„Jé, vy máte hezký oči,“ prohlíží si mě se zalíbením sestřička v islamábádské nemocnici Al Shifa. Měla bych jí kompliment vrátit, zdvořilost mi, ale na vedlejší kolej odsouvá svíravá bolest zad. „Děkuji a jak dlouho tu, prosím, musím čekat?“ „Jděte si zaplatit za vyšetření a my vás pak zavoláme.“ Pohledem sklouznu na plnou čekárnu a je mi jasné, že dřív než za dvě hodiny to nebude.


Není kam spěchat. Po cestě od pokladny si počkám na výtah a šourám se zpátky k recepci. „Jdete na ultrazvuk?“ osloví mě slečna v šátku, která do prvního patra vyjela se mnou. Až teď si všimnu bílého pláště, její visačky a souhlasně přikývnu. „Já Vám ho udělám,“ bere mi z rukou potřebné dokumenty. Jediným gestem naznačí recepční, že odteď patřím k ní a mizíme za skleněnými dveřmi k ordinacím. „To mám ale štěstí,“ jásám v duchu nad nečekaným vývojem událostí. Pak mi ale dojde, že jestli při mě, v souvislosti s touto situací, stála štěstěna, pak to bylo už při mém narození – jsem cizinka a navíc světlé pleti!

Je to stav mysli

Po několika měsících strávených v Pákistánu musím přiznat, jakkoliv je to nespravedlivé, fakt, že jsem „odjinud“ mi pomohl nejednou. Ano, jako běloška sice vyčnívám z davu a nutně neuniknu zkoumavým pohledům okolí, ano, na tržišti pravidelně „nakoupím“ za minimálně dvounásobek běžné ceny. Pak ale přijdou momenty, jako ten v nemocnici nebo jakými jsou pravidelné zastávky na kontrolních stanovištích ve městě a v těch se můj obličej stává bonusem, jakousi šťastnou kartou.

Opakovaně jsem si kladla otázku: Čím to je? Pákistánci jsou v převažující většině k cizincům a hostům velmi milí, vstřícní. Jejich přirozená pohostinnost mi, ale jako odpověď přesto připadala nedostačující. Za tím je něco víc než jen úcta k cizinci.

„Za tím je mindrák, stav mysli,“ vybafnul na mě kamarád, před kterým jsem jednou zauvažovala nahlas. „Mindrák, ale z čeho? Z doby kolonialismu?“ To mi přišlo podivné. Kdyby se cizinci prodávali na trhu, za Brity by člověk rozhodně utržil nejvíc. Na pomyslném žebříčku popularity zabírají, navzdory své historii v oblasti, s přehledem první místo. Za nimi se, připadá mi, šplhají Němci a po pár vypadaných šprušlích pak zbytek Evropy. „Přesto,“ argumentuji „koloniaslimus a tehdejší „bílá nadřazenost“ možná zanechaly stopy..“ „Nevím,“ kaboní se můj známý, “prostě je to něco v nás. Stačí mít světlou tvář a máš vyhráno.“

Svým komentářem mi připomněl podobně zamlžené odpovědi mých studentek v debatě o představách mužů ohledně jejich budoucích manželek. Kritérium číslo jedna – světlá pleť. Alespoň podle dívek. Nahlédla jsem proto na stránky několika seznamek a skutečně. V kolonce „barva pleti“ jako přes kopírák „světlá, světlá, hodně světlá, světlá.“

„Ty bys jako „goree girl“ (dívka světlé pleti) neměla problém sehnat manžela. Pro muže bys byla ztělesněním všech kvalit - čistoty, nevinnosti a v souvislosti s tím, že jsi cizinka i bohatství a vzdělanosti,“ vyznává se mi Sana, pohledná dívka se záviděníhodně velkýma černýma očima. Postěžuje si, jak média reklamami na bělící krémy a prezentací světlých a ještě světlejších hereček, srážejí běžným Pákistánkám sebevědomí. Jak spoluvytvářejí ve společnosti dojem, že barva pleti je něco, na čem záleží. „A ty by sis takový krém koupila? Stačí přeci takovou hloupost nepodporovat,“ argumentuji. Asi špatně.„Nesouhlasím s tím, ale koupila. Prostě, ten tlak je příliš velký. Už odmalička od svých babiček slýcháme ´shakal jaisee wi ho, rung gora honna chaida see – nezáleží na rysech, hlavně když je pleť světlá.´ Je to v nás, dědí se to z generace na generaci. Buď šťastná za svou barvu.“

Nevím, co na to říct. Že jsem odjakživa záviděla brunetkám jejich tmavá kukadla a lesklé pevné hřívy? Že jako starší jsem nad tím přestala přemýšlet? Že nad svou barvou kůže jsem vlastně nepřemýšlela nikdy, protože nebyl důvod? Nebyl, až doteď. Je to až pákistánská realita, ve které zjišťuji, co to je diskriminace, i když v mém případě pozitivní. A jsem bezradná. Ať už jsou kořeny této diskriminace jakkékoliv, jak správně řekl můj kamarád, jde o stav mysli. A s tou může pohnout jen její majitel sám.