Další kapitola v historii vlámsko-valonských vztahů se píše právě v těchto dnech v bruselském metru. STIB, společnost provozující městskou hromadnou dopravu, minulý týden rozhodla o zrušení hudební produkce ve francouzštině, němčině a holandštině, třech oficiálních jazycích belgického království a nadále budou v chodbách a na nástupištích metra slyšet písně výhradně v angličtině, italštině a španělštině.

Když v roce 2005 začala obyvatelům i návštěvníkům belgické metropole cestování v metru zpříjemňovat hudba, zdálo se to jako výborný nápad. Provozovatel městské hromadné dopravy STIB se sice již od začátku trochu obával problémů, které by výběr písní mohl přinést, a proto se jeho vedení rozhodlo pro neutrální zdroj – mezinárodní hudební hitparády. Belgičané jsou na vše, co je spojené s jazykovými otázkami, zvlášť citliví. Vlámové zazlívají frankofonním, že se odmítají učit holandsky, a tak se stává, že se ve vlastní zemi někdy spolu obyvatelé nedomluví, pokud nepoužijí třetí jazyk, např. angličtinu. Ale zpět k metru. Obavy STIB se ukázaly jako opodstatněné poměrně brzy po té, co se z reproduktorů rozezněla hudba, jež dle původního plánu měla zpříjemňovat a zklidňovat každodenní spěch a stres.

Vliv písní na některé cestující byl však přesně opačný. Jak vysvětluje mluvčí metra An Van Hamme: "Naše myšlenka se ukázala jako problematická v momentě, kdy všem došlo, že v mezinárodních hudebních hitparádách se najde mnoho písní ve francouzštině, jenže prakticky žádná v holandštině a to vyprovokovalo mnoho stížností ze strany vlámských cestujících." Mnozí v tom spatřovali další z mnoha důkazů utiskování Vlámů na území hlavního města, druhý tábor se ušklíbal, že Vlámové žádnou hudbu nemají, takže hrát není co, a z celé věci se začalo dělat politické téma. A tak se hudební produkcí v metru zabývali i představitelé země a věnovali tomuto problému několik jednání, na ničem se ale (jak už se stalo zvykem) neshodli. Frankofonní poslanci by upřednostňovali písně ve složení 10% francouzsky, 10% holandsky a zbytek v ostatních jazycích. Vlámští navrhovali vybírat písně převážně v angličtině za podmínky, že STIB zajistí, aby zbytek byl rovnoměrně rozložen mezi francouzštinu, holandštinu a němčinu.

Ředitelství metra zpočátku všem stížnostem odolávalo, ale když tlak neustával, s prohlubující se politickou krizí naopak sílil a hrozilo, že celá věc poslouží k dalším politickým bojům, bylo přijato striktní opatření na výběr pouštěných skladeb. STIB se nenechal nikým a ničím ovlivnit a své rozhodnutí ponechal čistě na svém vedení. V bruselském metru budou tedy nadále k poslechu výhradně písně anglicky zpívané (70%), italské (15%) a španělské (15%), ale pouze od zahraničních zpěváků a skupin. Belgičtí hudebníci mají v metru zákaz, i kdyby zpívali v angličtině či jakémkoli jiném jazyce.

Veřejnost není prý zásadně proti, podle předběžných průzkumů je s tímto řešením spokojeno 85% cestujících. Podle internetových diskuzí to tak ale nevypadá. Diskutující se většinou diví zákazu svých oficiálních jazyků na úkor cizích, hlavně angličtiny. „Lituji zemi, která si neváží své kultury.“ Další si přejí, aby se „tento rozhádaný manželský pár už konečně dal dohromady nebo se rozvedl, začíná to být směšné a unavující a to vše se děje v hlavním městě Evropy? Trapné!“

A co na to belgičtí hudebníci? „Tohle je už opravdu moc,“ říká třicetiletý Ludo Prel, zpěvák a skladatel. „Už tak je těžké se k posluchačům vůbec dostat a zákaz hraní našich písní ve veřejném prostoru je jednoduše skandální. Divíme se pak, že kdo z umělců může, utíká do Francie?“



„Kauza“ s hudbou v metru také vrátila na stůl politiků návrh ministryně dopravy pro území Bruselu Brigitte Grouwels. Tato Vlámka navrhuje, aby byli v hlavním městě barvy automobilů taxislužeb sjednoceny. Auta jsou v současnosti převážně černá a tak návrh zní: povinný černý lak a pro lepší rozpoznatelnost od ostatních aut žlutý pruh na bocích. B. Grouwels se tím postarala o rozruch nejen v poslaneckých lavicích. Vždyť tak by taxi nápadně připomínali vlámskou vlajku. Jak se dalo očekávat žlutočervení Valoni zásadně nesouhlasí. Odpůrci připomínají, že barvy Bruselu jsou modrá a žlutá, které mimo jiné přijala za své i vlajka Evropské unie. Není tedy dle jejich názoru důvod používat černožlutou ani jinou barevnou kombinaci.

Počátkem května stávkovali proti návrhu i samotní taxikáři, kterých by se změna nejvíce dotkla. Námitky se nesly v duchu materiálním: „Kdo to zaplatí?“, ale národnostní tón byl stejně silný. A to by nebyla Belgie dnešních dnů, aby se cokoliv nedalo hbitě využít pro politický boj. „V Belgii mají barvy svůj význam,“ nechal se na demonstraci slyšet Didier Gosuin, lídr frankofonní strany MR (Mouvement Réformateur). „Bruselský region neměl s černou a žlutou nikdy nic společného. Zakazovat bruselským taxikářům nosit barvy svého regionu je nepřijatelné! Paličatost ministerstva dopravy a jejich hluchota vůči nespokojeným hlasům taxikářů je do nebe volající!“

Závěrem je třeba připomenout, že Belgičané bezmála rok nemají vládu a jejich politická reprezentace se jak se zdá tímto faktem už neznepokojuje tak, jak by jejich voliči čekali a plýtvá svou energií na problémy, které většina společnosti považuje za naprosto nepodstatné.

„Je velice uklidňující vidět, že i jinde to vypadá jak v blázinci,“ řekl mi nedávno jeden Francouz. Terapeutické účinky by ale spíše mělo zjištění, že existuje místo, kde to jako v blázinci naopak nevypadá.

Karolína Kubíková, Brusel