V třicátých letech odjel do Austrálie pražský fotbalový klub Bohemians a po návratu se hráčům neříkalo jinak než „klokani“. Takže jsem od dětských let dobře věděl, že tato zvířena patří na pátý světadíl. A již tehdy, třebas nevědomky, mne moje matka na život mezi protinožci připravovala.

Když jsem trpěl rýmou, postavila na sporák nádobu s vodou, nakapala do něj eukalyptovou silici, jakmile se tento blahodárný lektvar ohřál, musel jsem nad hrncem inhalovat s ručníkem zvaným froté na hlavě. Eukalypt, lépe česky blahovičník, patří k symbolickému obrazu Austrálie, tak jako klokan, ten dokonce vskočil se pštrosem emu do australského státního znaku. Nejen proto, že jsou to typičtí představitelé australské živočišné říše, pokud jde o velký druh klokana má ve stoje stejnou výšku jako emu (1.80 m) a hlavně - ani jedno z těchto dvou zvířat neumí couvat, pohybuje se výhradně jen dopředu. A to pro hrdé Australany platí.

Před měsícem jsem pro tyto stránky napsal a doprovodil fotografiemi o koalách, někteří čtenáři byli s mým článkem nespokojení. Možná proto, že Češi po těchto vačnatcích nepojmenovali žádný sportovní klub. Snad si někdo vzpomene na olympiádu pořádanou v roce 2000 v Sydney, jejím maskotem byl vombat. Plyšové koaly zdobí dětské postýlky, to nestačí?

Když se v roce 1770 kapitán Cook vylodil na východním pobřeží Austrálie, okamžitě zjistil, že tam oproti domněnkám středověkých topografů neprší nahoru a lidé nechodí hlavou dolů. Domorodci Cookovi odpovídali na dotaz, co je to za podivné zvíře, které skákalo na pobřeží. Mořeplavec je přirovnával k chrtu. „Kanguru,“ odpovídali domorodci, což v jejich jazyku znamenalo „nerozumím“. Snad ale nazývali svůj kmen a nerozuměl jim Cook. Jisté je, že o té doby angličtina říká klokanovi „kangaroo“, následovala němčina slovem „Kängaruh“, české názvosloví vytvořil brusič českého jazyka K. B. Presl podle vzoru skokan a anglického termínu se nedržel. Škoda že dnešní čeština tuto zásadu ignoruje. Již na začátku minulého století se vycpaný klokan objevil v pražském Národním muzeu zásluhou cestovatele A. Topiče. Padesát sedm druhů klokanů patří zoologicky ke složitému řádu vačnatců s devíti čeleděmi a s 270 druhy. Všechny mají krásná česká pojmenování, jen nevím, koho by zajímalo, kdybych je zde všechny vyjmenoval.



Klokani museli napnout všechny svoje genetické a fysiologické síly, aby na semiaridním a aridním australském kontinentu přežili. Některé druhy se uchýlily k nočnímu životu, aby se vyhnuly extrémním denním teplotám. Většina druhů putuje za pastvou a vodou protože v dlouhém létě tráva seschne, vodní zdroje vyschnou.

Časopisecké a televizni reportáže ze střední pouštní části Austrálie nikdy nevynechají mohutného klokana rudého (Marcopus rufus), který je výborně přizpůsoben na nedostatek vody a 40 stupňová vedra. Přes den leží pokud možno ve stínu, vyhrabe si mělkou prohlubeninu v písku a olizuje si přední končetiny, odpařující sliny ochlazují podkožní krevní oběh. V létě tento druh klokana se napije jednou během dvou týdnů, v zimě vydrží bez pití i několik měsíců. Déšť letních bouřek je blahodárný, trávy a byliny rychle vyskočí, klokan rudý má zvláštní schopnost vystopovat i na velkou vzdálenost toto požehnání a přesunout se tam.

Je to zmasilé zvíře dosahující váhy 90 kg, pohybuje se rychlostí až 60 km/hod, skočí do dálky osm metrů a do výšky tři. Bez něj by Austrálie asi ani nebyla kolonizována, první evropští přistěhovalci by nepřežili, neměli jiný zdroj živočišných bílkovin, maso jiných vačnatců je jako potravina nevhodné. Ke klokanům se ale Australané nezachovali příliš hezky, farmáři je mají za újedníky a pronásledují je s podezřením, že užírají pastvu ovcím a skotu.

Odhaduje se, že na světadílu žije nyní kolem 50 milionů klokanů, populace zejména v Západní Austrálii se zdvojnásobila a po letošních podzimních deštích přímo explodovala. Jeden farmář mi řekl, že jich má na svých pastvinách 12 až 15 tisíc. Střety klokanů s motorovými vozidly na silnicích jsou časté a nebezpečné.

Klokani mají zažívací trakt podobný s hovězím skotem Na rozdíl od koal samice mají vak otevřený dopředu, březost nepřesáhne 36 dnů. Mládě stráví ve vaku 7 měsíců, odvažuje se jej krátkodobě opustit, až je pokryto srstí. Definitivně jej opouští po jednom roce. Hovězí, jehněčí a poněkud i vepřové a samozřejmě drůbeží patří na australský jídelní lístek, klokaní maso má dnes okrajový význam, i když je v podstatě z hlediska hygieny potravin cholesterově nezávadné a bez nemocí přenosných na člověka. Po odstřelu se zpracovává na zvláštních jatkách.



Pokud vím, toto maso se dováželo a snad stále dováží i do České republiky, v Německu je vyhledáváno jako zvěřina. Hledají se nové odbytové trhy, aby se zvýšil vývoz a tak snížila klokaní populace. Za nejkrásnějšího klokana, pokud tak mohu říci, se pokládá klokan žlutonohý (Petrogale xanthopus), nejzajímavější je klokan stromový (Dendrolagus lumholtzi) a nejvzácnější klokan skalní (Petrogale penicillata). Klokani se dokáží docela dobře bránit a to zadními končetinami opatřenými mohutným drápem.Ve stojící poloze se mohou opřít o silný ocas a vyrazit obě zadní nohy současně, rozpářou tak psa a eventuálně i člověka.

Jako správní Češi máme za Melbourne, kde žijeme, chalupu, v horách zvaných Viktoriánské Alpy. Jednou v zimě po krátkém sněžení jsem slyšel venku jakýsi hluk, našel jsem mohutného klokana šedého (Macropus giganteus) ležet pod landroverem, poněkud odběhl, šel jsem spát. Ráno byl v dřevníku, nechal jsem přes noc otevřené dveře, kterými vykukoval jeho ocas. Neměl chuť opustit lože, vytlačil jsem ho pomocí trakaře za pobízení „hni se Josef“. Jakmile vstal, postavil se ke mně čelem na zadní a dal mi přední končetiny na ramena. Hlavy jsme měli od sebe v jedné rovině tak na půl metru, silně mlaskal, jeho řeči lingua clocania jsem pohříchu nerozuměl. Chtěl si zatančit tango? Přes den pak Josef okouněl kolem chalupy, chodil jsem s koštětem v napřažených rukách, do tanga jsem se nehrnul. Minulý týden jsem byl na horách, jedno ráno, byla ještě tma, nakukoval do okna klokan hbitý (Wallabia agilis). Snídal jsem, měl chuť na rohlík?

V lese s chalupou jsme vetřelci, doma je tam vombat medvědovitý (Wombat ursinus). Tomuto opět vačnatému zvířeti, které vypadá jako malý tmavohnědý jeden metr dlouhý medvěd, české zoologické názvosloví říkalo drápoš, nyní se přiklonilo k latinskému - anglickému označení. Není to tak dávno, když jsme přijížděli k chalupě, našeho psa, bretaňského španěla, jsme již pustili z auta a viděli jsme, jak se dychtivě přiblížil k vombatovi, který stál u příjezdové cesty.



Obě zvířata na sebe jen z metrové vzdálenosti cenila hrozivě zuby. Viděl jsem, že vačnatec trpí svrabem snadno přenosným na psy. Seděl jsem u volantu, manželka vyskočila z auta, aby psa odvedla, odvolat se nedal, k mému překvapení vombat neutekl. Postavil se i proti mé ženě, já si to nedovolím! Pro territorium non timidus mori!

Vombati, aby přežili extrémní počasí, hrabou hluboké nory rozčleněné do „síní“ a chodeb. Venkovní teploty v našem kusu lesa se mohou pohybovat od pěti pod nulou do čtyřiceti nad nulou. Do jedné z obydlených nor jsem ze zajímavosti spouštěl elektronický teploměr a zjištoval docela pro život zvířete komfortní podmínky. V zimě tam bývalo konstantních 12°C, v létě kolem 27 stupňů. V místech, kde není dostatek vody, vombatovi stačí ranní rosa na trávě a přes den navhlé rostlinné kořínky, cibulky i tříslo pod kůrou některých dřevin.

Hluboké a dlouhé chodby zřejmě také souvisejí s fysiologií zvířete, je v nich vlhčeji, než by bylo v mělké noře, vombat se v nich nepotí a tak neztrácí tělesné tekutiny. Samice vrhnou jen centimetrové mládě po třech týdnech březosti, ve vaku stráví něco přes půl roku a definitivně jej opustí jej za dalších osm měsíců. Kromě státu Victoria jsou vombati všude jinde v Austrálii chráněni. V původní zvířeně Austrálie jsou zastoupeni pouze býložraví vačnatci, jen na mořem oddělené Tasmánii žije masožravý ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii). Všichni jsou mistři v hospodaření s vodou i v přežití v době potravní nouze. To je jejich velká výhoda proti savcům, kteří byli na kontinent Evropany importováni. Pes dingo se počítá do původní fauny Austrálie, ale fylogeneticky se tam nevyvinul. Na australských březích ho před čtyřmi tisíci lety vylodili indonéští mořeplavci.

Avifauna je na pátém světadílu bohatá, v oblasti Austrálie bylo napočítáno 89 čeledí s 744 ptačími druhy. Každý druh má nárok na své životní prostředí, na určitý ekosystém, který je závislý na ohraničených přírodních podmínkách - dešťový prales, blahovičníkový les, savana, step, křoviny, poušť, pobřežní mangrovníky či bažiny. Snad jen jeden ptačí druh najdeme všude. Známe jej i z klecového chovu v České republice. Je to andulka vlnkovaná (Melopsittacus undulatus), zde se jí říká „budgerigar“, patří k papouškovitým. Kdo a proč přišel na pojmenování andulka, nevím, zní ale sladčeji než anglický termín. Je to kočovník, cestuje v hejnech tam, kde je voda a dostatek potravy – zejména travní semena.

Je zajímavé, že hnízdění nezáleží na ročním období, ale na dešti, po kterém vyrazí trávy. To je signál k toku a páření, na vajíčkách sedí samička necelé tři týdny a mláďata vyvádí za jeden měsíc, sameček je, pokud jsou v hnízdě, pomáhá krmit. V přírodě se andulky vyskytují pouze v zeleném opeření, samci mají modré, samice hnědé ozobí. Tělo nemají delší než 9 cm, rejdovací pera jsou stejně dlouhá. Jakmile se klimatické podmínky změní, odletí do jiné příznivější oblasti. S tím souvisí ta okolnost, že nestaví hnízda, ale zahnízdí se v různých dutinách stojících i na zem spadlých stromů.

A jestliže český ornitolog zamíří do Austrálie, ať si vybere dobu po silných deštích na severu země. Povodňová vlna tam zaplní jednou za několik let solnou pánev zvanou Lake Eyre, stane se ptačím rájem. Promění se na krátkou dobu v rozlehlé mělké jezero o rozloze téměř deseti tisíc čtverečních kilometrů. Jeho severní část je 144 km dlouhá a 77 km široká, úzký pruh země ji odděluje od jižní části 64 km dlouhé a 24 km široké. Přiletí tam desetitisíce ptáků – pelikánů brýlových, pisil čáponohých, tenkozobců opačných, jespáků klínoocasých i křivozobých a bůhví ještě jakých. Je to podívaná jako málo jiných, mnoho druhů zde hnízdí, vyvedou potomstvo a zůstanou zde do té doby, než se vody vypaří a solná pánev opět vyschne. Zůstává pro mne záhadou, jak tito ptáci poznají na tisíce kilometrů, že se jezero zaplnilo a je ochotné je přijmout.

Miloš Ondrášek, Melbourne