Vystoupil jsem z vlaku. Kolečka kufru žmoulala sníh. Hans čekal v autě. Jeho staré Mičubiči L 200 klapalo dieselem, hřálo. Otevřel dveře. Šlupičky bot nasáklé vodou chladily. V Praze bylo sucho a tady, nikdy by mě nenapadlo, taková siberije. Jeli jsme podle řeky, foukalo, remorkéry táhly lodě.


Máš to? Zeptal se mimochodem, když zahýbal do ulice.
Mám. odpověděl jsem nedbale a přemítal, proč je tak drahý.
Žena není doma. Přijde později. Počkáš u dětí? Položil otázku, nečekal odpověď a přepočítával peníze. Sto tisíc. Deset balíčků marek, samé stovky.
Přejel si je? Není nějaká cinklá? pochyboval
Neboj, jsou z banky.

Děti mě znaly. Vystačily si. Chvíli jsem měl pocit, že je musím kontrolovat, ale než přišla Marika, jejich matka, stačil jsem vybalit prádlo, hodit pyžamo na postel a vyčistit si zuby. Přijela v devět. Vypomáhala na vánočním trhu s prodejem párků, načichla spáleným tukem, omlouvala se, spěchala do koupelny. O Hansovi nevěděla nic, vrátí se zítra. Znali jsme se dlouho. Spal jsem u nich mockrát. Schovávali mi v Čechách nakoupené obrazy, načerno jsem je převážel a pomalu prodával. Znali i mou ženu. Několikrát jsem ji sebou vzal. Oba byli mladší. Vychrtlý Hans, šlachovitý, bez gramu tuku. Marika, bílá, měkká, sivé slovanské oči, blonďaté vlasy sestřižené nakrátko.

Celý rok jsem se na to připravoval. Lidé, kteří se mnou pracovali, byli po smrti. Ivan se nevkusně zastřelil na hrobu svých rodičů. Karel se schovával. Dával jsem si s ním jednou za měsíc schůzku. Rád běhával kolem rybníka. Zaparkoval jsem, svlékl se a většinou plaval přes šířku bahňáku až na druhou stranu. Jednou, v březnu, když se auto vyhouplo nad horizont městečka a klouzal jsem k vodě, blikaly majáky policejních vozů. Víc jsem znát nepotřeboval. Zbyl Hynek a já. O něm jsem nevěděl nic. Neměli jsme se rádi. Lhal každému. Sliboval nemožné. Také jeho to dohnalo. Pozdrav ze záhrobí zatelefonovala dcera. Mám si dát pozor.

Uplynuly dva roky a muž, který nás dostal, a většinu zabil, nezřízeně zbohatl. Trvalo mi dlouho, než jsem sehnal peníze, připravil dokumentaci, fotografie, jeho zvyky, najal umělce.

Praha
Navzdory tomu, že jsem objednal potřebné a utratil spoustu peněz, pochopil jsem, že to musím udělat sám.

Dům jsem znal, kód na otevření dveří vystopoval také. Mé černé vyprané montérky svítily žlutými nápisy Shell, černá čepice s emblémem mušle. V kapsách nakrémované pracovní kabely ležela Číza s tlumičem, paralyzér na krávy, útočný nůž důstojníka armády, kasr a velká skládací taška Ikea.

Z průchodu jsem pozoroval dům přes ulici. Nad zeleným pruhem výkladu pojišťovny viselo téčko průmyslových kamer. Zabíraly z obou stran chodník.

Nebál jsem se. Jednou, když mě okradli v restauraci přímo u stolu, zloděje nahráli krok za krokem. Jak přišel, jak šel ke mě, jak vzal tašku, jak s ní šel do druhého průchodu, jak mu držku zabrala kamera jiné firmy a stejně se nic nevyšetřilo. Neměli čas, nebavilo je to.

Montérky byly nápadné schválně. To kvůli lidem. Budou koukat na logo, nic jiného si nebudou pamatovat.

Konečně přišel. Šla s ním střapatá blondýna v dlouhém rozepnutém kabátu, asi z velbloudí srsti, ztepilé tělo drhla o vypasování, zářivé fluidum. On se nezměnil. Stále ten stejný vkus. Dvouřadové sako na něm plandalo. Těžké nevkusné hodinky visely na hřbetu ruky. Na malíčku mu trčel briliantový prsten.

Zaklaply dveře. Hnul jsem se do středu kamer aby mě nezabraly, šel zády ke vchodu druhého baráku a mačkal knoflíky na panelu. 7746. Dveře se otevřely. Šel jsem se podívat k jeho soukromému výtahu a vysupěl po schodech do čtvrtého patra. Kabina stála mezi třetím a čtvrtým. Znásilnil ji.

Řekla sis o to. Funěl. Asi jí dal facku.
Posluž si. Udělej si to a jdi! Řekla vzdorovitě.

Vyndal jsem pistoli, odjistil, natáhl kohoutek. Byl jsem ochoten ho střelit, klidně i před ní. Zbytečně. Odvezl ji dolů. Dlouhé dvě minuty se nic nedělo. Znovu se rozsvítila kontrolka. Jel nahoru. Nástupní dveře byly celé prosklené.

Musel jsem za roh. Nekonečně dlouho se otevírala harmonika vnitřních dveří. Vzal za madlo vnějších a otevřel. Zkoprněl. Jeho reflex selhal. Vystřelil jsem nejdřív na srdce, pak na hlavu. Spadl na podlahu výtahu. Dveře se samočinně zavřely. Skládačka zaklapla vnitřní. Hledal jsem patrony. Na uklizené podlaze se odkutálely k nástupním schodům k bytu, v rukavici je neohrabaně sebral a spěchal z domu.

Na ulici ležel mrtvý holub. Kopl jsem do něj. Skupinka turistů se na mě zhnuseně obracela. Asi mysleli, že jsem necitelný uklízeč. Jenom se neohlížet, nařizoval jsem si a na záchodcích Uhelného trhu sundal montérky, čepici a brýle k nim přihodil, strčil je do modré tašky. Ve Skořepce prodávali italskou zmrzlinu. Koupil jsem kopeček kokosové, vyšel na ulici, říkal si o angínu a celý zpocený šel do garáže. Motor vrněl příjemnou vibrací, uklidňoval. Opatrně jsem vyjel. Slunce svítilo na odpolední mráz. Strážné duše přátel opouštěly auto, letěly domů. Kousal jsem se do rtu, krev pomsty sládla.

Milan Bukovecký