Minulou neděli uplynulo pětašedesát let ode dne, kdy několik desítek amerických bombardérů svrhlo pumy na Prahu. Na Aktuálně.cz k tomu vyšlo několik textů (Před 65 lety na Pražany padaly bomby.Čtenáři vzpomínají, Blog Radkina Honzáka: To už je dávno, tak povídej..., Historik Filip Vojtášek: Před 65 lety připravil nečekaný nálet na Prahu o život na sedm set lidí). Své unikátní svědectví a zajímavé fotografie poslal i čtenář, který tehdy bydlel v domě zasaženém pumou. Libor Stejskal


14. únor 1945. Bylo to už před pětašedesáti lety, takže při tom výročí máme společně s bráchou příležitost si obvykle vzájemně blahopřát k „narozeninám“. Je to zvláštní, když si uvědomím, že do mých pátých narozenin zbývalo ještě půl roku, a přesto si z toho dne pamatuji sled událostí i s detaily. Ten den se vlastně nijak nelišil od těch ostatních běžných dnů v době, kdy už se schylovalo ke konci 2. světové války. To však nejsou jen autentické vzpomínky tehdy čtyřapůlletého kluka kombinované s časovými souvislostmi, to všechno mně docházelo až mnohem později, kdy jsem si upřesňoval sled událostí podle různých ústních sdělení a kdy jsem už byl schopen si o tom i něco přečíst. Avšak faktické a reálné zážitky jsou patrně díky jejich síle a následnému šoku zcela autentické a i v současnosti se mně o tom někdy ve spánku promítá takový docela živý sen. Nebývá to nic příjemného nebo povzbuzujícího a jsem obvykle rád, když se probudím.

Byl to příjemně slunný únorový den – dnes především obchodně oblíbený svátek sv.Valentina, zužitkovávaný k prodeji a nákupu blbin, které se nestihly prodat před Vánocemi – a já jsem byl na procházce se svojí nejmilejší tetičkou Růženkou, která mě tolik milovala, že mě dovolila ničit i takové věci, jakých se moje vlastní děti nesměly později ani dotknout. Šli jsme spolu po Karlově náměstí, kolem bývalé Vojenské nemocnice mezi kostelem sv. Ignáce a Všeobecnou fakultní nemocnicí – která také dostala zásah – a zašli také do parku, kde byly vybudovány protiletecké kryty s vchody a vstupními schodišti, které tam byly patrné ještě dlouho po válce, než byl park uveden do své předchozí příjemné podoby. Mnohokrát a také mnohem později mně napadlo, jaké to bylo štěstí, že tam do těch krytů při sirénách oznamujících nálet nikdo nešel hledat úkryt, protože i tam spadla bomba a podzemní kryty byly zasypané.

Vrátili jsme se domů k obědu, teta odjela do svého bytu na Flóře a já jsem byl důrazně navigován, abych zasedl ke stolu. Jedl jsem (nerad) polévku a pak to přišlo. Ohlušující, do té doby co do zvuku, či hluku neslyšená a neznámá rána, po které jsem se náhle ocitnul v nějakém zcela neznámém prostředí. Kolem sebe jsem nic neviděl, jen hustou, neproniknutelnou, šedožlutou mlhu – nesmírné množství zvířeného prachu – a cítil jsem, že dýchám, resp. přidušuji se něčím od vzduchu značně odlišným. Stále jsem slyšel hrát rádio. Když jsem se snažil nějak zorientovat a trochu se pohnul, slyšel a vnímal jsem pod sebou zvuk rozbitého skla. Chtěl jsem vstát a narážel jsem do něčeho temenem hlavy. Vím zcela jistě, že jsem nebrečel, ale byl jsem natolik zmatený, že to asi ani nešlo. Potom jsem ucítil dotek ruky které jsem se chytil a máma mě vytáhla z podstolu, kam mě tlaková vlna při výbuchu strčila. Na místo, kde jsem před tím seděl, se položil dost těžký příborník, který zůstal v šikmé poloze opřený o stůl a moji židli, když ho tam katapultovaly výbuchem rozražené spojovací dveře z rohového pokoje do ložnice.

Sešli jsme dolů do dílny – sklep jako možný kryt byl zavalený a nepoužitelný – kam se shromáždili také všichni ostatní nájemníci bytů z domu. Oknem z dílny jsem viděl jak hoří benediktinský klášter Emauzy, chrám Panny Marie a sv. Jeronýma Na Slovanech, pád jeho špičatých věží a také požár části střechy kaple sv. Kosmy a Damiána.



Charakter poškození našeho domu byl takový, že na nás příslušníci jakési civilní obrany velmi důrazně naléhali abychom neprodleně dům opustili, že hrozí jeho zřícení. Pamatuji se, kolik mrtvých a zraněných lidí leželo v naší – do té doby klidné a spořádané – Dittrichově ulici, když jsme se přesunovali do nedalekých Svatováclavských lázní, kde byl kryt funkční. Vzpomínky na mrtvé lidi u nás v ulici – první mrtvé, které jsem v životě viděl, jsou stále živé. Vzpomínám si, jak cestou do Dejvic, kam jsme se po náletu rychle přemísťovali k babičce a dědovi, jsem z Chotkovy silnice nad Klárovem z tamvaje viděl hořet mnoho domů dole v Praze a také na Vinohradech a všude, kam bomby onoho 14. února 1945 dopadly. Ty vzpomínky jsou i po tak dlouhé době natolik silné a sugestivní, že mě asi neopustí, dokud budu dýchat.

Tříštivá letecká bomba, která v poledne toho dne způsobila destrukci části domu, dopadla do paty obvodového zdiva u skladu s moukou. Skladovaná mouka patrně po výbuchu částečně eliminovala, nebo znatelně ztlumila účinek výbuchu bomby vertikálně směrem nahoru, což vyplývá z faktu, že nejvyšší 5. poschodí porušeného domu nespadlo bezprostředně jako následek výbuchu, ale až v následující noci na 15.2.1945. Z toho lze také usuzovat, že setrvačnost letu bomby před jejím dopadem stanovila dráhu, mírně odkloněnou od svislice, čemuž odpovídá i směr letu bombardovacích letadel od západu na východ a místo dopadu bomby do líce zdiva v přízemí domu. Pamatuji se na kráter, který byl patrný po odklizeni suti. Důsledkem bylo porušení statiky obvodového nosného zdiva a následná destrukce části čelní stěny včetně stropů obytných místností v postižených bytech.

Z následující fotografie je velmi dobře vidět situaci po náletu, kde vedle rozsahu vlastní destrukce části domu čp.1543/2 a sousedního domu (Dittrichova č.4), je zřetelný i důsledek účinku horizontálně působící tlakové vlny na rohovém domě (Na Moráni č.7), který nebyl přímo zasažen a kde otevřený prostor od ulice Na Moráni směrem k Emauzům zeslabil účinek vzniklé tlakové vlny a do značné míry zamezil mnohem větším škodám. Na snímku je dobře vidět jak to vypadalo po provizorním statickém zajištění porušené konstrukce domu.







V poledne 14. 2. 1945 jsem při obědě seděl u okna, prvního nad nápisem Knihovna



František Černý