně není populismus. A právě to dávají lidé ve volbách stále více najevo.
Během zmíněného staletí vzešlo z národa Čechoslováků mnoho významných jmen i hrdinů. Máme dnes podobné? Koho z dnešní doby si budou s úctou připomínat následující generace? Máme dnešní hrdiny?
Abych parafrázoval Galileův výrok : šťastná země, které nepotřebuje hrdiny. Potřebujeme lidi, kteří budou konat dobře a zodpovědně svoji práci i když při tom občas přijdou o svůj život. Na významné lidi se bude jistě vzpomínat. Jsem přesvědčen, že určitě na Václava Havla, když až patologickou nenávist, kterou u některých toto jméno dnes vzbuzuje prostě nechápu.
Jaký vztah si po tom století neseme k Němcům? Po historických událostech máme nyní navíc problém s politikou Angely Merkelové kolem migrace?
Nemyslím, že máme problém s Merkelovou, s tou má problém celá Evropa a my pak máme problém s touto Evropou. Ale vážně: Jsme příliš zahleděni do minulosti , příliš často stále ještě bojujeme minulé bitvy. A pěstujeme jakési politické památkářství. Když někdy slyším ty úděsné odpovědi našich studentů o historii národa a státu, kterých bylo v souvislosti s výročími publikováno, pro zdravý žaludek až příliš („ Masaryk byl podle čepice asi pilot“) napadá mne kacířská myšlenka: není to možná nakonec dobře, že mladí lidé již nejsou zatíženi minulými událostmi, křivdami a nespravedlnostmi? A přestaňme již při každé příležitosti papouškovat onen nesmyslná výrok, že národ, který nezná svoji historii je odsouzen ji opakovat. Nikdy se žádná historie opakovat nemůže, protože okolnosti událostí jsou z povah věci vždy jiné. Ten student, který, jak řekl v televizi, se domnívá, že Masaryk byl asi pilot, toho ví o technikálijích moderního světa , moderních technologiích a počítačovém světě možná mnohem víc, než já vím Masarykovi a o dějinách této země. A je to snad špatně ?
Jaký je váš názor na kritiku, že president svým chováním znevažuje význam stoletých oslav?
Licitace s pozváním a nepozváním se mi nelíbí, ale trvám na tom, že onu Pandořinu skřínku vzájemných vztahů presidenta a politiků otevřeli ti, kteří jako první, neschopni se mířit s volbou, která nedopadla podle jejich přání, první odmítli pozvání presidenta k účasti na společném slavení státních svátků. A potom, již jak to u otevřených Pandořiných skříněk bývá, se nenávist a zloba rozlétly do širého světa…
Za těch sto let čelila naše země spoustě nebezpečí a útokům. Co nás ohrožuje nyní? Ekonomická krize, bezpečností situace, migrace, neschopnost přijmou minulost, čí něco jiného?
Ohrožuje nás to, že vůbec nerozumíme tomu co děláme ale i tomu, co se chystáme udělat. Zdá se mi, že mnozí odmítají nějak vzít na vědomí, že se svět, nebo alespoň Evropa velmi rychle a zásadně mění a to, co dobře platilo včera, včetně práva, vztahů mezi lidmi a morálních pravidel, již pomalu přestává platit. A nemáme k dispozici nová, která by se těšila obecnému souhlasu. Uvědomil jsem si toto, když jsem poslouchal projev Pavla Rychetského na Ústavním soudě na shromáždění u příležitosti výročí republiky. Zmínil se zde o tom, že těla utopených migrantů na březích Evropy jsou naší hanbou. To je jistě pravda, ale na stranu druhou jak máme nést odpovědnost za chování lidí, kteří , organizování pašeráky , zcela dobrovolně nastupují na chatrné bárky, které je mají, a ještě k tomu za jejich drahé peníze, donést do vytouženého světa, která však pro ně vždy bude jen světem jen touženým? Každý má právo usilovat o své štěstí, ale pomoc druhých je při tom velmi limitována. Ctíme svobodu slova a svobodu náboženského vyznání, ale co si s tím počít v době, kdy sem přicházejí nositelé náboženství, které nechce žít vedle nás, ale chtějí to naše spolu s námi vyhladit. Co si s tím počít nevím, ale čím déle to trvá, tím větší mám pocit, že dobu na slušné a demokratické řešení problém jsme již jaksi propásli a nějak si to stál nechceme připustit.…