Diag Human: Kalvoda polemizuje se Sokolem
Nerad vstupuji do diskuze nad neskončenou věcí, v níž zastupuji. Je to asi neprofesionální, ale mám na co reagovat. Milý Tomáši Sokole, jsme dost, řekněme zkušení, abychom uměli diskutovat jinak než se vlečou diskuze politické, tedy věcně. Zkusme to.
Smyslem Tvého textu je snaha přesvědčit obecenstvo, že aktuální peripetie s offshore firmami ve sporu Diag Human a České republiky je běžnou procesní situací; která se démonizuje. Že náhlý vstup dvou krycích offshore firem do letitého sporu je něco jako běžná zápletka, pro níž se nebudeme zbytečně vzrušovat a prostě ji vezmeme na vědomí.
Takhle banální ten příběh není.
Tvůj úvodní předpoklad zní: „Kauzu Diag Human, spor státu se společností, která po něm požaduje náhradu škody v řádů miliard, zná kdekdo.“
Nesouhlasím; každý zná jen příběh, šířený zcela určitým spolkem přátel státních akltiv, úředníky, lobisty i politiky již desetiletí. Mám na mysli ty, kteří pod vlajkou státu zlikvidovali v zemi jeden obor, aby pomohli konkurentům Diag Human k vyšším ziskům na úkor veřejných rozpočtů; kteří řízeně likvidovali státní podnik Sevac i s jeho vládní garancí, a umožnili developerský zázrak na jeho pozemcích. Mýty už zlidověly - „spor o ochranu dobrého jména“ namísto sporu o náhradu škody; „miliardy za jednu větu ministra Bojara“ namísto řízené kampaně státní správy, plné fals a fingování úředních povolení ve prospěch konkurentů; ten dopis byl jen poslední kapkou protiprávnho jednání státu; „podnikání Diag Human bylo fiktivní“, zatímco Tvůj klient – stát, nejlépe ví, že po dva roky firmu zdaňoval a těžil z jejích investic do třetiny transfuzní sítě v zemi; pak na něho udělal dlouhý nos, neboť náhrada těchto investic se promlčela. Další příklady podle libosti. Aby bylo jasno, je mi známo, že jsem se právě dopustil závažných výroků - jsem ovšem připraven a schopen je kdykoliv doložit.
V patnáct let trvajícím sporu, v přezkumné jeho fázi, „se přihlásily“ dvě offshore firmy, tvrdící, že namísto žalobce mají nárok na 25% žalované pohledávky. Rozhodce, o němž nám teprve Nejvyšší či Ústavní soud řekne, zda se na rozhodování podílí právem, politický funkcionář strany, jež veřejně přejímá odpovědnost za spor ( „už ani korunu“) poskytl těmto firmám nejprve pozici vedlejšího účastníka v řízení na straně Diag Human a během necelého týdne pozici hlavního účastníka/interventa. Pokusím se exponovat Tvé jednotlivé argumenty, proč má být věc v pořádku a pokusím se doložit opak.
1. Argument prvý: „A pokud jde o vedlejšího účastníka, ten je také z oboru civilního práva procesního a je tím míněn subjekt, který se staví na stranu žalobce nebo žalovaného a svými argumenty mu pomáhá. Za to nemá na nic nárok. O jeho připuštění nebo nepřipuštění soudce rozhodne pouze k návrhu některé ze stran sporu“.
Hezky řečeno, ale zbývá dodat, že s takovou pomocí musí strana sporu, na jejíž straně hodlá vedlejší účastník vystupovat, souhlasit. Oba naše vrcholné soudy již uzavřely, že procesní pomoc nikomu vnucovat nelze. Státní rozhodce se na to zapomněl Diag Human zeptat. Když Diag Human svůj nesouhlas připomněl, zapomněl rozhodce zase své usnesení zrušit, ale začal s dotyčnými jednat jako s hlavními žalobci/intrevenienty.
2. Argument druhý: „Objeví-li se něco takového v soudním řízení, soudce s tím nemůže dělat nic jiného, než to vzít na vědomí. O uznávání nebo neuznávání či přijetí do řízení není co diskutovat. Tím méně zjišťovat nějaká pozadí společností a kdo je jejich vlastník, lhostejno zda pravý či levý. Kádrování u civilních soudů se zatím nevede a pokud vím, není ani plánováno“.
Tedy, soudíte-li se náhodou, ohlížejte se bedlivě; vyhráli jste spor o rodinný dům a v odvolacím řízení se náhle přihlásí prázdná firma z Karibiku a soud jí poskytne všechny šance, aby dům získala ona. Soud, ani vy o tom nemáte „co diskutovat“. To se raději nesoudit, že. Samozřejmě, že to tak není.
Předně, je řeč o soudu, ale což takhle rozhodčí řízení ? O tom, co v něm může být projednáno, tedy o rozsahu pravomoci rozhodců, rozhoduje jen a jen rozhodčí smlouva. Ta dává právě těmto rozhodcům pravomoc rozhodnout jen o přezkoumání konečného rozhodčího nálezu ze srpna 2008; ne o zbrusu nové žalobě kohokoli.
Ale dobrá, zpět k soudům, souhlasím, že na věc se vztahuje občanský soudní řád. Ten hlavní intervenci chápe tak, jak celkem poctivě uvádíš - ale to není celý příběh. Ve svém § 9a totiž říká, že věcně příslušným (totéž co majícím pravomoc) k projednání hlavní intervence je soud, který věc ( spor Diag Human vs. Česká republika) projednává v prvním stupni. Tedy, stejně jako nelze vstoupit s hlavní intervencí do odvolacího řízení soudního (to už je stupeň druhý), nelze hlavní intervencí vstoupit do rozhodčího řízení přezkumného. Jak se stalo v našem případě. Důvody jsou zřejmé.
Je vidět, že o uznávání nebo neuznávání či přijetí do řízení diskutovat tedy nejen lze, ale posoudit pravomoc a věcnou příslušnost přezkumného rozhodčího senátu je dokonce požadavkem zákona. Stejně jako rozhodnout, že k projednání hlavní intervence samozvaných pomocníků a posléze hlavních interventů nemá tento rozhodčí senát pravomoc.
Pokud naopak jeden rozhodce, porušující nejen zákon, ale obcházející i ostatní rozhodce, tyto asertivní „žalobce“ bez oddechu podporuje, jde nejen proti „jednomu z možných výkladů“ – jak zbytečně skromně uvádíš – ale proti výslovnému znění zákona.
3. Tvrdíš: „Bylo by to ovšem zřejmě poprvé v dějinách lidstva, kdy by se žalovaný pokoušel řešit problémy žalobce. Stát vystupuje v pozici soukromníka, který se soudí o majetek a není žádný důvod, proč by z toho titulu měl pomáhat žalobci, pokud se s ním o medvěda, který zatím běhá po lese, chce tahat ještě někdo další“.
Diag Human si opravdu nezvykl, že by stát jako žalovaný řešil jeho problémy či mu ve sporu vědomě pomáhal. A překoná i tuhle peripetii, k níž stát přistupuje s jistou škodolibostí (nemýlím se ?). Jen bych si chtěl ujasnit, jak právě tento stát přistupuje k sitiuaci, kdy se proti němu postaví dvě prázdné firmy, a hodlají inkasovat částky v řádu miliard. Skutečně nezaujatě ? Jde skutečně jen o problém žalobce ? Má stát nárok na procesní škodolibost, nebo má naopak určité veřejnoprávní povinnosti?
Myslím, že se shodnem na druhé eventualitě, soudě z další poznámky :
4. „Je samozřejmé, že stát se nemůže tvářit definitivně jako soukromník ve vztahu ke všemu, co by se snad kolem civilního sporu, jehož je účastníkem, mělo rozpoutat, takříkajíc i kdyby se vraždilo. Jenomže to pak není věcí státu, zastupovaného Ministerstvem zdravotnictví, případně Úřadem pro zastupování státu, ale úplně jiných orgánů a v tom je ještě další pikantérie“.
Ano, stát se skutečně nemůže tvářit jako soukromník. Neshodneme se však v tom, že Úřad pro zastupování státu na tuto soukromoou tvář právo má, zatímco onu veřejnou si stát nasazuje jen svou policií ("jinými orgány“). Tentýž Úřad totiž, jenž hraje (měl by) v konkrétním řízení rovnoprávnou hru s žalobcem, má současně veřejněprávní povinnost starat se o majetek státu (i to je případ tohoto sporu) s co největší obezřetností. Proto nemá nárok na emoce ve věci tahání se o medvěda; proto nemá právo v tomto sporu škodolibě statovat. Už vůbec by neměl právo skrytě podporovat obskurní offshore firmy a slibovat si od jejich pozice nějakou výhodu. Ostatně dotyčný Úřad se původně jmenoval Finanční prokuratura. Ale to jen pro úplnost.
5. Pikanterie na konec: „Před několika lety tyto jiné orgány v souvislosti se zmíněným sporem šetřily, zda ze strany společnosti Diag Human či ze strany kohokoliv jiného při konstrukci celého tvrzeného nároku na zaplacení nedošlo k trestnému činu. Byl to právě Diag Human, který se proti tomu hlasitě bouřil a dokonce i v rozhodčím nálezu se objevuje zmínka o údajném pokusu státu ovlivňovat tímto způsobem rozhodnutí rozhodčího senátu“.
Tak Diag Human se hlasitě bouřil. Ano, v té době si ještě nezvykl, že civilní žalobce státu má přece automaticky očekávat trestní řízení (celkem 4 za dobu sporu, vždy odloženo), daňové kontroly (kontinuální) – a samozřejmě veřejné kampaně z iniciativy dobře informovaných zdojů ze státní správy (kontinuální).
Ale opět uvedu věc na pravou míru. Nebyl to jen Diag Human, kdo se bouřil, ale Ústavní soud, který v obdobné a souběžné věci zhruba řekl, že hledat cokoli trestného v plnění procesních povinností v civilním řízení – tedy v povinnostech cosi tvrdit a prokazovat – je pojmově vyloučeno. A dodal, že pokud stát v rovném postavení vůči svému žalobci v civilním sporu zneužívá policejních a zpravodajských složek, aby si vylepšoval postavení ve sporu, nebo zastrašoval svého - rovného – žalobce, jde o zavrženíhodné jednání, neslučitelné s demokratickým a právním státem.
Nicméně na velké bouření nedošlo. Policejní orgán totiž zjistil, že tím, kdo falšoval důlležitou statistiku ve sporu, byl – bezejmenný - stát. A tak věc odložil. To státní falsum, jak jistě víš, je ještě v policejním spise.
Takže, abych se vrátil na začátek. Vidíme, že zařazení exotických firem se skrytými vlastníky do rozhodčího řízení proti státu není vůbec tak samozřejmé. Vidíme dokonce, že model, který zvolily, je ve fair procesu výslovně zákonem vyloučen. Mluvíme, doufám, ještě o fair procesu? A vidíme, že ten státem prosazený rozhodce, který předtím zrušil pět termínů jednání rozhodčího senátu, náhle počal pracovat přes weekendy, aby spěšně vyráběné offshore dokumenty téměř on line zpracovával, ale se stranami se o ně nepodělil. A že by bylo namístě zkoumat třeba také procesní způsobilost ostrovní firmy, na jejichž lejstrech ještě nezaschl inkoust, to nenapadne ani dotyčného rozhodce, ale vysloveně to odmítá Úřad, pověřený správou majetku státu. Oba se kupříkladu spokojí s klikyhákem neznámé osoby na „žalobě“. Zdá se, že stát nabyl nové a apriorní důvěry ve firmy, jež se ucházejí o jeho peníze; snad nový styl správy státního majetku.
A pokud jde o Jana Urbana, je to popleta, tady se shodneme, nevěřím, že na tomto procesu se hodlá přiživit Al Kajdá. Ale že půjde o pár českých občanů, čemuž svědčí nešikovně nafixlovaná “smluvní agenda“, je víc než pravděpodobné. Jan Urban možná nepochopil, že stát třeba ví, o koho jde.
Dodám ještě, že není špatný nápad mýty opředenou kauzu představit veřejně. Měli bychom možnost seznámit veřejnost kupříkladu s otázkou, zda se stát proti konečnému nálezu vůbec účinně odvolal (podal účinně žádost o přezkoumání nálezu). Stručně řečeno, pokud zákon platí i ro stát, je zjevnéí, že stát prostě neodvolal A v souvislosti s včerejší jistotou dalšího „výtečně infromovaného zdroje“ o podstatném snížení přiznané částky bychom představili skutečnou pikanterii – o výši odškodného je už dva roky prakticky rozhodnuto. To jen nestranní rozhodci se k této otázce ještě nedostali.
Jsem si jist, že pro účel informování veřejnosti o skutečném stavu sporu budu zproštěn povinné mlčenlivosti a tuto nabídku činím. Napadlo mne veřejné slyšení na půdě Senátu, ale možná by nám Aktualne.cz poskytlo prostor?