K. V. Rais napsal koncem 19. století román Zapadlí vlastenci líčící národní obrození v severočeském podhůří, a jestliže si dobře vzpomínám, tato knížka patřila do středoškolské povinné četby. Když jsem ji povinně, ale se zájmem četl, nenapadlo mne, že se jednou s takovým zapadlým vlastencem setkám – na severu Austrálie.

Domov se k mně nezachoval příliš hezky, ani za nacistů, ani za bolševiků. Normalizační představenstvo mne prohlásilo za zrádce a za nepřítele lidu. Přesto jsem zůstal Čechem. Opustíme-li vlast, ztratíme mnoho, ale ne všechno. Na domov si nevzpomínám se slzami v očích, když se mne někdo zeptá na republiku, vybaví se mi Karlštejn, sídlo české hrdosti slávy.

Před časem mne exilový Pan Bůh zavál na sever Austrálie do Darwinu, kde jsem vyfasoval služební auto s příkazem, abych se na dva měsíce hlásil necelých sto kilometrů na jih, v obci Batchelor, nazvané podle velitele polního letiště, které tam bylo začátkem čtyřicátých let vybudováno jako základna pacifické letecké perutě k obraně proti japonské agresi. Já jsem ovšem s letadly neměl nic společného, mým úkolem bylo sledovat užitkovost odchytaných bahenních buvolů. Je to oblast, kde stále žije více australských domorodců než bělochů. Když jsem do obce Batchelor dojel a pokoušel se orientovat na velké silniční křižovatce, úžasem jsem ztrnul. Uprostřed tohoto rozcestí byla vybudována na vyčnívající skále replika hradu Karlštejna se vším všudy i se studnou, jen vodní kolo chybělo, celá stavba byla podle oka ve velikosti 6x4x2 metry velká. A nechyběl tam do sloupku vtesaný verš Jaroslava Vrchlického:

Poutníče postůj, v dálku než
bludná tě zanese noha!
Kamenů poslouchej hlas,
vlasti ti jimi zní řeč!

Šel mně mráz po zádech, i když bylo ke čtyřicítce nad nulou. Objel jsem Karlštejn a v nedalekém obchodě, jediném v obci, kde se prodávalo všechno od potravin po zahradnické nářadí, jsem se zeptal, zda ještě žije hradní pán. Poslali mne do domku o ulici výše a již zdálky jsem slyšel český hovor. Doma byl Bernard Havlík, který postavil na okraji Arnhemské země český hrad podle opevněného sídla purkrabství Karla IV. na uložení císařských korunovačních klenotů v polovině 14. století. A hovořil s Milanem Vodičkou, svým přítelem, který tam s ním v té době bydlel. Pečovale o Havlíkův odkaz, postavil si skromný domekl v nedaleké v obci Humpty Doo, vybudoval tam mangovníkový sad.

Spřátelili jsme se brzo a vidívali jsme se téměř denně. Havlík žil velmi skromně, pracoval tak jako Vodička v uranovém dole Rum Jungle. Po uzavření tohoto dolu Havlíka, říkali mu tam Bernie, zaměstnala obec, zahradničil a protože tu vyčnívající skálu uprostřed křižovatky nemohl nijak zkrášlit, postavil tam Karlštejn; spotřeboval na to šedesát pytlů cementu, které kupoval z vlastní kapsy. A to mlýnské kolo, které mi na replice chybělo, měl doma pod postelí a čekalo na instalaci. Domníval jsem se, že Havlík pochází odněkud z okolí Karlštejna, nikoliv, řekl,“byl jsem na tomto hradě jen jednou se školním výletem, všechno jsem si zapamatoval a jediným vodítkem mi byla pohlednice, jinou literaturu nemám“.

V době, kdy jsem se s Havlíkem seznámil, byl již na odpočinku, jen snad dvakrát v týdnu chodil vypomáhat do místní drůbežárny. Havlík nedostával penzi, bydlel v obecním domě, jeho jediným majetkem byl t.zv. Havlik’s Forest, Havlíkův les, jak hlásala velká tabule při hlavní silnici do Darwinu přímo naproti turisty vyhledávané krokodýlí farmy. A turistické autobusy jedou od krokodýlů pak přímo do Litschfieldova národního parku právě kolem Karlštejna, kde zastaví a hordy cestovatelů Havlíkovo dílo fotografují ze všech stran. Zavazadla si mohou ozdobit nálepkami s kresbou hradu a poněkud znetvořeným nápisem „Batchelor-Karlestein“

Mnohohektarový pozemek Havlík levně zakoupil před mnoha roky, vysázel tam cypřiše a těšil se, že mu plantáž přinese užitek. Cyklon rostoucí stromy zničil, Havlík začal znovu a za jeho života mu plantáž nedala ani dolar. Zaměstnání zahradníka nebylo kryto žádným důchodem a starobní penzi nedostával vzhledem k teoretické hodnotě jeho lesa, který mu nepřinášel zcela žádný příjem. Havlík byl věřící a zbožný člověk, v obci Batchelor pečoval o malou kapli, kam v neděli večer zajížděl sloužit mši katolický kněz z místa zvané Noonamah, kde salesiáni vydržovali školu. A les, nic jiného Havlík neměl, zamýšlel odkázat darwinské diecézi. V Darwinu žil jeho bratr, řeholník, toho jsem již ale nezastihl na živu. Byl válečným pilotem v čs. západním letectvu, po únoru 1948 emigroval do severní Austrálie, kde vstoupil do kláštera a Bernard ho vlastně následoval. Chtěl za ním i do Anglie již v roce 1939, při útěku byl zatčen v Jugoslávii, kde pak byl nějakou dobu internován. Bernard Havlík maturoval těsně před válkou na textilní průmyslovce, v roce 1945 se stal národním správcem malé textilní továrny ve Varnsdorfu, odkud ho komunisté po únoru 1948 vypudili. Na toto severočeské město jsme přišli tak, že jsem se při první návštěvě díval na jediný obraz, který měl Havlík v obývacím pokoji, motiv i zpracování se mi zdály velmi povědomé, střelil jsem od boku a trefil do černého. Byl to olej Z. Kávy, malíře z Varnsdorfu, kterého jsem dobře znal z mého někdejšího působení ve šluknovském výběžku. Obrázek Havlík dostal od jednoho lékaře z Kanady, který do roku 1968 ve Varnsdorfu působil a kterého jsem tam čas od času potkával. Svět je malý.

Havlík se pokoušel po příchodu do Austrálie uplatnit svoje textilní vzdělání a zkušenost, Australané o to nestáli, tak pracoval v uranovém dole. Beze sporu to byl podstatný rozdíl pracovat na uranu v Rum Jungle nebo v Jáchymově, kde by pravděpodobně skončil, kdyby neemigroval. Byl přesvědčený antikomunista a jeho charakter byl neústupný. Při tom byl plný pokory.

Havlík nebyl nikdy ženat. Uvažoval svůj pozemek odkázat církvi. Proč se tedy nedomluví s diecézí, věnuje ji svůj les ještě za svého života s tím, že do konce svých dnů o něj bude pečovat. Pak by nebyl zatížen nemovitostí, která mu nepřinášela žádný užitek, jedině radost. Mohl by pak požádat o starobní penzi, kterou Austrálie poskytuje občanům, kteří nemají žádný majetek a žádný příjem. Milan Vodička mi řekl, že ho to také napadlo, znal ale Havlíkovu povahu lépe než já a neměl odvahu mu to navrhnout. Tak jsem jsem se s tímto zlepšovákem vytasil já, to jsem si dal! Pro Havlíka by to byl podvod a raději zůstal bez jakéhokoliv příjmu, v drůbežárně pracoval za nepatrnou naturální odměnu. Když Havlík zemřel, poslední vůle se nenašla, pozemek koupil za třista tisíc dolarů realitní agent. Cypřiše, Havlíkovu pýchu, vykácel, vytyčil padesát sedm stavebních parcel a prodal je po padesáti tisících dolarech. Po Havlíkovi tam zůstalo jméno jedné ulice. Člověk nemusí být matematik, aby si vypočítal, jaký měla realitní kancelář profit. Těch třista tisíc zdědila Havlíkova v republice žijící sestra, půlstoletí s ní neměl kontakt, dostala kolem šesti milionů korun. Pak že exulanti v Austrálii nejsou boháči!

Kdosi se z obce Batchelor odstěhoval a zůstalo tam archaické pianino, jediným zájemcem o něj byl Bernard Havlík, který do své sedmdesátky let nesáhl na klávesy. Naučil se hrát a přehrával mi svoje skladby – všechny s českou tonalitou, psal k nim i slova a posílal paní Milušce Šimkové, aby je zařadila do svého repertoáru. Byla členkou opery v Sydney. Zpěvačka na skladatelova díla nijak nereagovala, což Havlíka velmi hnětlo. Když jsme o tom debatovali, MilanVodička vytáhl z kufru vlajku, tehdy ještě československou, a žádal Havlíka, aby ji vyvěsil, když již nezíská slávu jako hudební umělec, tedy alespoň jako vlastenec. Havlík pravil, že s naší vlajkou se nežertuje. To měl pravdu, do debaty jsem se vložil s tím, že by současně musel podle protokolu vyvěsit i australskou vlajku a v Batchelor navíc i tu červenočernou se sluncem uprostřed, symbol to Australců, původních obyvatel pátého světadílu. To již bylo na Havlíka příliš mnoho, vlajky se nevyvěšovaly.

Tu československou měl mít na rakvi. V Arnhemské zemi je pochován čestný člověk se zlatým srdcem, český exulant a v pravém slova smyslu zapadlý vlastenec dvacátého století.


Miloš Ondrášek
Melbourne