Australská pošta poukázala na sedm zvířecích druhů, kterým hrozí, že zmizí z povrchu světa. Tři z nich jsou zvířata, kterým se v Austrálii říká exotická, ostatní patří k vyskytujícím se pouze na domácí půdě. Vyhynutí by byla ztráta nejen biologická, ale i kulturní. V každém případě ostudná, že lidská společnost tato zvířata sprovádí ze světa.



Na filatelistickém aršíku vidíme zástupce sedmi ohrožených druhů. Na čelní místo je pod zvětšovacím sklem zařazena barevně pohledná žába, kterou české zoologické názvosloví označuje ropucha corroboree. Je to vlastně připomínka založení zoologické zahrady v Sydney oslavující sto let od založení. Žabička není delší než 2.5–3 cm, proč si zasloužila ropuší označení nevím, patří ale mezi nejvzácnější zástupce žabího druhu. Nočním slavnostem Australců, jak první čeští cestovatelé nazvali australské domorodce, se říká corroboree, tančící muži si okrašlují obličej a hruď žlutohnědými pruhy získanými z jílu. Tato barva a pleť tanečníků černá noc daly jméno vzácné žábě.

Na další známce vidíme levharta sněžného. Známý autor cestopisných knih Peter Matthiessen nazval jeden ze svých cestopisů Snow leopard, pěšky pátral zcela bez úspěchu tři měsíce v horách Himaláje v zóně tří a čtyřapůl tisíce nadmořských metrů za extrémních klimatických podmínek. Knihu uvedl k mému překvapení citátem v Praze narozeného básníka R. M. Rilkeho o půvabu neuskutečněného i když tušeného. Habitat sněžného levharta se rozkládá v neobyčejně drsném přírodním terénu v rozloze dvou milionů čtverečních kilometrů na území dvanácti států, proto je obtížné spatřit třebas jen jedno z asi pěti tisíc z této čeledě kočkovitých zvířat žijících pouze v Himalájích.

Ani nás nenapadá, že slon indický, kterému je věnována další známka, patří mezi silně ohrožené zvířecí druhy. Patří do jiné systematické kategorie než slon africký, i když mnoho lidí slony těchto druhů nerozlišuje. Slon indický je nejmohutnějším asijským zvířetem, dosahuje šest a půl metru do délky a tří metrů do výšky. Klimatické podmínky v Africe jsou rozdílné od těch v Asii, afričtí sloni si vynucují více odpařování, k tomu jim slouží zvětšená plocha ušních boltců, jejich asijští bratranci je mají menší. Počet slonů žijících v Asii poklesl o 50 procent během posledního půlstoletí, mají to na svědomí pronikavé změny prostředí, zejména přeměna lesních ploch na plantáže. Je to známá písnička, blaho člověka má přednost před životem zvířete.

Gorila obecná je velký primát vyskytující se v dešťových pralesech a v bažinách střední a západní Afriky. Svědčí jí oblasti do nadmořské výšky 1600 m. Je to vegetarián vyhledávající dřeň pralesních plodů, rostlinné výhonky a stromové listy. Ovoce je vitaminózní pochoutka. Celkový počet toho druhu goril se odhaduje na sto tisíc, populace se zmenšuje, sčítání je neobyčejně obtížné vzhledem k obtížnému terénu a jeho hustému zalesnění včetně houštin. Na známce vidíme samici s mládětem, v pozadí dohlíží hlava rodiny, anglicky se takovým starším samcům říká silver-back, stříbrná záda. Mladším black-back, černá záda. Gorily se v přírodě se dožívají kolem 40 let. Známka nás seznamuje, jak si můžeme na ní přečíst, se západním druhem, vyskytuje se stejně ohrožený i východní, oba mají vždy kolem pěti podruhů. DNA (deoxyribonucleová kyselina) je považována za t.zv. gen, zmiňuji se jen proto, že gorily se geneticky velmi podobají lidem. Ještě nám bližší je šimpanz, vede však jeho příbuzný bonobo. Vraťme se ale k našim gorilám, jejich úhlavními nepřáteli jsou dnes pytláci a ještě více snad vojáci Konga a Rwandy. Do africké politiky se zde ale pouštět nebudu.

Pouze na dvou lokalitách v západní Austrálii se vyskytuje bahenní želva, jejíž český zoologický termín neznám. Obrátil jsem se o radu, v Praze existuje spolek chovatelů želv, předseda mi ale odpověděl, že se zajímá pouze o suchozemské želvy a vodomilné ho nezajímají, takže mi nemůže poradit. A pohříchu želví svět je pro mne vzdálený, když předseda neví, jak bych mohl já. Želvička na známce od nosu k ocásku dorůstá do 13 cm, je velmi zranitelná, i když se chlubí krunýřem. Je obětí kultivačních opatření a mýcení porostů.

Kriticky ohrožený v Austrálii se nalézající papoušek, také ten mně působí názvoslovné potíže. Papouškům této čeledě česká zoologie říká neofémy, ale pouze dva druhy jsou uvedeny v Chvapilově příručce Ptáci Austrálie, o té na známce se autor ani nezmínil. Asi mu nestála za to, nepřesahuje 21 cm. Český ornitolog uvádí však také téměř vyhubenou neofému tyrkysovou, je podobná té známkové s ohledem na žlutá ocasní pera..

Na poslední známce vidíme zvláštní zvíře se zvláštním českým označením šlakol severoaustralský. To napovídá, že jde o vačnatce, byl kdysi na severu země hojně rozšířen, dnes přežívá pouze ve dvou nalezištích v malých populacích. Ze čtyř druhů šlakolů (starší česká přírodopisná literatura jej označuje jako kunovec severní) ten známkový dosahuje hmotnosti jen málo přes jeden kilogram, kabátek má rezavě hnědý s bělavými skvrnami na zádi a končetinách, bříško se honosí barvou smetany.



Australská pošta vydala téměř současně sérií ohrožených ptáků, aršík se sovami. Jsem úplně ztracen při pokusu je druhově identifikovat, podobně jako brouky skvostných barev také na čerstvě vydaném čtyřznámkovém aršíku. Filatelisté zaměření na australské edice anebo na zoologické motivy si tedy přijdou na své.

Miloš Ondrášek, Melbourne