V roce 1992 politická reprezentace budoucí České republiky rozhodla, že Česko bude mít dvoukomorový parlament, přičemž do Poslanecké sněmovny se bude volit podle zásad poměrného zastoupení, zatímco do Senátu podle zásad většinového systému (Ústava ČR, čl. 18).

Zatímco volby do Senátu – také kvůli menším pravomocem horní komory – nevyvolávají vážnější krize a naopak Senát působí v našem politickém systému jako stabilizující element, volby do Poslanecké sněmovny přinášejí pokaždé napjaté, vyčerpávající a krizové situace, které znesnadňují efektivnější pohyb republiky vpřed, lhostejno či pomocí pravostředového nebo levostředového konceptu.

Ani po jediných všeobecných volbách za dobu existence samostatné České republiky (1996, 1998, 2002, 2006) neměl vládnoucí premiér ve Sněmovně k dispozici většinu více než 2 hlasů ve 200členné Sněmovně, tedy max. 51% poslanců:

1996 – Václav Klaus – zvoleno celkem 6 stran, z toho 3 koaliční; 99 koaličních hlasů, později s koalicí hlasovali původně opoziční poslanci Teplík a Wagner.

1998 – Miloš Zeman – celkem 5 stran, z toho 1 vládnoucí a 1 smluvně-opoziční; 74 vládních hlasů, 63 smluvně-opozičních. Nejhorší situace vůbec, vzhledem k tehdejším animozitám mezi některými stranami museli oba vůdčí politici vymyslet nestandardní řešení.

2002 – Vladimír Špidla – celkem 5 stran (Dvoukoalice se po volbách rozpadla a vytvořila samostatné kluby), z toho 3 koaliční; 101 koaličních hlasů.

2006 – Mirek Topolánek – celkem 5 stran, z toho 3 koaliční; 100 koaličních hlasů, s koalicí hlasují původně opoziční poslanci Melčák a Pohanka, další vývoj netřeba popisovat.

Je pochopitelné, že tento opakující se volební pat neumožňuje plnohodnotné vládnutí, a politici se často přou o potřebě změnit volební systém. Jednou už to udělali: ODS a ČSSD ve smluvně-opozičních dobách společně prosadily změnu původního volebního zákona. Ústavní soud však nový zákon tak osekal, že vzniklý (současný) systém je snad ještě horší než ten původní (viz třeba velmi rozdílné počty mandátů KDU-ČSL a Zelených při podobném volebním výsledku v r. 2006).

Jádro problému není že změnit, ale jak změnit

Politici mají tendenci navrhovat takové změny, které by co nejvíce posílily právě tu jejich stranu, což je legitimní, ale málo reálné: je-li jeden posílen, druhý musí být zákonitě oslaben, protože se hraje s konstantním součtem 200 mandátů. Na druhé straně se ale po dalších volbách může podle stejného návrhu stát posílený oslabeným a naopak, takže dlouhodobě nemusí být nikdo poškozen.

V poslední době leží na vládním stole na jedné straně velmi seriózní návrh ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila na změny volebního zákona v rámci poměrného systému, na druhé straně navrhl 3. 10. v blogu na Aktuálně.cz Pavel Bém radikální změnu: volit do Poslanecké sněmovny jednokolovým většinovým systémem. Je tedy vidět, že ani uvnitř ODS nepanuje jednotný názor, jak z volebních patů ven.

U volebních systémů jde vždy o protikladné zájmy

Zájem „vítěz bere vše“ je neslučitelný se zájmem co nejpřesněji zkopírovat volební výsledky do stranického složení zastupitelů;
zájem velkých stran získat pro sebe co nejvíce mandátů působí proti zájmu malých stran „nebýt převálcován“.

V podstatě jde o jediný obecný protiklad: volné ruce většiny k efektivnímu vládnutí proti co nejdemokratičtějšímu složení zastupitelského orgánu, umožňujícímu opozici efektivní kontrolu vládnutí. (První tendenci extrémně naplňuje diktatura, druhou bezbřehá demokracie.) Pro další úvahy tyto protichůdné tendence (samozřejmě v neextrémních smyslech) nazvěme „možnost vládnutí“, resp. „možnost kontroly“.

Malý historický exkurs

Zkusme si stručně projít české politické poměry v průběhu devadesátileté historie Československa/Česka. Myslím, že 40 let demokracie v naší zemi (rozdělené na dva od sebe velmi vzdálené úseky, 1918-1938 a 1989-2008) dostatečně zřetelně ukázalo, že zde máme silné tradice jak velkých stran, tak i stran malých.

Nejvýraznějším příkladem tradiční velké strany je sociální demokracie, významné strany první republiky, která si i přes devastaci způsobenou jí nacisty a brzy poté i komunisty dokázala znovu najít své zásadní místo v politickém systému ČR; dokonce i krátkým vystoupením jejího přípravného výboru v roce 1968 a pak zejména po roce 1989, kdy na to měla podstatně více času. V roce 1998 pak po 78 (!) letech dokázala znovu obsadit post premiéra (spoluhrobaře ČSSD a komunistu Fierlingera z let 1945-1946 – jak doufám, ve shodě s cítěním pravověrných sociálních demokratů – mám odpor započítat).

Velkou tradiční stranou se zcela odlišným osudem jsou národní socialisté, kteří i přes velmi slibný obnovený začátek v roce 1989 v dalších letech udělali řadu fatálních chyb a postupně se propadli do učebnic historie (i když stále existují, ale jejich i mimoparlamentní vliv je mizivý). Stojí však za povšimnutí, že někteří její bývalí členové (Jiří Paroubek, David Rath, Stanislav Křeček, František Dohnal, Hana Orgoníková ad.) se v politice následně výrazně prosadili v jiných stranách.

Zcela opačnou genezi má jiná velká strana, občanští demokraté. Založeni až po roce 1990 silnými osobnostmi v čele s Václavem Klausem, dokázali se prosadit i bez tradice. Na politické mapě Československa/Česka však zaplnili prázdné místo po prvorepublikových tradičních stranách, zejména agrárnících a národních demokratech (nemám na mysli politické programy, ale pravostředový elektorát).

Také menší (volebními výsledky, nikoliv počtem členů) strany mají u nás nezpochybnitelnou tradici. Na prvém místě je třeba jmenovat lidovce (nezabývám se vnitrostranickou otázkou, zda jsou to lidovci nebo křesťanští demokraté), kteří již 90 let tvoří nepřetržitě jeden ze základních článků našeho stranického systému. Díky zejména Josefu Luxovi nenásledovali po roce 1989 osud socialistů, nýbrž znovu zaujali své předválečné místo zejména u křesťanského elektorátu.

Poučený čtenář ví, že v obou plně demokratických intervalech naší republiky se vždy vyskytovaly a hrály důležitou roli i jiné malé strany – vzpomeňme jen polistopadových ODA, Unie svobody či Zelených. Koneckonců i komunisté hrají od roku 1989 podobnou roli ne rozhodující, ale počtem mandátů vlivné (antikomunista by řekl komplikující) strany.

Česká stranická multipolarita

Naše společnost zkrátka není bipolární. Kromě jiných faktorů i hluboce zakořeněná nedůvěra vůči bohatším/silnějším způsobuje stranickou multipolaritu. Voliči pravidelně (jak vidno výše, od roku 1996, bez ohledu na typ poměrného systému) nominují do parlamentu nejméně 5 stran, čili nutí politiky vytvářet koalice. Pochopitelně ne všechny póly/strany jsou stejně významné, ale v systému mají nezpochybnitelné a tradiční místo. Bylo tomu tak i za první republiky.

Z toho plyne, že většinový volební systém (znalci volebních systémů vědí, že obecně více podporuje možnost vládnutí než možnost kontroly), aplikovaný na volby do Poslanecké sněmovny, by zřejmě v naší zemi vyvolal jen další politické pnutí, protože by mohl vytěsnit některé tradiční/relevantní elektoráty do mimoparlamentní sféry.

Konsensus různých stran ke způsobu změny volebního zákona, přes permanentní problémy s koaličními většinami v Poslanecké sněmovně, je trvale nízký (proto se také stále nic nemění a volby nám končí novými „stojedničkami“ či dokonce „stovkami“). Na druhé straně, jak bylo doloženo výše, možnost vládnutí našich vlád je rovněž trvale nízká.

Většinový systém by vyžadoval změnu ústavy

Neexistuje-li však společná vůle volební zákon změnit na většinový, je třeba navrhnout změnu méně radikální, aby byla nějaká naděje na její schválení. Zatímco změnu v rámci poměrného systému je možné podle ústavy provést běžným zákonem, který potřebuje ke schválení prostou většinu přítomných poslanců a posléze senátorů, přechod k většinovému systému pro Poslaneckou sněmovnu by vyžadoval změnu ústavy a to je vždy vážná a v podmínkách naší rozhádané politické scény zřejmě těžko uskutečnitelná operace.

Navíc, původní volební systém platný až do smluvně-opoziční změny nabízí elegantní řešení. Proč? Snad si ještě vzpomeneme, že tehdy se poslanecké mandáty vytvářely ve dvou skrutiniích. V prvním skrutiniu bylo rozděleno 188 (v r. 1996), resp. 185 (v r. 1998) mandátů prakticky perfektním poměrným systémem (když pomineme volební práh 5% pro vstup do Sněmovny). V druhém skrutiniu bylo dále rozděleno 12, resp. 15 zbývajících mandátů opět „zbytkově perfektním“ poměrným systémem.

První český volební zákon tedy v obou skrutiniích jasně preferoval možnost kontroly. Pojďme se k tomuto zákonu vrátit, avšak s jednou podstatnou změnou: mandáty ze druhého skrutinia přidělme jako volební bonus vítězi prvního skrutinia. (V r. 1996 by tak vítězná ODS měla místo 68 mandátů 80 mandátů, v r. 1998 by vítězná ČSSD obdržela místo 71 mandátů 86 mandátů.) Druhé skrutinium by tak jasně posilovalo možnost vládnutí. Obě tendence by tedy byly zahrnuty do jediného poměrného systému, navíc systému, podle kterého by se okolo 90% mandátů rozdělovalo stejným způsobem, na němž se již jednou česká politická reprezentace shodla. Zbylých cca 10% by pak posilovalo možnost vládnutí, tedy to, po čem volá většina těch, kteří změnu volebního systému do Sněmovny žádají.
(Tato čísla závisí na počtu volebních krajů, ale v tomto bodě je u nás změna nepravděpodobná: na ztotožnění volebních krajů se 14 samosprávnými celky se politici jakžtakž shodují.)

Ať žije řecký model!

Pointou mé úvahy je, že vlastně pléduji za přijetí tzv. řeckého modelu, který je jednou z variant vládního Pospíšilova návrhu. Nemuseli bychom měnit ústavu, byla by to mnohem měkčí změna než přechod na většinový systém. Ani pak by teoreticky nemusela být stoprocentně zajištěna plná schopnost vládnutí, ale rozhodně by se zlepšila (např. v r. 2006 by současná koalice získala 108 mandátů bez Melčáka a Pohanky). Tento model je také rozumným kompromisem mezi perfektně většinovým a perfektně poměrným systémem (což se také dá interpretovat jako rozumný kompromis mezi zájmy velkých a malých stran).

Dovolte mi ještě osobní poznámku. V době vládní krize 1997/1998 jsem byl českým velvyslancem v Řecku a zažil jsem tam také řecké parlamentní volby v roce 2000 (Řecko má jen jednu komoru). Zatímco v letech 1989-1993 se v Řecku vystřídali čtyři premiéři a probíhala téměř permanentní politická krize (z různých důvodů), navrhl poslední premiér z tohoto období Konstantinos Mitsotakis změnit volební zákon – a to přesně na řecký model – a návrh prošel. Vzápětí potom jeho strana Nová demokracie (ND) volby podle tohoto systému prohrála a strávila 11 let v opozici (prohrála i další volby v letech 1996, resp. 2000, k moci se vrátila teprve v r. 2004 a je u ní dosud). Po celou tuto dobu však má Řecko stabilní vládu, socialistický premiér Kostas Simitis byl ve funkci rekordních 8 let nepřetržitě. Za tuto dobu Řecko, jak vím z vlastní zkušenosti, udělalo velký pokrok a dokonce stihlo, byť těsně, přijmout i euro hned od r. 2002. Během vyhlašování volebních výsledků v r. 2000 bylo pěkně dusno, PASOK (tamější největší levostředová strana) vyhrála nad svým pravostředovým rivalem v desetimilionovém Řecku o 70.000 hlasů, volební odhady se několikrát přelévaly k oběma soupeřům. Po vyhlášení výsledků však nikdo nežehral na volební systém a ND přiznala (na hlasy supertěsnou, na mandáty 158 ku 125 z celkových 300, což je ovlivněno i více než 50 volebními kraji v zemi) porážku. Řecká dvouapůltisíciletá tradice demokracie se prostě nezapřela.

Vladimír Zavázal, t.č. český velvyslanec v Itálii a na Maltě