Když se mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček nechal před časem slyšet, že Jiří Drahoš je nemastný neslaný, nevýrazný, bez politických zkušeností a hlubší politické profilace – v tomto smyslu tedy povrchní kandidát na prezidenta, vytýkal mu tím jinými slovy, že je to politická nula. Ne tolik vyhraněně, přesto něco podobného musel mít na mysli také pan Horák, který panu Topolánkovi vymýšlí volební slogany a který podle svých slov tímto způsobem Topolánkovi pomáhá s kampaní proto, že je silný a že si ho na rozdíl od jiných kandidátů – jakým je například právě Jiří Drahoš – nenamaže silný premiér Babiš na chleba. Zmíněným pánům by tedy na Hradě vadil politicky nevýrazný prezident. Jejich protichůdné politické názory se tedy přesto na něčem shodují – oba chtějí mít silného prezidenta.

Máme ale vůbec chtít mít za prezidenta siláka? Tato otázka se zdá jít proti zdravému selskému rozumu, protože je jasné, že ano. Jde přece o prezidenta. Když ale tábor ochránců demokracie a Zemanových protivníků chce proti silnému Zemanovi postavit Antizemana, který má být silný přinejmenším stejně jako on, nevyjadřuje právě tím ústavě a ústavním institucím neúctu jako silák Zeman? Není náhodou pojem silného prezidenta geneticky spojený s neúctou k ústavě a jejím nepochopením?

Ústava nepotřebuje žádné siláky, žádné hrdiny-demokraty, kteří silou své individuality udrží ústavní pořádek. Protože až takováto silná individualita bude plameně bránit ústavu, nechá vystoupit sebe a nikoli ústavu. Našemu superhrdinovi se ústava stane prostředkem, který bude moci kdykoli účelově podle svých potřeb vytasit a předvést lidu, jak hrdinně napíná všechny své morální rezervoáry k její obraně.

Ústava ale není prostředek. A proto není ani prostředkem, který by měl padnout do rukou jejích – často samozvaných – ochránců. Hrdinná obrana ústavy dává na odiv neznalost toho, co ústava ve svém pojmu vlastně představuje. Právě tato neznalost skýtá největší nebezpečí rozvratu ústavního pořádku a potažmo rozvratu státu vůbec. Proto proti této neznalosti třeba v prvé řadě bojovat.

Jak jinak bojovat než jít vzorem a každým svým projevem ukazovat praktickou (ne jen teoretickou) znalost ústavy a zvláště pak znalost toho, že nejúčinnějším způsobem její obrany je před ní potlačit svou maličkost, svou individualitu, nakolik se jedná o individualitu arogantní, která by chtěla čnít nad ústavou. Symbolem této pokory k ústavě je přísaha na ní. Každý má být před ústavou nulou jako všichni ostatní. I prezident. A prezident obzvlášť. Protože on má být vzorem a symbolem všech občanů.

Připustíme-li tedy na Hrad takzvanou osobnost, pak snad jen tu, která bude vynikat svou vzorovou průměrností a slepou poslušností ústavě. Budiž takový člověk označen pokornou nevýraznou nulu, která než aby sebou a silou své osoby bránila ústavu, se spíše při napadení ústavy bude skrývat za jejími zády. Možná našim superhrdinům, kteří se rádi vystavují spektáklu na oči, aby je pohled lidu elektrizoval, bude takový prezident připomínat zbabělce. Ale on dobře ví, že jen když se skryje za ústavu a tedy i pod ústavu, může ji zachránit, protože jen pokud to udělá, dá prostor i všem občanům, aby ho následovali a postavili se po jeho boku jako jemu rovní.

Tomáš Korda
Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK