Dvě témata bratrů Strugackých

22. 11. 2012 | 22:45
Přečteno 5092 krát
Ve středu proběhla médii zpráva, že zemřel mladší z ruského dua slavných scifistů. Protože jejich věci patřily k těm nemnoha, které v dobách normalizace mělo smysl číst, napsal jsem před časem takové zamyšlení nad jejich ústředními tématy. Text už je starší, ale nebyl nikde publikován, snad se Vám bude hodit do blogu.

Bratři Arkadij (1925-1991) a Boris (1933-2012) Strugačtí patřili od svých prvotin ke špičce ruské (tehdy sovětské) SF literatury a v mnoha směrech jsou zajímavým zjevem ruské literatury vůbec.

Literárně začali působit na konci padesátých let nejprve v různých časopisech pro mládež příběhy z relativně blízké budoucnosti. Na první pohled se jednalo o prvoplánové komunistické agitky s hrdinnými sovětskými kosmonauty - výzkumníky v románech jako Planeta nachových mračen (1957), Tachmasib letí k Saturnu (1962), Cesta na Amalteu (1960), novele Ničivá vlna (1963) a různých povídkách později vydaných pod názvem Poledne. XXII století (1962). Není ovšem možné přehlédnout schopnost psát poutavě a napínavě, vytvářet životné postavy (v SF jeden z nejčastějších problémů) a líčit budoucí komunistický svět jako nikoliv bezkonfliktní. Přestože stěhováním postav z jednoho příběhu do druhého vytvářejí jakýsi svět Strugackých (také novum v sovětské literatuře), v jejich pozdějších dílech se slovo komunismus vyskytuje stále sporadičtěji. Až si toho všimli i ostražití sovětští cenzoři a Strugačtí si s nimi asi užili svoje. Mnohá díla vydali jen časopisecky, často ve zcela nepravděpodobných periodikách (časopis sovětských železničářů apod.), jiná pod pseudonymy. Nikdy ale, alespoň pokud vím, nepřekročili určitou mez, za kterou by ztratili možnost hovořit k ruskému čtenáři. Své šlehy proti systému, mnohdy dosti výživné, psali tak, že čtenář pochopil a cenzor bezmocně zuřil. Bodejť by mohl připustit, že vládci té a té planety připomínají politbyro a výzkumák donekonečna studující stále stejné nesmysly se až příliš podobá ústavu marxismu-leninismu.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům je pro obyčejného čtenáře těžké zařadit jednotlivé práce na nějakou časovou osu, přesto se dají vysledovat dvě témata, která bratry oslovila tak výrazně, že se k nim ve své tvorbě často vraceli.

1. PROGRESORSTVÍ
Stručně řečeno je progresor pozemský výzkumník snažící se o urychlení pokroku na, oproti Zemi, zaostalejších světech. Pokud pod tím cítíte všeliké Che Guevary, snažící se vyvolat revoltu v různých končinách světa, jste zřejmě na správné stopě. Ale nebyli by to Strugačtí, aby látku nepojednali v rozličných souvislostech. Už jsem uvedl, že spisovatelské řemeslo ti dva opravdu ovládali.
V novele Pokus o útěk (1962) se studenti Anton a Vadim seznamují se zvláštním týpkem Saulem a jím ovlivněni odlétají na neznámou planetu, kde se setkávají se společností žijící v podmínkách nechutného útlaku a obřích sociálních rozdílů. Přes veškerou snahu o nějaké dorozumění nakonec dochází ke konfliktu a bitce s klanem místních vládců.

Jeden z nejslavnějších románů Strugackých Je těžké být bohem (1964) jakoby navazoval na tuto novelu. Anton, nyní již zralý muž, pracuje jako don Rumata ve výsadku progresorů působích přímo uvnitř pozdně středověké společnosti planety Arakar. Postupně zjišťuje, že ani snaha o pomoc trpícím postavená na „vědeckém základě“ nepřináší vlastně žádoucí výsledky. Ústředním bodem románu je scéna, ve které se don Rumata setkává s místním buřičem a nezkrotným bojovníkem za práva utlačovaných (revolucionářem) a místním lékařem, vědcem a filosofem (humanistou). Postupně se jich táže, co by on, z jejich pohledu mající možnosti boha (A. C. Clarke: „Vyspělá technologie je ničím nerozlišitelná od magie“), mohl udělat, aby jim pomohl vytvořit spravedlivější společnost. Revolucionář žádá zbraně k pobití utlačovatelů, humanista zase potravu a léky pro všechen lid. Anton smutně dospívá k závěru, že to i ono by vedlo ještě k zhoršení postavení těch, jimž by chtěl prospět.

Obydlený ostrov (1970) je opět variací na dané téma. Průzkumník Maxim Kammerer havaruje na planetě Sarakš, která je již v poměrně pokročilém stadiu rozvoje. Společnost, kterou zde poznává zevnitř, jako řadový vojín je mnohem sofistikovanější, než v předchozích dílech a rozeznat „dobro“ a „zlo“ bez znalostí historie a souvislostí prakticky nemožné. Některé rysy zdejší společnosti jsou zřejmými paralelami k Orwelovu 1984 – čtvrthodinky nenávisti nahrazují zářiče oddanosti sloužící k identifikaci tzv. mutantů, atd. Mutanti jsou jednoduše lidé, kteří si nemyslí, že místní společnost je nejlepší z možných. Mnozí soudí, že je to snad nejtvrdší kritika sovětského systému, kterou kdy Strugačtí napsali. Připomeňme, že v SSSR byli lidé nevěřící v úžasné výhody reálného socialismu zhusta zavíráni do blázinců – mutanti. V této souvislosti je pozoruhodná forma díla. Je to klasická space opera se vším všudy, především vpřed pádícím dějem, dokazující neuvěřitelně široký výrazový rejstřík Strugackých.

Nebyli by to Strugačtí, aby v dalších dílech celou otázku neobrátili vlastně naruby. V románech Brouk v mraveništi (1982) a zejména Vlny ztišují vítr (1985)se Maxim Kammerer zabývá možností, že samo lidstvo je vystaveno působení progresorství tajemné supercivilizace Poutníků. Jakpak by se nám to líbilo? Táží se Strugačtí. A dospívají k závěru, že ani trochu. - Víme, praví hlavní hrdina, - že vyspělá civilizace nám nechce ublížit, přeje si naše dobro. Ale podle jakých měřítek? Jakých kritérií? Co má být cílem? Ano přejí si dobro, ale to jejich a neobtěžují se nás zeptat, jestli to chceme také. Tak nakonec autoři dospívají k úplnému popření smyslu progresorství. A mimochodem, pokud chce někdo vědět, jak se stupňuje napětí bez mávání meči nebo laserpaly, vřele doporučuji.

Na časové ose sledujeme přístup Strugackých k problému progresorství (vývozu revoluce, ale i „údělu bílého muže“) od prvotního nadšení přes zjišťování problémů ke skepsi a konečně naprostému odmítnutí takového postupu.

2. NELOGICKÁ SPOLEČNOST

Lituji, ale nic výstižnějšího mě nenapadlo. V celém okruhu románů se snaží Strugačtí popsat zbyrokratizovanou nesmyslnou společnost fungující na principech, kterým nikdo nerozumí, sledující cíl, který nikdo nechápe a usilující o pohyb, díky němuž by mohla zůstala na místě.

Stále znovu a znovu se objevují některé motivy jako onen falešný pětník v románu Pondělí začíná v sobotu (1965). Ten pětník můžete zahodit, udat jej v trafice za viržinko, někomu darovat a stejně se k vám zase vždycky neomylně vrátí. Prozkoumáte jeho magnetické pole, elektrické potenciály, stanovíte spektrální čáry jeho chemického složení, ale na princip vracení ne a ne přijít. A tak je to ve výzkumném ústavu čar a kouzel se vším, ať už bádáte nad oživováním mrtvol, lektvary nebo intonací zaříkávání. Namísto poznatků přibývá jen katastrof jako následků výzkumu. Pozor! Dávno a dávno před Rowlingovou. Další, nečekaná poloha bratrů Strugackých. Švanda je to totiž opravdu náramná. Než si uvědomíte, že reálný socialismus byl jedním takovým obrovským výzkumným ústavem „NIIČAVO“ v praxi. Tohle jim přece nemohlo projít, řeknete si. A prošlo. Bezostyšně prohlásili, že román je parodií na pokleslou západní fantasy literaturu.

Pohádka o Trojce (1968) je částečně pokračováním Pondělí začíná v sobotu. Strugačtí se tentokrát ptají kdo stojí za potrhlým ústavem „NIIČAVO“. Zjišťuje se, že to jsou byrokratičtí „kanalizátoři“, kteří administrují, aniž by tušili co a proč a především se po tom ani nehodlají pídit. Švanda to tentokrát byla o mnoho menší. Navíc to neprošlo a „vyvozovaly se důsledky“.

Pokorně se přiznávám, že román Les (1966-1968), v originále Slimáček na svahu, jsem nikdy zcela nepochopil. Autoři zde používají (nikoliv naposledy) triku s románem v románu a tím vzdávají poctu jinému velmistrovi ruské fantastické literatury Michailu Bulgakovovi a jeho Mistru a Markétce. Potíž je, že obě roviny – život v podivuhodném lese – jednotném živoucím organismu, do nějž není možno z vnějšku proniknout a práce ústavu pro výzkum lesa (sic!), který nemůže uchopit objekt svého zkoumání a místo toho se zalyká úředničinou ve stylu Parkinsonových zákonů – se do samotného konce neprotnou. Přesto jsou některé scény lahůdkou, například úřední výnos ředitele Ústavu o nepřípustnosti náhody. Ředitel Perec odmítá tuto kýmsi připravenou direktivu podepsat s logickým argumentem, že pod takovou hovadinou jeho jméno nebude. Je mu objasněno, že administrativní činnost je základem všeho, jedna direktiva vyplývá z těch předchozích a vůbec Ústav se bez direktiv neobejde… Kromě toho na podpis čeká Fušer a ten má dva notesy. -Do jednoho si zapisuje, co kdo řekne a to jsou zprávy pro ředitele a do druhého si poznamenává, co řekne ředitel. Dost síla, nemyslíte?

Strugačtí si nejspíše uvědomili, že sdělení, má li mít smysl, je přece jen třeba obalit poživatelnějším krémem. Veleslavný Piknik u cesty (1972) je variací předchozího námětu. Podivná Zóna s neuvěřitelnými a vesměs smrtícími fyzikálními anomáliemi je tentokrát vysvětlena technologicky, mimozemskou návštěvou. A samozřejmě ústav, tentokrát mezinárodní, zabývající se jejím výzkumem. Poznání je ovšem vyhrazeno jen těm, kteří se s rizikem smrti odváží dovnitř, vědátoři z vnějšku naměří spoustu veličin a nepochopí nic. Autoři tentokrát pominuli narážky na brežněvovský socialismus a dočkali se celosvětového úspěchu. Režisér A. Tarkovskij natočil podle románu neméně slavný film Stalker a z technologické SF vytvořil náboženský jinotaj. Asi právě jenom Rus mohl namísto motivu poznání použít – spasení.

Kulhavý osud
(1986) je opět románem v románu. První rovina je realistická a do značné míry autobiografická. Popisuje běžný život sovětského literáta nad prací na objednávku „vyšších míst“, která ho sice nebaví a ubíjí, na druhé straně poskytuje o něco lepší hmotné zázemí, než jaké je obvyklé. Tlachy v restauraci Svazu spisovatelů nad koňakem a hříbky nemohou znova nepřipomenout Bulgakova a jeho MASOLIT (MASová LITeratura) v Mistrovi a Markétce. Hlavní hrdina relaxuje nad psaním svého životního díla, které mu, jak ví, stejně nikdo nevydá.

Ono životní dílo je náplní druhé roviny. Znalci říkají, že je to dříve vydaný román Ošklivé káčátko (1968), nebo naopak pozdější Čas deště (1986), případně obojí. Každopádně se znovu jedná o depresivní dystopii odehrávající se při podivném experimentu s mimořádně nadanými dětmi. Smysl, cíl, podstata je neznámá všem a nejvíce těm, kteří tomu velí. Postavy si ani nejsou jisty jestli se jedná o skutečný experiment, nebo jen podivnou šarádu.

Město vyvolených (?) předkládá další verzi Experimentu, jehož se nedobrovolně účastní osoby přivedené sem nejen z různých zemí, ale i z různých dob. Tajemní experimentátoři navíc čas od času našim hrdinům proházejí povolání a tak se Administrátorem celého Města ze dne na den stane původní metař, aniž by ovšem měl jiné znalosti a jiný rozhled. Vlastně dokud byl metařem, věděl alespoň docela přesně, co je jeho úkolem…

Vývoj tohoto tématu v podání Strugackých jakoby se klikatil od rozvernosti ke stále větší a větší ponurosti. Jakoby stále naléhavěji říkali: „Nečekejte od svých náčelníků změny a korekce. Oni sami nechápou co dělají a proč. Zato je jim (a jimi) neustále vnucováno, že to tak prostě musí být!“ A nemohu se zbavit pocitu, že zlom nastává někdy po roce 1968.

Strugačtí napsali ještě řadu dalších děl. V Hotelu U mrtvého alpinisty (1970) se pokusili o detektivku se SF prvky, ale dvakrát se nepovedla. Chlapík z pekla (1976) zkoumá podstatu zla v člověku. Je to vlastně takový don Rumata naruby. Tato i další díla nejsou však podle mě součástí zmíněných tematických okruhů.

Arkadij a Boris Strugačtí si začali pouštět pusu na špacír v období Chruščovova tání. Po nástupu Brežněva cenzoři zpozorněli a oba bratři měli občas doma různé problémy. Ne tak v normalizovaném Československu. Ačkoliv některé jejich formulace by v oné době českým a slovenským autorům nepochybně vynesly několikeré nepříjemné diskuze v centrále StB a možná i změnu povolání za daleko zdravější v národním podniku Sady, lesy a zahradnictví, Strugačtí vycházeli a ve značných nákladech. Snad si cenzor řekl, že sovětským autorem nelze nic zkazit, snad mu cenzurování díla jistě zcenzurovaného sovětskými soudruhy přišlo svatokrádežné, snad byl líný, snad naopak věděl, ale spolehl se, že hlupáci jako Miller a Biľak (tehdejší šéfové kultury a propagandy) stejně na nic nemohou přijít. Nevím. Ale pro nás to v té smutné době bylo jen dobře.

Jiří Mosz

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Z.W napsal(a):

Děkuji autorovi blogu, přečetl jsem rád. Velmi dobré charakteristiky a poznatky. A výborná čeština a forma vyjádření.
Děkuji i bratrům Strugackým, klobouk dolů, před jejich schopnostmi i odvahou.
22. 11. 2012 | 23:17

mb napsal(a):

díky, hezký ...

( ještě bych tam možná dodal kritiku konzumerismu (třaska, Opir) ...
22. 11. 2012 | 23:27

kokoshka napsal(a):

Velmi dobre,pane Mosz,to jsem veru nečekal že nekdo připomene smrt posledniho nejvetšiho autora sci-fi stare školy po panu Bradberymu,ano odešla posledni legenda,take jeden z mych velkych učitelu v literatuře,vlastne nemam velke namitky až na to že Hotel u padleho!alpinisty považuji za velmi zdařile dilo,rovnež jako me oblibene Ošklive labute(Gadkije lebedi) no a to Mesto vyvolenych?(Grad obrečennyj)spiše se překlada jako Mesto odsouzencu zatracencu,ale to neni podstatne...
Piknik u cesty je genialni vec,Je težko byt bohem ovšem na druhy pohled už ne-don Rumata vše udelal špatne,sam zavinil smrt sve milovane dony Kiry a nakonec v dusledku vlastni zaslepenosti a pocitu nadřazenosti dokonce odmitl dohodu s dabelskym donem Rebou a tim že rozhodl vyřešit svoji krvavou pomstou arkanarskou otazku dobra a zla ohrozil misi progresoru na cele planete(možna prave o to usiloval řad Šedivych,nebot zajem dona Reby o podivneho šlechtice rozhodne nebyl nahodny),don Rumata v nekterych okamžicich opravdu se chova jako lhostejne božstvo-v klidu se diva na začinajici invazi a nebrani maleho prince ktereho musel uhlidat,misto toho aby zaujal misto u dvoru a radil kralu jak to udelal don Reba jenom využiva štředovekych zabav,svadi ženy a travi čas v soubojich.Jeho nedbalosti take zemře milenka dona Reby ze ktere mohl udelat dobrou informatorku-pohrdave ji odmitl a odsoudil k smrti na mučidlech jako pomstu uřaženeho ministra,to vše don Rumata neuvedomuje,jeho jedinym cilem je zachranovat osvicence,nikoli nasazovat osvicenstvi...Koho potom muže obvinovat za smrt dony Kiry než sebe?
Ale to jsem odskočil daleko,masarakš,Borisu Natanoviči posledni sbohem,a všem nam byt min zavislymi na vuli Neznamych Otcu(Obydleny Ostrov)!
22. 11. 2012 | 23:49

kokoshka napsal(a):

mb:
Kritiku konzumismu ,roman Chišchnyje vešči veka(č.-Dravci meho stoleti)ukazuje meštacky svet dokonaly zvenči ale prohnily uvnitř,mimochodem pozdeji Strugačti tvrdili že takovou formu kapitalismu rozhodne nepovažuji za nejhorši z možnych variant rozvoje lidstva.
22. 11. 2012 | 23:55

Stalker napsal(a):

Odkaz bratrů Strugackých :
Odmetali kult osobnosti, který usilovně se pěstoval v minulém a dnešním režimu, v svých románech používali prostý a dostupný jazyk pro širokou veřejnost, hlavní myšlenkou každeho jejich díla byl odmetavý postoj k idealnosti.
Není ideálního /dokonalého/ člověka.
Stalker.
Dík za blog.
23. 11. 2012 | 08:54

čert napsal(a):

Díky uvolňující a hezký blog
Se vzpomínkou na méně u nás známé
Autory sf
Doufám že se více dostanou do povědomí
A že nebudou zapomenuti
23. 11. 2012 | 09:24

buldatra napsal(a):

Strugačtí, to je klasika.
A Les považuji za jednu z nejoriginálnějších věcí, které jsem kdy četl.
Pochopit mrtváky a věrné družky z našeho politického lesa se jednomu asi také nikdy nepodaří, i kdyby vypil hektolitr kefíru.

Strugačtí byli a jsou nadčasoví.
Zase si něco od nich přečtu.
Príma blog a díky za něj.
23. 11. 2012 | 10:21

Pompeius Magnus napsal(a):

Krásný blog, za který Vám pane Mozsi mnohokrát děkuji. Jako bych se propadl v čase.....
23. 11. 2012 | 12:46

Targus napsal(a):

Díky autorovi blogu. Příjemný výlet do let minulých. Četl jsem skoro všechno, bylo to príma, stejně jako tato vzpomínka na bratry Strugacké a jejich dílo.
23. 11. 2012 | 16:29

modrý edvard napsal(a):

Jo, děkuji. Už dávno jsem Strugacké nečetl, asi bych se měl vrátit.
PS: Který to byl příběh, co měli tak velký lom v atmosféře, že neviděli oblohu?
23. 11. 2012 | 19:11

Jáchym napsal(a):

Objednal jsem si dnes Pohádku o trojce.
Měl jsem kdysi dva výtisky, oba mi kamarádi nevrátili.
(Jinak jsem pochopitelně četl od Strugackých všechno, co u nás vyšlo.

Čert: U nás méně známí autoři ??? To mi připomíná jednu maturantku z angličtiny, která se čílila, že profesorka chtěla nějakého úplně neznámého dramatika, který se jmenoval Býčí Šou ./G. B. S./
23. 11. 2012 | 19:58

kokoshka napsal(a):

modry edward:
Obydleny ostrov.
Pohadka o trojce je desna sranda(nevim proč se autoru nelibila)akorat že už skoro z nic nepamatuji krom placheho pterodaktyla Kuzi ktery baštil žarovky v klubu, snežneho muže Fedora a mluvici štenici.
25. 11. 2012 | 11:56

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy