V poslední době jsou média plná článků o problémech Řecka. Spousty rad, jak by měli zaplatit své dluhy, a výčitek, že nejsou produktivní a nadměrně platí zbytečné úředníky za zbytečnou práci, nebo jen její předstírán, přeplácejí své mladé důchodce atd.

Málokdo si uvědomuje, že problém Řecka je stejný jako stav ostatních zemí EU- již se neumějí samy uživit, vrší zadlužení, práva a nároky obyvatel přesahují možnosti země. I Česká republika (stejně jako většina zemí EU) vrší rok za rokem své zadlužení, a jsme pyšní, že se každý rok podaří udělat dluh „jenom“ do Maastrichtem povolených 3%.

I my máme po roce 1989 jen nepatrné zbytky průmyslu v českém vlastnictví, i my máme přebujelou a často zbytečnou byrokracii, spoustu organizací i občanů, napojených na státní dávky a přinášejících společnosti pramálo užitečného.

Také my žijeme na dluh. Ztratili jsme soběstačnost ve výrobě potravin. HDP je většinou tvořen zahraničními společnostmi, které své zisky vyvádějí mimo zemi (neúplné odhady hovoří o cca 230 mld ročně), a také spoustou činností, kde se netvoří hodnoty (např . jenom sázkový průmysl v legální formě tvoří 165 mld,, ve stovkách miliard je i pojišťovnictví a jiné obory, kde nevznikají nové hodnoty). Počet exekucí se již několik let blíží počtu milion ročně. Obsluha státního dluhu je jenom na úrocích kolem 70 mld ročně.

Hlavní rozdíl proti Řecku – nám ještě půjčují.

Dluží li jeden občan nebo rodina např. 70 nebo i 100% svého ročního příjmu, nejlepší cesta je uskrovnit se, minimálně utrácet, ale pracovat a tedy mít příjmy nejméně tak jako dosud. I když bude teoreticky jíst jenom pampeliškové saláty a topit dřevem, nasbíraným v lese, bude trvat více než rok, než dluh splatí. Pokud splátky natáhne na delší dobu, nemusí být propad životní úrovně tak hluboký, ale bude o to delší, navýšený navíc o další úroky. V každém případě je splácení dluhů pro rodiny a firmy bolestná a dlouhodobá záležitost, v praxi ale proveditelná a vlastně téměř jediná možnost, nepočítáme li náhlou výhru v loterii nebo další život jako asociál, který dluhy neplatí.

Pokud ale stát dluží ve výši 100% svého HDP, není řešení zdaleka tak snadné. Jakákoliv restriktivní opatření s sebou přinášejí sociální nepokoje, nezaměstnanost. V rodině či firmě úsporná opatření lze vysvětlit a obhájit, ke státu však mají občané anonymní poměr- považují jeho zdroje za bezedné, co urvou, je doma, ať šetří ti ostatní.

Chod státu je navíc spojen se spotřebou, ať už vládní, korporátní nebo soukromou. Vyrábíme proto, abychom uspokojovali své potřeby. Začneme li omezovat spotřebu, omezí se logicky potřeba vyrábět. To přinese sociální otřesy a nepokoje, také zvýšenou kriminalitu. Stát bude potřebovat více byrokracie, a restriktivních složek- policie a vězeňství. Tím úspory dirigované státem většinou paradoxně postihnou nejvíc (doufejme, že jen dočasně) právě ty, co tvořili hodnoty a pracovali, a naopak vede k posílení neproduktivního. Roztáčí se spirála dalšího poklesu ekonomicky přínosného a stoupá to, co je přítěží.

Možnosti umoření dluhů pro stát

1/ Splácet dluh tím, že omezí vše, co netvoří hodnoty, naopak posílí produktivní činnost. Zní to hezky, v praxi nastanou jevy popsané v předchozím textu. Výkřiky o tom, že je potřeba zvednout úroveň ekonomiky, tvorbu produkce s vysokou přidanou hodnotou, patří k obvyklému koloritu teoretiků, v praxi se zdařilo málokde a většinou jde o proces na dlouhá léta. Představa, že např. splacení dluhů ve výši 100% HDP by v praxi znamenalo pokles životní úrovně o desítky % a na desítky let, je děsivá.

2/ Prodat státní majetek. Stát ale mnoho zbytného majetku nemá. Rozprodej státních firem je sociální a politický problém, který jsme zažili u nás po r. 1989. U občanů vede ke stavu - gastarbeiteři ve vlastní zemi, stát má stále menší vliv na chod vlastní země. Řecko by snad mohlo prodat ostrovy. Politicky stejné, jako bychom my prodávali např. Sudety nebo jižní Čechy.

3/ Odpis dluhů se zčásti děje. Kromě devastace morálky to staví bankovnictví do divné pozice:
a/ nutnost přiznat, že banky shromažďují peníze (odebrané těm co tvořili hodnoty), aby je vyplýtvaly do neproduktivní až parazitní sféry

b/ pokud banka půjčuje, dlužníci nevracejí a banka dluh odepíše, a vytiskne nové peníze, potom to vede do stavu, kdy na trhu jsou peníze v naprostém nepoměru ke statkům, které lze za ně koupit. Tedy fiskální krach.

V této souvislosti stojí za zmínku, že již dnes banky trpí státům a zčásti i občanům půjčování peněz bez naděje na jejich návrat. Každoroční dluh států do výše Maastrichtem povolených 3 % je považován za normální. Úrokové sazby bank jsou téměř nulové. Mnohé centrální banky již dnes půjčují na záporný úrok, tedy česky řečeno půjčte si, nějak to utraťte, jenom ať se rozjede spotřeba a tím ekonomika, vracet nemusíte ani celou částku. Už to ukazuje, že bankovní sektor je na hranicích svých možností.

4/ Vyvedení země do hyperinflace, tím se dnešní dluhy stanou za čas směšné a snadněji splatitelné, má to ale devastující vliv na celou společnost (viz Německá hyperinflace ve 30. letech, která vyústila logicky v nástup Hitlera a světové války.

5/ Bohužel nejděsivější možností smazání dluhu jsou občanské nepokoje a válka, která zničí vše tak, že předválečné dluhy by byly nepodstatné.

Dalším problémem je, že řešíme následky (tedy půjčit či nepůjčit ještě Řecku), o příčinách se zatím nikde nepíše. Mimo jiné mělo být při zavedení eura stanoveno jako povinnost udržet vyrovnaný státní rozpočet, výjimkou by měly být pouze jasně definované přírodní (nebo sociální (katastrofy.

U jakéhokoliv dluhu platí zásada - musí být jasný plán, jak a kdy bude dluh splacen, jinak nejde o půjčku, ale o dar. A to mělo být daňovým poplatníkům jasně řečeno.

V neposlední řadě stojí za zmínku, že je to Řecko, tedy dlužník, kdo si dnes diktuje podmínky, protože ví, že je to evropská byrokracie a politici, kdo se děsí možného odchodu byť i jediné země z EU. Věřitel se bojí říci dlužníkovi, že by měl splácet, dlužník je na koni a diktuje si.

Dan Konečný