Demokraté se dočkali. Opotřebováni opožděným bojem proti komunismu našli v Andreji Babišovi svého nového nepřítele. Ale pozor, jde prý o víc, než jen o osobní spor mezi pány Babišem a Kalouskem. V sázce je totiž údajně osud samotné demokracie ohrožené ze strany nastupující oligarchie. Možná váháme, na čí stranu se přidat, a proto navrhuji vyhnout se populistickému pokušení a na ničí stranu se nepřidat a spíše k tomuto nově vzniklému protikladu hledat alternativu.

Volba „buď-anebo“ mezi demokracií a oligarchií není nic než vlastně jen takový chyták. Každá z alternativ svádí voliče jiným způsobem. Domobrana demokratického zřízení sazí vše na boj za vyšší princip. Voličům totiž už nemůže nabídnout nic víc než moralistní boj proti střetu zájmů. Ten je nepřijatelný, protože dovoluje, aby byl obecný zájem státu bez skrupulí korumpován zájmy privátními. Proti morálce, která říká, co být má a nemá, staví sympatizanti oligarchie realisticky to, co prostě a jednoduše je. Zkrátka věci se mají tak, že oligarchové reálnou (ekonomickou) moc ve státě už mají. Stát neudělá nic, co by předem neodsouhlasili, tak proč hrát tu komedii a nepustit je oficiálně do politiky. Horší než politici být už nemohou a na rozdíl od nich alespoň makají. Třeba skutečně zařídí vše, jak říkají, a země pod jejich vládou bude vzkvétat jako jejich firmy.

Naštěstí se ale naše situace má jinak. Proto není nutno se nechat vydírat falešným dilematem mezi oligarchií a demokracií. Netřeba vybírat mezi tím, co je, a tím, co být má. K Sofiině volbě mezi objektivní reálnou mocí oligarchů a subjektivním morálním přesvědčením demokratů totiž existuje alternativa. Naštěstí toto falešné dilema samo od sebe k této své alternativě vybízí, místo aby ji pouze zakrývalo. Ta spojuje to, co být má, s tím, co je, a tím bere znesvářeným táborům demokratů a oligarchů vítr z plachet. Využívá jejich vlastní argumenty proti nim samým.

Jaké jméno máme pro tuto alternativu, která by měla uspokojit jak moralizující kritiky střetu zájmů, tak oligarchy a jejich legitimní nárok na vládu? Touto alternativou nabíledni je zestátnit soukromé firmy oligarchů. Čeho se tím dosáhne? Tato čistě formální a právní úprava akorát převede v potu a krvi vydřený soukromý majetek a v něm zhmotněný soukromý zájem do rukou státu, to jest do těch samých rukou, jejichž prostřednictvím oligarchové své firmy už dávno ovládají.

Bez státu se oligarchové stejně neobejdou a bez jeho pomoci by své firmy nebyli schopni vůbec řídit. Proto zestátní firem oligarchů, které jsou zpravidla „too big, to fail“, nemá nic – ani metaforicky – co dočinění s krádeží. Stát už dnes před zestátněním naváděn zájmy oligarchů řídí jejich firmy. Proto tyto firmy už nejsou ve skutečnosti oligarchů, ale státu, bez nějž se obejdou asi tolik jako malé dítě bez rodičů.

Zestátnění je vlastně obdobou daňové povinnosti. Ani jedno, ani druhé není ve slušné společnosti pociťováno jako krádež. Ani oligarcha, ani občan o nic nepřichází a ničeho se ve skutečnosti nevzdává, když předává svůj majetek státu nebo když platí daň, protože to, čeho pozbývá, ve skutečnosti není jeho, ale státu. Stát si jen bere jen to, co mu už náleží. Když si příroda bere lidské tělo a Bůh lidskou duši, umírající s tím také nic nenadělá. Jestliže přestává být schopen protiklad duše a těla nadále smiřovat, musí umřít. Rovněž při zestátnění oligarcha jakožto oligarcha umírá, což je trest za to, že nedokázal smířit svůj soukromý zájem se zájmem státu a místo kultivace svého zájmu tak, aby nekolidoval se zájmy státu, si stát podmaňuje.

Po tomto formálním opatření jménem zestátnění nebude nikdo moci moralistně osočovat bývalé oligarchy ze střetu zájmů. Pokud se totiž například Agrofert stane státní firmou, nebude možné Babiše podezírat se střetu zájmů, protože jako vyvlastněný nebude mít moc bránit tomu dát do souladu zájem jemu odebrané firmy a zájem státu. Díky tomu bude moci nadále setrvat v úřadě a k Agrofertu se vztahovat stejně tak náležitě jako se nyní vztahuje například k ČEZu. V tomto ohledu by zestátnění mělo pana Kalouska a jemu podobné uspokojit. Rovněž by ale mělo ulevit i panu Babišovi. Nejenže přestane být vystaven nařčení ze střetu zájmů, ale navíc ztrátou vlastnictví své – léta vlastníma rukama budované – firmy dokáže veřejnosti přesně to, co říká, totiž že mu nejde o sebe a o jeho profit, ale o stát, a že stát dokáže řídit jako svou firmu.

Zestátnění Agrofertu by tedy podle všeho učinilo přítrž nepřátelství mezi Kalouskem a Babišem a potažmo i mezi demokraty a oligarchy. Pokud však ani jeden z pánů, jak možno očekávat, s tímto smírčím opatřením na zestátnění souhlasit nebude, pak tím každý z nich popře, co sám hlásá, totiž, že mu jde o stát a blaho všeho lidu. Jejich ostych k zestátnění je jejich doznáním, že vůle lidu jako taková je oběma naprosto ukradená. Svým falešným nepřátelstvím lid akorát štěpí na dva nesmiřitelné tábory. Znesvářený lid tím pádem mohou krásně využívat jako pouhý prostředek k získání hlasů a realizaci svých vlastních zájmů. Pokud lid není jednotný, nejsou nuceni se k němu vztahovat jako účelu o sobě. To každý sice ví, neboť ví, že politici jsou zkorumpovaní a lid akorát tak ohlupují. Co však každý neví, je to, že jim to umožňuje do té míry, do jaké on sám neví, proč je ohlupován. Nyní to však už ví. Protože nevznáší požadavek na zestátnění firem oligarchů. To je ten pravý důvod, proč je podváděn a proč je bez problému možno s lidem zacházet jako s obyčejnou masou. Takto jako s bídnou masou je tedy s lidem zacházeno po právu, jestliže se nesjednotí v požadavku na zestátnění.

Tomáš Korda