29. listopadu rozhodla Bezpečnostní rada státu o přípravě nové Bezpečnostní strategie ČR. Je to logický krok následující po schválení strategické koncepce NATO na listopadovém summitu aliance v Lisabonu. Podle informací z ministerstva zahraničních věcí by nová Bezpečnostní strategie měla být hotova do července příštího roku.

Stojíme tak na začátku její přípravy, na níž by se měli podílet nejen politikové a úředníci státní správy, ale i parlament a širší veřejnost. Vláda a její předseda měli po jednání Bezpečnostní rady státu šanci otevřít seriózní celospolečenskou diskusi o zajišťování bezpečnosti a obrany naší země i s přihlédnutím k výsledkům summitu NATO. Schůze Poslanecké sněmovny minulý týden k tomu dávala příležitost. Nebyla využita, a proto neměl naději na úspěch návrh opoziční KSČM, aby vláda informovala sněmovnu o výsledcích summitu v Lisabonu.

Svým způsobem ale premiéra chápu, že se mu do diskuse o summitu NATO a naší příští Bezpečnostní strategii příliš nechce. Poslanci by mohli třeba poukázat na rozsáhlý výčet hrozeb, kterým bude muset aliance podle strategické koncepce v příští dekádě čelit. Mezi ně patří i ty, které se nás mohou zcela bezprostředně dotýkat: terorismus, extremismus, pašování zbraní, drog a lidí, kybernetické útoky, zranitelnost telekomunikačních sítí, dopravních cest a nosičů energie. A následně by mohli položit otázku, jestli vláda dostatečně odměňuje ty, kteří v první linii čelí a budou čelit těmto hrozbám - hasiče, policisty, vojáky a příslušníky zpravodajských služeb. Jaká by mohla být odpověď ve světle desetiprocentních škrtů v jejich platech? Škrty ale ohrožují i funkčnost celého bezpečnostního systému. Jeho páteř - Hasičský záchranný sbor bude muset možná spoléhat po drastických škrtech v rozpočtu na zázraky (a spolu s ním i občané), aby udržel standardy své činnosti…

Příprava nové Bezpečnostní strategie by tak měla být příležitostí k seriózní diskusi i na půdě Parlamentu o ekonomickém zajišťování bezpečnosti státu. Bezpečnostní strategie by neměla být pouhým lepším „slohovým cvičením“, ale dokumentem, který jasně určí objem finančních prostředků na zajištění bezpečnosti a obrany v dlouhodobém horizontu. Tak aby se nestávalo, že strategie, koncepce a vize „silových“ rezortů přestávaly platit už ve chvíli, kdy byly podepsány. Vojáci by o tom mohli po x reformách reforem v končícím desetiletí vyprávět.

Premiér a vláda mají ještě šanci na reparát jak vést diskusi o zajišťování naší bezpečné budoucnosti. Nestálo by třeba za to uvažovat o projednávání a schvalování nové Bezpečnostní strategie v Parlamentu, jako je tomu například u našich nejbližších sousedů na Slovensku? Možná by to byl hmatatelný důkaz o tom, že vládní koalice chce skutečně dosahovat politický konsenzus v otázkách bezpečnostní politiky, jak již několikrát deklarovala.

Miloš Balabán
(autor vede Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UK)