Jako reakce na probíhající ekonomicko-politickou krizi Evropy je stále častěji navrhován recept, který jsem si přejmenoval na jakýsi "Velký Návrat". Podstatou tohoto návratu má být resuscitace kompetencí národního státu z nejasně určené doby.

Měl bych k tomuto "Velkému Návratu" několik poznámek:

Retro

Jedná se o pokus o znovuoživení mrtvého světa, retro. Podmínky, za kterých fungovaly národní státy se svými kompetencemi, byly jedinečné a dnešní realita je jiná. Včerejší recepty by fungovaly, pouze pokud bychom byli schopni plně znovuoživit realitu, ve které národní státy vznikly a fungovaly. Jedna z těchto podmínek je např. přistřižení globálního kapitálu, návrat ke zlatému standardu apod. Nejsem si jist, jak by na tyto aktivity reagovala reálná ekonomika. Včerejší recepty roubované na dnešní realitu fungovat nemohou.

Antiglobalizace

Rozumím tomu, že globalizace jak politická, tak ekonomická odvádí centrum rozhodování od občana tu k nadnárodním politickým centrům, tu k sídlu korporací, tu přímo na Wall Street. Nemyslím, že je to příliš šťastné. Možnost reálného rozhodování a zkušenost zodpovědnosti za tato rozhodnutí se od občana vzdaluje a ten se stává spíše loutkou v rukou sil, které nemá reálnou možnost příliš ovlivnit. Tuto politickou antiglobalizační agendu cítím v tématu "Velkého Návratu" velmi silně.

Národní stát se rozpouští, protože ekonomické globalizaci nemůže být odpovídajícím partnerem. Reálná ekonomická rozhodnutí se totiž tvoří mimo hranice národních států. Doposud převažujícím trendem či odpovědí na ekonomickou globalizaci je posilování nadnárodních institucí, v našem případě převod kompetencí národního státu na EU. Negativem tohoto řešení je a) vzdalování rozhodování od občana a b) nárůst retrařů a národovců po celé EU, se všemi nebezpečími z toho plynoucími. Evropa se zkrátka centralizuje, což je doprovázeno stále silnější opozicí, a ekonomice to přesto nepomáhá.

Jednou cestou jak čelit diktátu globálního kapitálu je tedy přesun politických kompetencí směrem výš. Tuto variantu (zdá se) preferují Francie a Německo. Naproti tomu národovci prosazují likvidaci politické globalizace, z čehož ovšem plyne buď likvidace ekonomické globalizace (pokud by chtěli být důslední), nebo korupční příležitost (pokud by to chtěli dělat tak, jako se to dělá dnes).

Myslím, že není správná ani jedna volba. Je třeba přijít s řešením, které globalizaci nezlikviduje, protože bychom přišli o její přínosy. Negativa a slabá místa globalizace je třeba vyvážit vytvořením dostatečně silného protihráče, který ji vykompenzuje a odstraní negativa. Tím protihráčem se mi jeví lokalizace.

Lokalizace

Dnes je jediným nástrojem ekonomické prosperity globální kapitál. Jiný totiž neexistuje, ani v ČR s českou korunou. A jak vypadá výhled do budoucna? Ztracená dekáda, záporný růst, ostré škrty … nabídka globálního kapitálu rozhodně lákavá není. Můžeme se sice utěšovat, že to nějak přejde, ale ono to hodně dlouho přejít nemusí. Vedlejší efekty v podobě nacionalismů, sociálních bouří a možná i válek mohou na dlouhé roky uvrhnout Evropu do ošklivých problémů.

Nechme globální kapitál být tak, jak je. Postavme ale konkurenta (zadřenému) globálnímu kapitálu jako motoru ekonomické (ne)prosperity. Pokud reálná politická rozhodovací centra následují reálná ekonomická rozhodovací centra, pak je možným řešením vytvořit lokální kapitál, který na sebe přitáhne politiku. Lokální kapitál, který v krizových letech vykompenzuje globální propad.

Pod pojmem lokální kapitál si představuji měnu, která neodtéká z lokality. Tento stav je realizovatelný buď pomocí nařízení, nebo vlastnosti. Pod nařízením si představím vytištění měny a zákaz jejího vývozu. Výsledkem jsou šmelináři, černé kurzy a Bony, nic co by myslím bylo nutno opakovat. Nebo apel na morálku (investujte do okolí 50 km od Vašeho bydliště). Ani jedno nemůže ve velkém fungovat.

Pokud máme vytvořit korektní lokální kapitál tak, aby se nestal globálním (a neohrožoval tak svět), je třeba mu dát do vínku jednu vlastnost – nikdo ho nebude chtít odvézt a pokud ho odveze, tak se sám rychle vrátí nebo znehodnotí. Tuto funkci zajistí záporný úrok, pomocí kterého bude zajištěno, že se měny bude každý rychle zbavovat, čímž roztočí ona ekonomická kola. Měna se záporným úrokem samozřejmě není samospasitelná. Sice na půjčce vracíte méně, než jste si půjčili, ale např. na stáří byste si nikdy nic neušetřili. Lokální měna se záporným úrokem má smysl jedině v kombinaci s globální měnou s úrokem kladným. Takto vytvořené měny mohou vyvázat centrální banky z nepříjemností okolo různých kvantitativních uvolňování a umělého snižování úrokové sazby. Vhodná kombinace a korelace globální a lokální měny, kladného a záporného úročení se může stát silným nástrojem ekonomické prosperity. Dovedu si představit různé kombinace lokálního a globálního kapitálu – Euro a Marku, Euro a Drachmu, Korunu a západočeský tolar, Euro a západočeský tolar, Korunu a Euro … Systém vzájemně se podpírajících měn by mohl i nakonec pomoci nemocnému globálnímu kapitálu.

Závěr:

Národní státy vznikly ve specifických ekonomických podmínkách. Změny ekonomických podmínek si vynucují změny v politice národních států. Pokud bychom chtěli obnovit životaschopnost národního státu, bylo by nutno přestavět celou světovou ekonomiku, což není myslím příliš reálné. Postupující ekonomická globalizace si vynucuje globalizaci politickou. Pokud chceme vrátit politiku k občanovi, je třeba postavit lokální ekonomiku, která politiku přitáhne. Vhodným vztahem lokální a globální měny je dle mého soudu možno docílit samosevyvažující rovnováhu.

Vzhledem k tomu, že nejsme členy eurozóny a nemůžeme zavádět záporně úročenou korunu, pravděpodobně bychom zaváděli krajovou záporně úročenou měnu. Nemyslím, že by subsidiarita musela být pro ČR na škodu. Ano, takto zavedená krajová záporně úročená měna by rozhodně přiblížila rozhodování politiků blíže k občanům se všemi výhodami.

Z dnešního ekonomického a politického přešlapování vidím cestu ven. Není to ale cesta zpět k národnímu státu, je to cesta vpřed. Není to cesta likvidace globalizace, ale postavení konkurenta globalizaci. Není to cesta opakování již vyprázdněných mytologických tanečků, ale vytváření takových postupů, které odpovídají dnešní realitě.

Ondra Mikšíček