Text se snaží zachytit politické a hospodářské procesy, které v Evropě a České republice probíhají, a uvádí je do nového kontextu. Pokouší se vyrovnat s problémem centralizace rozhodovacích pravomocí a s problémem přesunu reálných kompetencí směrem od občana. Reflektuje tendence na oslabování veřejného sektoru a přesun rozhodovacích kompetencí od volených představitelů k nikým nevoleným ekonomickým subjektům ve jménu postupujícího korporativismu a snaží se s nimi vyrovnat. Navrhuje model integrace mimo politický systém stojících občanských iniciativ do politického života. Zamýšlí se nad politickou funkcí a rolí národů, nad naplňováním slova národní ve vztahu k demografickým změnám a případně imigraci. Vyvozuje model koexistence jednotného vnitřního trhu a ekonomické liberalizace s požadavky veřejného sektoru.

Níže uvedená koncepce vychází z poznatku, že je nebezpečná (byť někdy levnější!) centralizace a monokulturizace, protože chybí diverzita a odolnost. Nebezpečné je výsledné systémové riziko. Koncepce stojí na lokalizaci, diverzifikaci a pokusu o syntézu evropské, národní a lokální identity.

Historie

Koncepce národního státu po roce 1918 v případě Československa revolučně spojila území a národ. Území státu se stalo územím jednoho (umělého) národa československého, jak bylo deklarováno v preambuli ústavy z roku 1920 i v názvu státního útvaru. Tím byly položeny kořeny vnímání ČSR jako etnicky čistého území, území jednoho národa. Současně se vznikem ČSR nastal boj etnických menšin o práva v rámci státu a o nutnost příslušnosti k území národního státu. Národní stát se tak stal státem jednoho národa, nikoli státem občanů na daném území žijících.

Občanstvo se přirozeně mísí a migruje, expanduje a vymírá. Se vznikem národního státu (resp. hraničních čar na mapách) však nastal problém s naplňováním koncepce etnicky čistého území a logicky se objevily problémy s odsuny obyvatel a současně bojem o hranice (zábor Těšínska, určení jižní hranice na Slovensku, Sudety). Tyto problémy se však netýkají jen Československé republiky, jsou univerzální a dodnes postihují i jiné státy, například problém Kosova, Tyrolska, Bosny a Hercegoviny. Problémem nejsou lidé, ale hranice států „etnicky čistých území“, do kterých musíme obyvatelstvo vměstnat. Problém je v historickém vnímání definice (národního) státu.

ESN opouští výše uvedenou koncepci etnicky čistých území a pracuje s územím a s národy, přičemž tyto dvě složky opět odděluje.

Občanský, nikoli národní princip

Evropa je prostor svobodného pohybu jedinců a zároveň územím patřícím všem lidem, kteří na daném území žijí. Vzhledem k tomu, že žádné území nepatří žádnému z národů, tak je území spravováno na občanském (nikoli národním) principu. Dalo by se namítnout, že se jedná o uspořádání umělé. Já si naopak myslím, že umělý je národní stát, stát jednoho národa.

Leitmotivem uspořádání je posílení lokalizace jako přirozeného vyvažovatele probíhající globalizace. Nejde o to globalizaci zrušit, ale vyvážit. Lokalizace přináší zodpovědnost (srovnejte se zodpovědností např. v globální ekonomice). Občanům se na lokální úrovni lépe pracuje s odhalováním populismu politiků.

Dnes stát dalšími a dalšími deklaracemi přisuzuje občanům další a další práva - implicitně se tedy předpokládá, že je občan nemá? Člověk se nerodí svobodný a za svou svobodu zodpovědný a musí čekat, která práva mu kdosi přidělí? Je třeba čekat na definování a přidělení hranic prostoru, ve kterém bude dovoleno se pohybovat? Tento koncept přidělování práv občanům státem je narušen pojetím obsaženým v Listině základních práv a svobod, a proto je tato listina trnem v oku různým „státosuverenistům“, včetně bývalého prezidenta Klause.

Základ Evropského společenství národů tvoří svobodný a za své činy zodpovědný jedinec, který má garantovaná práva implicitně a který žije v rodině a v komunitě. Účastí ve volbách se části své svobody a zodpovědnosti vzdává, resp. ji přenáší na volené zastupitele, kteří tak mají svobodu rozhodovat za občana a jsou za tato rozhodnutí zodpovědní. Jedná se o součet svobod a zodpovědností, kterých se občané ve volbách vzdali. Zvolení zastupitelé nemají imunitu, nýbrž trestní odpovědnost.

Občané, kteří využijí svojí svobody a nechodí volit, si svoji část zodpovědnosti ponechají, a to se všemi možnými důsledky, včetně (symbolické) trestní. Volby nejsou povinnost, ale volbou má občan možnost svoji zodpovědnosti přenést na volené zastupitele a ti, co tak neučiní, si svůj malý kousek zodpovědnosti ponechávají. Hypotetické stíhání zvolených představitelů se tak dotýká i občanů-nevoličů, na jejichž bedrech leží také drobná část zodpovědnosti. Jak využili svoji svobodu a zodpovědnost pro odvrácení nepravosti?

I nevolící a mlčící většina (menšina) se může stát spolupachatelem zločinu a je otázka právní, zda a jak lze toto sankcionovat. Dalo by se rozumět i tomu, že by ve zvláště závažných případech mohlo dojít u nevoličů a zároveň aktivně nevystupujících občanů i ke ztrátě občanství. Jedná se tedy o trest pro volené představitele a zároveň o trest pro nevolící a mlčící většinu (menšinu). Člověk se člověkem stává socializací, tedy interakcí s rodinou, se společností. Představa člověka jako na ničem a nikom nezávislého individua je chybná, a proto aktivní občanství není jakousi nadstavbou, ale holou nutností.

Volbami vzniká zastupitelstvo, které kromě centrálních stran spojených ideologií je schopno i absorbovat lokální občanská sdružení. Toto zastupitelstvo spravuje obecní záležitosti a má taková práva, kterých se občané ve volbách vzdali, resp. taková, která si ve svých programech zvolení kandidáti a strany nadefinovali.

Základní směr definování kompetencí je zespodu vzhůru. Stejně, jako se občan vzdává své svobody (a zodpovědnosti) aktem voleb, tak i zastupitelstvo po dohodě s jinými zastupitelstvy může vytvořit vyšší administrativní celek, na který deleguje některé pravomoci, kterých se vzdá ve prospěch tohoto celku. Tento vyšší administrativní celek je placen a kontrolován svým zřizovatelem, tedy obcemi. Jedná se tedy o princip delegování, vzdávání se svých implicitních práv směrem výš, nikoli zřizování krajů shora. Jedná se o přirozené vytváření vnitřní strukturace prostoru na základě společných zájmů a problémů, podporuje vznik přirozených center se svébytnou identitou.

Obce si tedy společně vytvoří kraj, kterému dají obsah (náplň, pravomoci), a do něj je zástupce obce vyslán nebo zvolen. Tento zástupce se zpětně zpovídá své obci, jak hájí její zájmy.

Rozsah krajských pravomocí záleží na dohodě obcí. Obecní zastupitelstva mohou tento kraj „zmrazit“ s nulovými pravomocemi a nulovými náklady. Je třeba zvážit rozsah centralizace a lokalizace, jak ve vztahu k zájmům účastníků, tak ve vztahu k nákladům. Centralizace je levnější, ne vždy však je schopná postihnout drobné lokální nuance. V zájmu obce (a obyvatel) je co nejštíhlejší krajský aparát, protože bobtnání poznají voliči na výši svých daní. Obce si mohou naprosto legálně platit krajské lobbisty, protože jednotlivé zástupce obcí přímo kontroluje obec sama a každé provinění „krajského velvyslance“ proti zájmu obce se řeší hodinovou výpovědí, případně iniciací odvolání. Z krajů stejným mechanismem mohou vznikat další vyšší administrativní celky.

Touto cestou vzniká centrum (Brusel?), jehož kompetence jsou poměrně volné, delegované podle potřeby menších administrativních celků na projekty, které samy nejsou schopné zvládnout. Některá centrální ministerstva jsou stabilní (dlouhodobé projekty), jiná ministerstva se zřizují ad hoc a na omezenou dobu. Z uvedeného plyne, že nejvyšší patro je vláda manažerů úkolovaná na jednotlivé projekty podle logiky výše uvedené. Kontrolovaná a odvolávaná je zřizovateli, tedy odspodu, kteří si zároveň hlídají efektivitu.

Z této logiky je zřejmé, že čím je problém lokálnější, tím je řešen na nižším administrativním stupni. Globální problémy jsou naopak řešeny v tom patře, které zahrnuje všechny účastníky. Je možno uvažovat i o stahování kompetencí z centra s tím, že se úměrně sníží příspěvek na jeho provoz a vše je rozhodováno z lokální úrovně (za cenu přesunu administrativy z centra na lokální úroveň, protože před problémy se schovat nedá). Z výše uvedeného je patrné, že se mění koncepce jakéhokoli centra, ať už pražského či bruselského. Centrum není nadřazeno svým zřizovatelům, centrum je servisní organizace zřizovatelů, a proto je jim podřízeno. Např. mandát vládě v Praze určují nižší samosprávné celky, nikoli opačně.

Národnostní komora parlamentu

Vedle identity lokální a občanské samozřejmě existuje identita národní.

Národ si vytváří své orgány, tradice, své podnikatelské aktivity, knihovny, archivy, muzea, národní podniky … dle libosti a nápaditosti a do výše dobrovolného příspěvku každého člena národa. Češi by mohli například postavit v Anglii českou nemocnici pro české au-pair, která by byla oceňovaná i samotnými Angličany. Tím naplníme obsah slova národní. Určitě by to prospělo.

Na základě národnostního klíče je možno volit do Národnostní komory evropského parlamentu. Je nepodstatné, zda má 200 nebo 400 členů. Podstatný je striktně dodržovaný poměrný systém. V centru existuje otevřená tabulka, kam je možno se zaregistrovat s národností, např. s českou. Svoji národnost si také mohou zaregistrovat např. Romové. Dle aktuálního poměru jednotlivých národností na území Evropy je poté sestaven národnostní klíč tohoto parlamentu, podle kterého jsou přiděleny počty mandátů jednotlivým národnostem. Tyto národnosti postaví kandidátky a jsou svými členy voleny. Tyto volby by se tak daly označit za soutěž v porodnosti a nerespektují tedy princip společného místa k životu (lokalizace), nýbrž společných jazykových, kulturních a historických (a jistě dalších) charakteristik, bez ohledu na to, kde členové národa žijí.

Otázka národnosti je často spíše deklarativní a jednou bude zřejmě možno zaregistrovat i národnost např. mimozemskou, a pokud se k této národnosti přihlásí statisticky významný počet členů, tak bude tato národnost i součástí tohoto parlamentu. Toto uspořádání pracuje s dynamikou vzestupů a pádů jednotlivých národností na území Evropy, aniž by to vedlo k válkám o území. Národnostní komora parlamentu má na starost vnější vztahy, protože z logiky věci vláda (občanský princip) má mít zrak upřený dovnitř. Navenek proto Evropa vystupuje jako Evropa národů, dovnitř jako Evropa občanského principu.

Ekonomika

Ekonomické uspořádání vychází také z podpory lokalizace. Opakem globalizace není národ, ale lokalizace, proto je klíčový vznik paralelních lokálních měn, negativně zrcadlově úročených, jako konkurenta centrální (globální) měny €. Jedná o systém, kdy na území ESN platí jedna globální měna s kladným úrokem (€) současně s množstvím lokálních měn se záporným úrokem. Tento záporný úrok zajišťuje, že lokální měna není vyvážena mimo lokalitu, protože ztrácí hodnotu a je výhodné ji co nejrychleji utratit v místě. Spoření naopak zajišťuje kladně úročená globální měna.

Dochází tak stále k soutěži globalizace (podpořena vstupem globálního investora) a lokalizace (obecní rozvojové projekty, místní zemědělství a drobnější výroba) pomocí systému lokální (záporné úroky) a globální (kladné úroky) měny.

Globální, kladně úročená měna zajišťuje volný pohyb kapitálu a funkci volného trhu po celém prostoru ESN tak, jak ji známe dnes. Naproti tomu negativní úrok u lokálních měn vyrovnává negativní stránky globalizace a podporuje místní společenství a jeho tradiční hospodářské funkce. Vhodná kombinace a korelace měn s kladným a záporným úrokem dovoluje automaticky vyrovnávat obchodní bilanci a je tudíž automatickým nástrojem pro vyrovnávání rozdílů mezi regiony, aniž by bylo nutno chudé regiony přímo dotovat a vystavovat se tak politickému nebezpečí. Poptávka v regionu po globální měně (import) zvyšuje cenu € (úroková míra) a současně snižuje úroky u lokální měny, čímž se záporně úročené úvěry v této měně stávají výrazným motorem rozvoje regionu.

Takovéto lokální ekonomiky a z ní odvozené vztahy jsou pro občany více průhledné a srozumitelné s jasně definovanou zodpovědností. Bez občanů, které systém donutí se chovat zodpovědně, zodpovědnou společnost nelze vytvořit a pomocí rozdělování rizika v globální ekonomice už vůbec ne.
O konstrukci lokálních měn, jejich výhodách, úskalích a koexistenci s měnou globální pojednává tento text.

Shrnutí

Řešením současné institucionální nejistoty není prostý rozpad Španělska, Belgie, Velké Británie apod., ale ani další centralizace evropského kontinentu. Řešením je redefinice postaveni člověka ve vztahu k institucím, které si zřizuje, potenciální rozpad výše uvedených států je jen průvodní jev. "Separatisté" nehovoří o suverenitě, ale požadují hladkou integraci do evropských struktur. Není to paradox? Není. Tyto procesy (potencionální rozpady států) jsou primárně problémy vztahu centra a periferií, nikoliv problémem sebeurčení národů. Současná koncepce státu je v krizi a probíhá její redefinice.

Text odděluje národ a prostor a pokouší se nastínit vnitřní uspořádání Evropy na občanském principu. Koncepce neopovrhuje pojmem národ a vymezuje národní kompetence. Navrhuje mechanismus, jak odbyrokratizovat Evropu spolu s konstrukcí „centra“. Nastíněna možnost doplnění současného ekonomického uspořádání o paralelní měny. Podtrhuje důležitost zodpovědnosti. Leitmotivem je snaha o vyrovnávání dualit tak, aby ani jedna nemohla získat trvalou převahu, jde o akceptování soupeření lokalizace a globalizace, národovectví a občanského principu, lokálních měn a €. Jedná se o samo se vyvažující princip dvojkolejnosti.

Dovolil bych si tvrdit, že takto vystavěná Evropa může být pestrá a přitom navenek jednotná. Není umění z EU vystoupit, umění bude zreformovat celou EU!

Na vizi Evropské společenství národů dávám licenci freeware. Přál bych vizi ESN velké množství přemýšlivých diskutérů, kreativní přístup, a pokud v soutěži uspěje, tak i dlouhá léta.

Ondřej Mikšíček
Zpracováno na základě podkladů Alfreda Melmeckeho