Nedávno jsem kdesi četl, že v Pákistánu skupina právníků napadla jiné občany, se kterými měla spor. Snad tak daleko to u nás nedojde, nicméně nebylo by snad od věci požadovat aby nám soudci, kteří „vymantelovávají hřiště“ měli šťastnější ruce. Abychom na těch „hřištích“ nejen museli, ale také mohli a chtěli hrát.

„Šťastná ruka“ nazval svůj „Sloupek“ v Právu 12. prosince Josef Koukal A měl na mysli ruku presidenta, která jako dalšího a chybějícího člena Ústavního soudu navrhuje dosavadního předsedu Nejvyššího soud ČR Pavla Šámala. O takto šťastné presidentově ruce v této souvislosti netřeba pochybovat, jisté rozpaky ovšem čtenáře napadnou, pokud autor podobně vřelými slovy zde častuje celý vrchní justiční stav republiky. Ústavní soud prý, podle, autora patří k institucím s nejvyšší důvěrou a je prý považována občany za „pojistku proti politickému panikaření“ nebo dokonce za instituci, která dokáže „bez politických poryvů větru vymantinelovat hřiště“. Ať už tím autor myslel cokoliv.

Ale není to přece tak dávno, co dva muži a jedna žena, takto II. senát Ústavního soudu rozhodli svoji představu o svobodném podnikání u nás spojit s jistou, u nás dnes módní protiruskou nepřízní a vyslovit námi všemi povinně respektovaný právní názor o tom, že je podle našeho práva zcela v pořádku, když ruští turisté musí, chtějí-li se v jednou z ostravských hotelů ubytovat, podepisovat prohlášení o nesouhlasu s kroky své vlády. Vzápětí však předseda tohoto soud veřejně prohlásil, že se za tento „právní názor“ stydí, což poněkud zpochybňuje autorovu představu, že v podobě Ústavního soudu „ nad námi bdí ještě pár moudrých hlav“.

Pokud dosavadní předseda Nejvyššího soudu odejde na soud Ústavní, opustí další pilíř české justice, jehož dva muži s jednou ženou (takto senát 25Cdo Nejvyššího soud) nedávno své představy o spravedlivém fungování našeho školství a svoji představu o významu náboženských symbolů, v Česku přetavili do rozsudku, týkající se muslimského šátku na hlavě osoby, bůh ví proč považované za „dívku ze Somálska“. A není to tak dávno, kdy i Veřejná ochránkyně práv nám sdělil svůj názor, že podle ní „muslimské šátky do českých škol patří.

Polemizovat s těmito názory je ovšem snadné, Postačí poukázat na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně rozhodl že zákaz nošení hidžábu není v žádném rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech a základních svobodách, stačí poukázat na to, že Česká republika je státem, který se i podle své Listiny základních práv s svobod nesmí vázat na náboženské vyznání, čímž je garantován sekulární charakter našeho státu, když náboženská svoboda, ostatně jako každá jiná svoboda neznamenám, že se každý může chovat podle svých představ, bez ohledu na ostatní spoluobčany. A že hidžáb není žádným nezbytným náboženským symbolem, když miliony muslimek, chodí bez něho a naopak, je nástrojem útlaku žen, když v některých státech jsou za odložení šátku trestány.

Soudy jistě nejsou nástrojem ke sjednocování společnosti, ale obecně sice povinně respektované, ale občany neakceptovatelné rozsudky k této nejednotě přispívají více než cokoliv jiného. Nejvyšší soud se v této věci nezajímal o skutková zjištění, ale občané jsou dostatečně informováni o podivném “dostání se“ této osoby na naše území, o podivném opakovaném vybavování příslušnými doklady, které tato osoba opakovaně „ztratila“, o její neznalosti českého jazyka a tedy neschopnosti zde studovat. O jejím nedostavování se k soudu a konečně i o současném zmizení ve světě širém... O čí právo zde vlastně soud jedná? To občany zajímá, neboť ti vidí realitu života ve které se pohybují, ale soudci přes houštinu stále bující a vzájemně si odporující materii, dnes nepřesně a nevhodně nazývanou „lidská práva“ to nevidí, nebo nechtějí vidět?

Soudy mají vykládat zákony, ale sotva asi překvapovat a činit společnost zaskočenou nečekaným, obecně nepřijatelným, vnuceným názorem. To se v dotazech a názorech občanů po publikování toho rozsudku zřetelně projevilo. Co bude dělat učitel s chlapcem, který si při vyučování ponechá na hlavě „bejzbolku“ s nápisem „OSD“, projevuje tak své politické přesvědčení, chráněné čl. 17 Listiny podobně jako je čl. 16 chráněno přesvědčení náboženské? Budou rozhodovat o předmětu a okolnostech výuky žáci a jejich rodiče ,když někteří z nich již dnes nechtějí slyšet historii, chodit na tělocvik atd. atd.

Nemělo by to snad být tak, že škola u nás má právo rozhodnout o zákazu veřejné manifestace náboženských symbolů a vůbec o způsobu oblékání žáků, tak jak je to v Evropě běžné? Nejde přece v tomto případě o nezbytné základní vzdělání. Tento zákaz by byl přípustný i obecně závaznou právní normou.

Nedávno jsem kdesi četl, že v Pákistánu skupina právníků napadla jiné občany, se kterými měla spor. Snad tak daleko to u nás nedojde, nicméně nebylo by snad od věci požadovat aby nám soudci, kteří „vymantelovávají hřiště“ měli šťastnější ruce. Abychom na těch „hřištích“ nejen museli, ale také mohli a chtěli hrát.

Právo 16.12.