Dobrý den,

jmenuji se Jaroslava Zbíralová. Má sestra je Eva Kubíková. Její otec, František Kubík, je předmětem vašeho článku ze dne 27. května: „Bílé místo v historii Lidic. František Kubík budí vášně.“ Píši vám, abych uvedla věci na pravou míru.

Omlouvám se za to, že píši v angličtině (originál textu viz níže, stk). Ačkoliv hovořím plynně česky, vyrostla jsem na Západě, a tudíž jsem se nikdy nenaučila psát odpovídající českou literární formou.

Jsem skutečně rozhořčena divokými útoky na Kubíka, které odstartovalo lidické audio drama Viléma Faltýnka. Účelem tohoto dopisu není okomentovat platnost jeho projektu, což je jiná diskuse. Nicméně jsem překvapená, že ho úřady nechaly projekt spustit, a protestovaly až po jeho uskutečnění. Od začátku jim bylo tvrzeno, že se jedná o fiktivní znázornění životu před masakrem, ačkoliv byl založen na rozhovorech s přeživšími.

Má matka žila v Lidicích. Její první manžel, František Kubík, se narodil českým rodičům v Berlíně. Rodina se přestěhovala do Berlína, protože otec byl obuvník, a Baťovy nové továrny vytlačovaly malé podniky z trhu. Měli tři děti. František se vrátil do Československa, když mu bylo 18, aby zažádal o české občanství a vykonal požadovanou vojenskou službu. Jeho dva sourozenci zůstali v Německu. V Praze se stal reportérem ČTK, a seznámil se a následně oženil s mou matkou. Má sestra se narodila roku 1937. Kubíka znepokojovala možnost války, a tak svou rodinu přestěhoval do bezpečí zpět do Lidic. Nevěděl, co se na ně chystá.

Dne desátého června 1942 byl zastřelen spolu se zbylými muži, a má matka a babička byly poslány do koncentračního tábora Ravensbrück. Má sestra se zachránila díky snaze Kubíkovy sestry, která stále žila v Berlíně, a která ji v podstatě unesla z programu Lebensborn. Po válce byla prvním dítětem, které se vrátilo. Ironicky, její návrat vytvořil problémy pro mou matku. Některé ženy z Lidic lživě tvrdily, že jediný důvod, proč byla Eva ušetřena, byla skutečnost, že její otec byl Němec. Jen hrstka dětí přežila; matky těch, které zahynuly, si musely projít peklem. Ale místo toho aby se radovaly, že některé přežily, to vypadá že tyto matky oslepila žárlivost. Také, protože Kubík byl zaměstnaný u ČTK, má matka a sestra obdržely vdovskou penzi, což přililo další olej do ohně žárlivosti.

O několik let později se má matka provdala za Jaroslava Zbírala a já se narodila následujícího roku. Po roce 1948 naše problémy eskalovaly, když se malá skupina lidických žen rozhodla učinit naše životy neúnosnými. Protože má matka byla jedinou přeživší z Lidic, která nevstoupila do Komunistické strany, bylo jí odebráno členství v uznávané skupině „vracejících se vězňů“, a odepřeny veškeré výhody. Následujícího dne byla povolána do ocelářských podniků Kladno (když byla v nemocnici, kde mě rodila)! Také se jim podařilo docílit, že byl můj otec vyhozen ze své pozice elektrikáře a převeden do kladenských uhelných dolů.

Má rodina chvíli snášela toto zacházení, ale nakonec ze země utekla, když mi bylo sedm měsíců. Skoro rok jsme strávili v německém utečeneckém táboře před tím, než jsme emigrovali do Norska a později do Kanady. Vyrostla jsem s matčinými příběhy o Lidicích a koncentračním táboře, a ty měly hluboký dopad na můj život.

Roku 1982 jsme se s manželem rozhodli sepsat příběhy mé matky a dalších přeživších pro knihu. Nahráli jsme hodiny a hodiny rozhovorů a mnohokrát jsme navštívili Lidice. Provedli jsme výzkum v amerických a československých archivech a mluvili s mnoha historiky. Roku 1992 jsme přijeli do Lidic s filmovým štábem a znovu jsme zpovídali přeživší, tentokrát s videozáznamem. O šest let později jsme dokončili 52 minutový dokument a nazvali ho „Ve stínu paměti“. Jedná se nejen o příběh tragédie z mého osobního pohledu, ale o průzkum přetrvávajících důsledků tragédie na další generace. V následujících letech byl film promítán ve stovkách kin v Evropě a USA. Mluvili jsme s publikem o odkazu hněvu a mých vlastních snahách o jeho překonání. Nedávno jsem se zúčastnila jednodenního symposia v pražském DOX s názvem „Stavíme pomníky, abychom zapomněli?“, a poskytla jsem rozhovor pro Davida Vaughna z Českého rozhlasu.

Ty záležitosti s projektem Viléma Faltýnka jsou pro mě pochopitelně extrémně znepokojující z mnoha důvodů: má rodina je osobně napadána, protiněmecká nenávist pokračuje navzdory symbolickým rozhovorům o usmíření, a lidé opět používají Lidice ke svým vlastním politickým a osobním cílům. Hlavní motiv našeho filmu je rozřešení nenávisti, poselství které se zcela jasně příčí malé, ale zdánlivě mocné skupině, skládající se z potomků obyvatel Lidic nebo nesouvisejících osob. Obviňují Kubíka z toho, že byl nacistický špión a kolaborant, což je zcela lživé. Nenabízí žádný důkaz – jedná se pouze o omílání staré nenávisti a závisti. Já a můj manžel jsme uskutečnili rozsáhlý výzkum pro náš film v Praze a Washingtonu DC, kde jsme pročetli celý archiv norimberských důkazů, záznamy OSS a další dokumenty; Faltýnek vykonal ještě více, včetně bádání v německých archivech. To obvinění je zcela a naprosto nepodložené a pomlouvačné. Z jakého důvodu to dělají je záhadou, pokud nepočítáme příležitost uplatňovat moc. V audio dramatu je krátká pasáž, ve které Kubík hovoří s mou matkou o okupaci; chtějí danou pasáž vyjmout, stejně jako další „fiktivní“ rozhovory, čímž v podstatě zbavují dané dílo jeho účelu. Chtějí vše nahradit „pravdou“ tak, jak byla vykládána za komunistického režimu. Faltýnek byl donucen vrátit grant v hodnotě 8,000 korun od Sudetské kulturní skupiny, která si klade za cíl pěstovat a podporovat kulturní styky mezi Německem a Českou republikou.

Před 65 lety byly „Lidické ženy“ mocnou, politicky motivovanou skupinou. Bývalé oběti se spojily s Komunistickou stranou, a podařilo se jim pronásledovat druhé. Nyní, s pomocí političky Jany Bobošíkové, která se podle všeho snaží prosadit svou vlastní politickou agendu, stále uplatňují tuto moc. Jejich zuřivý útok na mou rodinu nemá žádný pravdivý základ. Ta skupina nás používá, aby obnovila svou moc, která se oslabila po pádu starého politického systému. Plení lidickou tragédii za účelem osobního zisku, a zcela ignorují lekce, které jsme se už všichni měli naučit. Tedy, že nenávist pohlcuje vše a snadno přechází z generaci na generaci, pokud není přímo konfrontována. Je to příběh s nešťastnými celosvětovými dopady.

Není to jednoduché vyprávění. Oceňuji, že nasloucháte všem stranám. Kubík a má rodina si nezaslouží takovéto zacházení. Vytrpěli si své před 70 lety.

Chicago, IL, USA
31. května 2012


Dobri den,

My name is Jaroslava Zbiralova. My sister is Eva Kubikova. Her father, Frantisek Kubik is the subject of your 27/05 article: Bílé místo v historii Lidic. František Kubík budí vášně. I am writing to set the record straight, once and for all.

I apologize for writing in English. Although I’m a fluent Czech speaker, I grew up in the West and therefore never learned to write in the proper Czech literary form.

I am truly outraged at the vicious attacks on Kubik, sparked by Vilem Faltynek’s Lidice audio drama. The purpose of this letter is not to comment on the validity of his project, which is another discussion. However I am surprised that the authorities let him proceed with his project, protesting only at its completion. They were told, from the beginning that it is a fictionalized account of life before the massacre, albeit based on survivors’ interviews.

My mother lived in Lidice. Her first husband, Frantisek Kubik, was born in Berlin, of Czech parents. The family had moved to Berlin because the father was a shoemaker, and Bata’s new factories were putting small shops out of business. There were 3 children. Frantisek returned to Czechoslovakia at the age of 18, to claim his Czech citizenship, and to fulfill the required military service. His 2 siblings stayed behind in Germany. In Prague he became a radio reporter for CTK, met and married my mother. My sister was born in 1937. Kubik was concerned about the possibility of war, so he moved his family back to Lidice for safety. Little did he know what was in store for them.

On June 10th, 1942, he was shot along with the rest of the men and my mother and grandmother were sent to the Ravensbruck concentration camp. My sister was saved through the efforts of Kubik's sister who still lived in Berlin, and who in effect kidnapped her from the Lebensborn program. After the war, she was the first child to return. Ironically, this created serious problems for my mother. Some Lidice women falsely claimed that the only reason Eva was spared was because her father was German. Only a handful of children survived; it must have been hell for the mothers of those who perished. But rather than rejoice that some were alive, jealousy seems to have blinded these women. Also, because Kubik was employed at CTK, both my mother and sister received a survivor’s pension, adding fuel to the fire of jealousy.

Several years later my mother met and married Jaroslav Zbiral and I was born the following year. After 1948 my mother’s problems escalated when a small group of Lidice women decided to make our family's life completely intolerable. Because my mother was the only Lidice survivor who would not join the Communist Party, she was stripped of her membership in the revered "returning prisoners" group, and denied all benefits. She was told to report to the Kladno steel mills the following day (while she was in the hospital, giving birth to me!) They also managed to get my father fired from his position as an electrical engineer and transferred to the Kladno coal mines.

My family put up with this treatment for a while, but finally fled the country when I was 7 months old. We spent close to a year in a German refugee camp, before immigrating to Norway and later Canada. I grew up with my mother’s stories about Lidice and concentration camp, and they had a profound effect on my life.

In 1982, my husband and I decided to gather my mother’s and other survivors’ stories for an eventual book. We produced hours of audio tape interviews and made many trips to Lidice. We conducted research in archives both in the US and Czechoslovakia, and spoke to many historians. In 1992 we came to Lidice with a film crew and re-interviewed survivors, this time on video. Six years later we finished the 52 min. documentary and called it In the Shadow of Memory. It is not only the story of the tragedy from my personal point of view, but is an exploration of the ongoing effects of tragedy on succeeding generations. Over the years the film has been screened in hundreds of venues in both Europe and the US. We have talked to audiences about the legacy of hatred and my own personal struggles to overcome it. Most recently I was a participant at a one day symposium at DOX in Prague: Stavime pomniky, abychom zapomneli?, and was interviewed by David Vaughn for Cesky Rozhlas.

The issues with Vilem Faltynek’s project is obviously extremely upsetting to me for many reasons—my family is being personally attacked, anti-German hatred continues amidst token conversations of reconciliation, and once again, Lidice is being used for people's own political and personal agendas. The core of our film has to do with the resolution of hatred, a message that clearly doesn't seem to resonate with this small but seemingly powerful group of either unrelated or mostly second generation Lidice residents. They are accusing Kubik of being a Nazi spy and collaborator, which is patently false. They offer no evidence or proof – it is simply a re-hashing of old hatreds and jealousies. My husband and I did extensive research for our film in Prague and in Washington D.C. where we read through the entire Nuremberg evidence files, OSS records and others; Faltynek has done even more, including in German archives. This charge is completely and totally unfounded and slanderous. Why they are doing this is a mystery, other than as an opportunity to exercise power. There is a short segment in the audio drama where Kubik is conversing with my mother about the occupation; they want that removed, as well as other "fictitious" conversations, effectively denuding the piece of its purpose. They want everything replaced with "the truth" as it had been told during the Communist rule. Faltynek was forced to return an 8,000 CZK grant from a Sudeten Cultural group, whose purpose is to foster and encourage cultural ties between Germany and the Czech Republic.

Sixty five years ago, the “Lidice Women” were a powerful, politically motivated group. Former victims, they aligned themselves with the Communist Party, and succeeded in victimizing others. Now, with the help of politician Jana Bobosikova, who seems to be involved to further her own agenda, they are still exercising that power. Their vicious attack on my family has no truth or foundation. We are being singled out as a way for this group to reassert power that has declined since the fall of the old political system. They are plundering the Lidice tragedy for personal gain, entirely missing the lessons that we all ought to have learned by now. That is, hatred is all consuming and passes easily from generation to generation unless it is directly confronted. It is a story with unfortunate world-wide implications.

This is not a simple narrative. I appreciate your hearing all sides. Kubik and my family do not deserve this treatment. They suffered enough 70 years ago.

Chicago, IL, USA
31/05/2012