V neděli odpoledne jsem si s přáteli byla prohlédnout díla impresionistů, surrealistů a současných umělců vystavená v londýnském aukčním domě Sotheby´s před tím, než půjdou do dražby. Mezi plátny Marca Chagalla, kresbami Picassa a sochami Henryho Moora mě přítelkyně upozornila na kubistickou malbu Josefa Čapka. (Pro zájemce, bude se dražit dnes a její cena je odhadnuta na osmdesát až sto dvacet tisíc liber.)

Při kávě jsme poté hovořili o dílech, které jsme právě viděli, ale zanedlouho se rozhovor svezl od jediného Čapkova obrazu k rozhovoru o nás, Češích. Musím podotknout, že mí přátelé jsou oba cizinci, kteří již mnoho let žijí v Praze. Potkali se tam, měli svatbu na Novém Městě, umí velmi dobře česky a stali se tak trochu českými patrioty. Kdykoliv jsem v Praze (žiji již téměř osm let v Londýně) poradí mi, kde probíhá zajímavá výstava, sdělí, co nového se v Praze děje, a stojí za vidění.

Rozhovor tedy zabředl na významné Čechy a Češky, kteří se proslavili v hudbě, kultuře, umění či vědě. Kamarád se otázal, proč Češi své slavné více nepropagují ve světě. Proč se nehlásí k těm, kteří jsou českého původu, jako třeba jeden z nejslavnějších současných britských dramatiků Tom Stoppard, či se v Čechách narodili, jako Sigmund Freud či Alfred Loos (kteří jsou velmi umně propagováni Rakouskem). Tito lidé jsou výbornou reklamou pro naši malou zemi a důkazem, že v české kotlině, která má deset a půl miliónu lidí, dřímá talent, schopnosti světového významu a vynalézavost.

„Proč na to tedy nejste vy Češi pyšní?“ ptá se mne znovu má přítelkyně. Nevím. Nenapadá mě jiná odpověď, než my jsme již takoví. A také mě přitom napadá, že mnoho lidí dosáhlo uznání a úspěch až poté, co z Čech odešli. Ať již dobrovolně nebo z donucení. A mnozí při pokusu vrátit se domů a přispět k rozvoji země nebyli vítání a místo pochvaly za to, že něčeho dosáhli a naší zemi proslavili se stali terčem závisti, pomluv a urážek, že už nejsou Češi a ať zase táhnou. To je temná komnata povahy české, která se opět projevila velmi silně ve veřejné debatě kolem nedávných prezidentských voleb.

Je smutné, když národ pohrdá tím, že někteří dosáhli vrcholu a uznání ve světě. Zahleděnost dovnitř je krátkozraká - malá země, jakou Česko je, potřebuje propagaci a marketing. A tou známí a světově uznávaní lidé bezesporu jsou.

Těší mě, že mí přátelé, kteří pocházejí se zemí, které daly světu mnohonásobně více uměleckých děl a vynálezů než Češi, mi říkají:„ Češi mají být na co hrdí, a měli by se tím ve světě pyšnit“. Ale ještě raději bych byla, pokud by tato slova přšstě vyšla z úst nějakého Čecha či Češky. A nejlépe někoho, kdo je v pozici, v níž může změnit směr české kulturní politiky tak, aby konečně začala těžit z našeho bohatého dědictví.

Klára Skřivánková
Londýn, únor 2013