Přiznám se, že mě k tomuto textu vyprovokoval poslední blog pana Pačese (viz O komentářích a komentátorech blogů). Napíšu zde velmi osobní a naprosto reálný (pravdivý) příběh. Stal se zhruba před deseti lety, ale pamatuji si jej podrobně dodnes.

Bydlel jsem tenkrát v hustě obydlené části Ostravy a svůj služební vůz parkoval před domem. Několikrát mi jej tím obecně známým a nechutným způsobem vykradli, autoservisy specializující se na výměny skel a montáž rádií měly tenkrát zlaté časy, musím jen upřesnit, že to nebyl jen problém Ostravy, ale dělo se to v celé republice.

Má míra trpělivosti s pouhým nic neřešícím vypisováním policejních protokolů přetekla, když mě požádali rodiče, jestli bych je neodvezl do divadla. Samozřejmost. Nechali v mém voze kabáty, 3 sklenice zavařeniny a čokoládu. Vysadil jsem je u divadla a jel domů. Když jsem vystupoval z auta, bylo 18 hodin večer, koukl jsem na čtyři prudce svítící lampy okolo, několik centimetrů čerstvě napadaného sněhu a především na rozsvícené stovky bytů v okolí. I přes mé povědomí o situaci s vykrádáním aut vyhrála nad ostražitostí má lenivost, a rozhodl jsem se tam na ty 2 hodiny ony předměty nechat.

V 19:30 mi vykradli vůz. Bilance: Rozbitý zámek u dveří, rozbité sklo u řidiče, odcizené autorádio bez „tatranky“, ukradeny kabáty, 3 sklenice zavařeniny a čokoláda.

Přijela policie, odjeli jsme sepsat protokol. Naši tenkrát ještě neměli mobil a celé to bylo komunikačně složitější (dnes říkám, zlaté časy bez mobilu), takže to dopadlo tak, že můj otec pobíhal po Ostravě v košili (mrzlo a sněžilo) a hledal telefonní budku, zatímco máma pátrala ve večerních šatech po zbytcích tepla proudících ze zavřeného divadla, zatímco já v duchu pobízel datlujícího policajta k většímu výkonu.

Rozhodl jsem se, že to tak nenechám (z mých mladických odvážných a dynamických postupů mi dnes běhá mráz po zádech). A přesně na tomto místě se dostávám nejen k titulku mého článku, ale přímo k jádru jezevčíka.

Zapomněl jsem uvést, že mé bydliště bylo vzdáleno asi 200 metrů vzdušnou čarou od ostravské radnice. Vytočil jsem tedy na druhý den telefon s přesvědčením, že se chci pana primátora zeptat, jestli má alespoň mlhavou představu o tom, co se mu děje za okny. Volal jsem sekretariát pana primátora EVŽENA TOŠENOVSKÉHO. Poté, co jsem svůj srdceryvný příběh povyprávěl sekretářce, dozvěděl jsem se, že je to opravdu strašné, že pan primátor má nabitý program, ale ona udělá vše proto, aby si na mě čas udělal. Bylo to v úterý. Ve čtvrtek mi volá na mobil sekretářka, že mě pan Tošenovský přijme v pátek.

Pan Tošenovský mě pozval na čaj. Přišel jsem o něco dřív. Patřičně uvítán sekretářkou jsem vyčkal, až pan Tošenovský dojedná. Jeho jednání skončilo přesně, takže jsem v na minutu přesně smluvenou dobu vstupoval do jeho kanceláře. Byl precizně připraven, tzn. naše jednání nezačínalo větou z lékařských ordinací: tak co vás trápí?

Pan Tošenovský mi tenkrát sdělil následující:

1. Situaci znám, mrzí mě a dělám vše pro její řešení. Několika mým náměstkům auta vykradli přímo před radnicí, mně, pravděpodobně proto, že mám starého formana, ještě ne (neviděl jsem v tom tenkrát laciné gesto o lidovosti politika a jeho starém vozu, spíš jsem tam viděl, že pan Tošenovský má jiné priority než nový vůz).

2. Trápí mě především ostravská burza, které se v rámci našich možností a pravomocí snažíme všemožně znepříjemňovat život (následoval výčet oněch možností). Tato burza, kde se z velké části kradené věci prodávají, má ročně několikamiliardový obrat (následovalo přesné číslo). Pokud bude existovat poptávka, nabídka se snižovat nebude.

3. Navrhuji vám, pane Suchánku, abyste nám pomohl (následoval výčet pokynů a akcí městské policie zaměřených na problematiku vykrádání aut). Zorganizujte past na zloděje, domluvte se s městskou policií (v tu chvíli jsem drobně znejistěl, tato vybídka k občanské aktivitě a nápomoci řešení problému mě zaskočila. Vznesl jsem dotaz, zda-li pan primátor bezpečně ví, že městská policie není korumpována zloději a jestli se tak nedostanu na seznam podsvětí, následovala reálná a upřímná odpověď, že na 100% rozhodně ne).

4. Dále v dané problematice chystáme následující (výčet dalších přesvědčivých a logických postupů).

Schůzka trvala půl hodiny. Pan Tošenovský se na ni připravil, informoval mě neuvěřitelně podrobně o dané problematice a popřál mi méně nepříjemných situací v mém životě.

Byl jsem a stále jsem prostý volič bez vazeb na politické či jiné špičky. Až s odstupem času jsem úplně docenil přístup primátora města k jeho obyvateli.

Pane Pačesi, tento politik mě vyslechl, věnoval mi svůj drahocenný čas, aniž by na svou vytíženost upozorňoval, připravil se na mě a oslovoval mě mým jménem. Prostě se mnou diskutoval.

DŮSLEDEK? Pan Tošenovský je momentálně důvod, proč neustále volím ODS i přes mé pochybování o správném personálním obsazení této strany. Pan Tošenovský (v současné době hejtman Moravskoslezského kraje) má můj hlas doživotně předplacen.

Poznámka autora, tedy mě: tohle není žádná politická předvolební agitka, tohle je můj náhled na brilantně vedenou komunální politiku. Díky, pane Tošenovský.

Jan Suchánek
Ostrava