Z mimořádně neobvyklého počínání obvinil Ústavní soud advokát Václav Vlk: tento soud prý vaří žábu

O vaření občanů Ústavním soudem.

Z mimořádně neobvyklého počínání obvinil Ústavní soud advokát Václav Vlk: tento soud prý vaří žábu („Ústavní soud vaří žábu“, Právo 6.6). Tato kuriózní kulinářská představa zřejmě souvisí s tradovaným tvrzením, že žába vhozená do již horké vody z ní vyskočí, ale na zvolna ohřívanou vodu si žába zvykne, takže nepozná, že je už uvařená… Nejen žábu, ale prý i „občany vaří Ústavní soud pomalým varem“ neboť „ve věcech směřujících k ochraně obecných a fundamentálních svobod, základů demokracie a západní verze lidských práv, spjatých jako dvojče se svobodou, selhává“. Občané si tak asi mají na omezování svých práv zvolna zvyknout…

Také nejsem nikterak přehnaně nadšen z některých nálezů tohoto soudu, ale k tak příkrému odsudku bych se neodhodlal. Zejména pokud kolega advokát soudí, že: „principy ústavnosti, ochrany základních práv občana vůči státu musí vnímat stát na pozici, že jde–li o onu malilinkatou povinnost ukládanou občanovi zneužít a mírně přidusit svobodu, pak je to povinnost vždycky špatná“.. To si rozhodně nemyslím

Souhlasím sice s autorem v tom, že „občané mají právo a svobodu“ Nesouhlasím však s tím, že „stát má jen povinnosti a nestojí a nikdy nesmí stát nad lidmi a jejich svobodou“. Protože onu svobodu a právo mají občané jen a výlučně proto, že jsou občany státu! Bez právního státu nemá nikdo žádná práva, pokud za právo považujeme to, co je vynutitelné státní mocí. Nikoliv jakoukoliv mocí, neboť si snadno představíme takové uspořádání společnosti, kde „právo“ jen některých je vynucováno mocí nikoliv státní, ale soukromou, soukromou ochrankou počínaje a soukromou armádou konče. Zde pak není ani žádné skutečné právo a pro většinu lidí ani žádná svoboda, tak jak si tyto termíny obecně vykládáme.

Stát proto „stojí nad lidmi“ v tom smyslu, že zajišťuje svojí mocí fungování práva a svobody i pro ty občany, kteří by si ji jinak nemohli soukromými prostředky zajistit. Jen stát totiž může zajistit, aby společenská a ekonomická nerovnost, která je vlastní současnému uspořádání lidské společnosti, byly alespoň snesitelné, aby existoval co nejširší systém rovných práv a svobod i pro ty nejvíce znevýhodněné, při zachování rovných šancí. Nikdo jiný než stát toto zajistit nemůže. Povinnosti, které ukládá stát, nemusí být vždy jen „přidušením svobody“, neboť nejen deregulace, ale i regulace mohou významně přispět k naplnění ústavnosti

Nemyslím, že by občané byli vařeni, protože nevidím obecné „selhávání“ ÚS. Vidím sice nálezy, za které se stydí i předseda tohoto soudu, i nálezy nad kterými kroutím hlavou (společné péče o děti po rozvodu vždy, dva muži jako rodiče dítěte), ale vidím spíše obecnou, celospolečenskou neschopnost definovat obecně přijatelná řešení. A ta plyne z bezradnosti, tedy stavu, kdy to, co bylo dříve doménou politiky a parlamentu se snaží dnes řešit Ústavní soud. A to je špatně.

Ústavnímu soudu lze jistě „vyčíst“ mnohé, např. to že se neřídí příkladem Nejvyššího soudu USA, který nikdy nezasahoval do vůle zákonodárce, ale jistě nikoliv to, že setrvává na výkladu Ústavy jako rozhodnutí o povaze politické moci a brání její zásady nezměnitelné jakoukoliv parlamentní většinou. K „ochlazení hrnce s vodou dnes již limitně blízkou bodu varu“ jak se obává Vlk postačí, bude-li ÚS považovat i nadále rovnost občanů za základ státu, garantujícího práva všech a povinnosti pro všechny.

Právo 15.6.