Při hledání příčin neschopnosti většiny Romů začlenit se do majoritní společnosti se vesměs hledá vina u majority, a tak se neustále pracuje na vládních programech, plánech, strategiích a koncepcích, běduje se nad tím, co všechno se na straně většiny promeškalo, aby se romské etnikum konečně integrovalo do evropské kultury a stalo se její aktivní a plně odpovědnou složkou, a co všechno prý většinová společnost Romům dluží. Opakovaně se totiž zdůrazňuje, co musí pro integraci Romů udělat většinová společnost, ani slovo však o tom, co musí či by měli udělat sami Romové. Přitom se systematicky poukazuje pouze na současný stav a zdejší situaci, takže se zcela pomíjí aspekt historický i širší teritoriální. Problémy s Romy totiž nejsou jen zdejší, nýbrž celoevropské, a nejsou pouze dnešní, neboť trvají celá staletí. Proč asi?

Při zjednodušujícím pohledu se v této souvislosti v médiích občas obviňuje většinová společnost z rasismu, ba kritický vztah k Romům se někdy dokonce přirovnává k antisemitismu. Tu a tam se za vzor také dává řešení černošské otázky ve Spojených státech. A protože příslušníci těchto tří etnik, Židé, Romové a Afroameričané, mají jedno společné, že totiž museli nedobrovolně opustit svou původní domovinu, pokusme se jejich osudy porovnat.

Nejdříve byli vyhnáni ze své vlasti Židé, Palestinu ztratili již ve 2. stol. n.l., byli však i později v Evropě krutě pronásledováni, zažívali série tragických perzekucí a pogromů již od křížových výprav od konce 11. stol., přičemž počátkem 13. stol. se jejich situace v křesťanských evropských zemích zhoršila natolik, že byli prohlášeni za „vězně a otroky římské říše“; ve století 15. pak byli vypuzeni ze Španělska i mnohých regionů Německa atd., o hrůzném nacistickém holokaustu ve 20. stol. nemluvě.

Romské etnikum, pocházející ze smíšené kmenové populace, opouštělo severní Indii pravděpodobně v letech 1000 až 1027 směrem k jižnímu pobřeží Kaspického moře, dále pak na Kavkaz, do Turecka, a odtud se přibližně v letech 1250 až 1300 dostalo na Balkán, tedy do Evropy, po níž migruje již více než sedm set let.

Černoši opouštěli své původní území z těchto tří etnik nejpozději, byli totiž z Afriky jako otroci přiváženi od počátku 17. století do Ameriky, kde žili v otroctví minimálně po dvě stě let, neboť definitivní osvobození otroků znamenal až 13. dodatek Ústavy Spojených států z roku 1865. Poté však ještě dobrých sto let zažívali segregaci.

Romové po Evropě volně kočovali, avšak kromě nacistického pokusu o jejich vyhubení zřejmě nebyli během oněch více než sedmi set let své existence v Evropě vystavováni cílené masové perzekuci, již takřka permanentně zažívali Židé. A zatímco pronásledovaní a v ghettech proti své vůli izolovaní Židé projevovali silnou potřebu se integrovat a podílet na životě země, v níž žili, volně kočující Romové takovou potřebu ve své většině nikdy neprojevili, spíš naopak, asimilace a integrace do většinové společnosti je jim prakticky dodnes neúspěšně vnucována. A jak to vypadá u nás?

V rámci takzvané pozitivní diskriminace byli u nás Romové v mnoha ohledech preferováni již od 50. let minulého století; na rozdíl od mnoha skupin většinového obyvatelstva (především inteligence) přednostně získávali nové byty první kategorie, které však postupně devastovali a dodnes devastují. Pro větší úspěšnost romských dětí ve školách se organizovaly nulté třídy, různé speciální kurzy a doučování, ale zatím, jak se zdá, bylo vše marné. Kromě toho již za minulého režimu Romové dostávali a dosud dostávají hojnou finanční podporu, avšak k jejich integraci to nijak nepřispělo, spíš naopak. A protože již celá desetiletí dostávají mnohé zadarmo, většina z nich dosud ani nepochopila, že o sociální vzestup musí usilovat především každý sám, že totiž musí pracovat.

Proč tedy tolik pronásledovaní Židé už dávno vytvořili na celém světě výraznou intelektuální elitu, k níž patří mnozí významní spisovatelé a vědci pocházející z někdejší bídné Haliče, proč se za necelých sto padesát let v převážné většině asimilovali a integrovali Afroameričané, takže již mají vlastní početnou inteligenci a dokonce i prezidenta Spojených států, zatímco valnou většinu Romů dosud nezajímá ani základní vzdělání? Jistě, Židé se mohli i v nesvobodě opírat o svou tisíciletou kulturní tradici, což chybělo Romům. Totéž však chybělo i Afroameričanům, a přesto za krátkou dobu od zrušení otroctví a ještě kratší dobu od zrušení segregace dosáhli pozoruhodných civilizačních výsledků.

Zdá se tedy, že staletý neúspěch Romů spočívá v čemsi osobitém, totiž v jejich mentalitě, v absenci ctižádosti, cílevědomosti, vytrvalosti, tedy vlastností, bez nichž jednotlivec v čemkoli pozitivním sotva vynikne. Vždyť Romové (na rozdíl od černochů) chybějí dokonce i ve vrcholovém sportu, třebaže jsou pohybově neobyčejně schopní a zcela určitě by byli v mnoha týmech vítanými členy.

O zvláštní mentalitě Romů svědčí i to, že úspěšné jedince svého etnika nepokládají za vzor, nýbrž spíše za zrádce, nejsou ani schopni se úspěšně organizovat (všechny jejich pokusy o politické strany dosud selhaly), protože většině z nich chybí povědomí etnické sounáležitosti.

Jak je to tedy s kritickým vztahem veřejnosti k Romům a s antisemitismem? Ztotožňovat tyto dva jevy je rozhodně velice povrchní a zjednodušující přístup, neboť každý z nich je motivován zcela protikladnými pocity. Zatímco antisemitismus neboli případný odpor k Židům vesměs pramení spíš z nenávisti či závisti vůči schopným a úspěšným, je to podvědomý či vědomý strach z konkurence, averze k Romům u většiny Čechů (kromě pravicových extremistů) nepramení z rasismu, nýbrž je odporem ke spoluobčanům zaostalým, nepřizpůsobivým, ba ve své většině příživnickým a kriminálním.

Z různých svědectví o názorech příslušníků tohoto etnika u nás, například o tom, že romské matky dávají před návštěvou školy, tedy před vzděláním svých dětí přednost tomu, aby se ráno vyspaly, vyplývá, že dnes neustále deklarovaný požadavek integrace všech Romů do společnosti je příliš náročný, neboť dosud jde především o to, aby se jejich valná většina po sedmi stech let života v Evropě konečně asimilovala neboli přizpůsobila. Teprve potom se mohou integrovat neboli začlenit. Budou-li tedy Romové chtít pracovat a naučí-li se civilizovaně chovat, většinová společnost je mezi sebe určitě přijme a bude respektovat.

Zlata Kufnerová