Zatímco se křesťanský svět chystal na Vánoční svátky klidu a míru, Pákistán a Indie se vydaly směrem opačným. Stupňující se válečná rétorika, přesouvání části vojsk ke společné hranici. „Rehearsal,“ pronesl suše kamarád Alí, když nám v pondělí po cestě z Rávalpindí do Islamabádu nad hlavou po několikáté proletěla stíhačka. Současná situace zkoušku skutečně připomíná, i když spíš ve smyslu testování nervů. Jakoby obě strany zjišťovaly, co protivník vydrží a co už ne. Jde tedy jen o hru a nebo o odkládání finálního řešení v podobě ozbrojeného konfliktu?

Na prasknutí

Oficiální prohlášení politiků a reálné kroky armády zatím připomínají spíš hru, i když s podivnými pravidly. „Rozhodně nechceme válku,“ opakovaně do médií oznámilo pákistánské i indické politické vedení. To ale současně do státu Rádžastán hraničícího s Pákistánem stáhlo tři pluky z Ambaly, Bhatindy a Jalandharu.“Jde jen o každoroční vojenské cvičenní v pohraniční oblasti Rádžastánu a Pandžábu. Rutinní záležitost,“ popřel jakoukoliv souvislost s indicko-pákistánskou krizí mluvčí indické armády.
Pákistánská strana dělá s pohyby svých vojsk menší tajnosti: “Stáhli jsme v souvislosti s napětím na východě země část vojáků, kteří působí na kmenových územích. Tito vojáci nebyli v současné době zapojeni do žádné jiné operace,“ uklidňoval nejmenovaný armádní činitel obavy novinářů, kteří namítali, že podobný krok uvolní prostor islámským radikálním skupinám, které v oblasti působí. Ať je názor vojenského velení správný či ne, Tálibánu armádní gesto radost udělalo. Organizace se ihned pasovala do role ochránce pákistánské západní hranice:“Je povinností Tálibánu chránit hranici a zajistíme, aby nedocházelo k žádným infiltracím z Afghánistánu“ řekl deníku Dawn po telefonu mluvčí pákistánské odnože radikálního islámského hnutí Maulví Omar. Dodal, že Tálibán rozhodně nevytvoří situaci, aby se armáda měla potřebu do oblasti vracet. Utajená jednání s vládou podle něj probíhají i v dalších oblastech kmenových území, kde donedávna zuřily tvrdé boje s vládními jednotkami, v Bádžauru a v údolí Svátu.
Dají se Omarova slova vykládat tak, že Pákistán vyřeší otázku vnitřního radikalismu i problému na afghánsko-pákistánské hranici dohodou s Tálibánem, který si pak už pohlídá, aby vládu zbytečně nedráždil?
Armádě nebo alespoň jejím některým složkám by podobný scénář vyhovoval – zbavila by se vniřního nepřítele, kterého navíc plno vojáků za skutečného nepřítele nepovažuje, měla by radikály relativně „pod kontrolou“, stejně jako problematická kmenová území. Ta by Tálibánu a jeho režimu nechala ve správě a mohla by se soustředit na „skutečného“ nepřítele - Indii.
Vláda, ale takové řešení situace nemůže připustit. Zvlášť ve chvíli, kdy si víc než kdy dřív potřebuje zachovat dobré vztahy se Spojenými státy. A ty vládu Tálibánu v západní oblasti země nedovolí. I to je důvod, proč si v Islamábádu v posledních dvou týdnech američtí politici i představitelé armády doslova podávali dveře. Washington se snaží zabránit válce Pákistánu s Indií, zároveň má ale ve hře své karty.


Už zas zakázané skupiny

Mumbajský incident a velmi pravděpodobné napojení jeho organizátorů na hnutí Laškare Tajiba, dává Američanům silnou páku v boji proti radikálním hnutím na pákistánském území. O jejich rozprášení se Bílý dům zasazuje už od roku 2001. V roce 2002 sice dosáhl určitého pokroku, když dotlačil tehdejšího prezidenta Mušarafa ke zrušení pěti radikálních organizací a zároveň jejich výcvikových táborů v Kašmíru. Jak účinný byl tento krok v reálu, ukázaly nejen útoky v Mumbaji, ale před nimi už řada menších incidentů. Většina zakázaných skupin se přejmenovala (například Laškare Tajiba na Džamátud Dáva) a pod zástěrkou dobročinných organizací či náboženských spolků fungovaly dál. Dokazují to i stovky poboček Laškare Tajiba a Džamátud Dáva po celé zemi, které vláda nechala v uplynulých týdnech v reakci na Mumbaj zavřít.
Vůdci dalších hnutí oznámili stažení z veřejného života na dobu neurčitou. Tedy výstižněji „než se bouřka přežene“.
A přesně tomu chtějí Američané zabránit. Po dlouhé době mají možnost silně tlačit na pákistánskou vládu, aby tentokrát došlo na platné skutky nikoliv jen jakousi stínohru, kterou Pákistán předvedl v roce 2002 a jejíž scénář by se s největší pravděpodobností opakoval i v případě současné situace. (Například vůdce Džamátud Dáva ani nebyl zatčen, setrvává pouze dočasně v domácím vězení.)

Záleží na armádě

Smutným faktem ale je, že vláda ani prezident, se kterými Spojené státy i další země vyjednávají, nejsou těmi, kdo budou o věcech skutečně rozhodovat. Pozice prezidenta není stabilní, autorita vlády je slabá především co se týká vztahu k armádě a tajným službám. Formálně sice vojsko podléhá prezidentskému úřadu a ISI premiérovi, fakticky ale vytvářejí stát ve státě zodpovědný jen sám sobě. Armáda rozhoduje o vlastním rozpočtu a jsou to generálové, nikoliv prezident, kdo nakonec určuje skutečnou bezpečnostní politiku Pákistánu (soudě například dle reakcí na mumbajské útoky a počátečním vstřícném postoji prezidenta Zardárího vůči Indii, který se pak radikálně změnil).
V této souvislosti si je nutné uvědomit na čem armáda své výjimečné postavení v rámci státního aparátu staví. Je to právě konflikt s Indií a otázka Kašmíru. Udržování veřejnosti v napětí a věčném strachu z nebezpečného souseda je strategie, která se armádě vyplácí už od vzniku Pákistánu. Dává opodstatnění její existenci, její síle, jejím vysokým rozpočtům. Armáda nepotřebuje na této strategii nic měnit. Stejně jako se jí nebude chtít mnoho měnit v postoji vůči radikálním hnutím. Většina z nich kdysi vznikla za podpory pákistánských tajných služeb jako jeden z nástrojů boje za osvobození Kašmíru a pákistánských zájmů na tomto území. Proč si z elementu, který mají bezpečnostní služby relativně „pod kontrolou“ nebo se tak podle nejrůznějších náznaků alespoň domnívají, obracet proti sobě? Není to v jejich zájmu a Američané na tom hodně těžko něco změní. Jediný, kdo může v tomto ohledu dosáhnout úspěchu je pákistánská veřejnost. A ta znavená špatnou ekonomickou i bezpečnostní situací zatím nedospěla do fáze, kdy by toho byla schopná. Velká část národa je navíc přesvědčená, že je to právě armáda, která v nestabilní situaci představuje alespoň jisté záruky. Osvoboditele Kašmíru, tedy mudžáhidy, stále plno lidí považuje spíš za hrdiny, než za zločince.
Je to právě veřejné mínění, na které je proto potřeba působit a jehož postoje je nutné změnit. Z obyčejných lidí válku nechce nikdo. Jak ale naznačil při sobotním smutečním obřadu na památku Benazír Bhuttové pákistánský premiér Gílání, ke změně takového postoje může stačit málo:“Akce budí reakci a my budeme v případě akce adekvátně reagovat,“ řekl Gílání. Jak velká by zmiňovaná akce musela být, člověk raději ani nedomýšlí. Je totiž víc než pravděpodobné, že vlnu násilí by v současné situaci mohl vyprovokovat i menší incident, za nímž by navíc mohl stát kdokoliv. Záleželo by jen na interpretaci pro veřejnost. Nezbývá než doufat, že tak daleko ani jedna ze zaangažovaných stran nezajde.

ve zkrácené podobě vyšlo v HN