To odpoledne, kdy všechno ještě nasvědčovalo faktu, že nezískám kýžený rozhovor, jsem si odchytla před odpolední zkouškou Rickmanova kolegu z představení a poprosila ho, jestli by mi mohl dát pár odpovědí k inscenaci. Ať alespoň něco přivezu zpět, myslela jsem si.


Souhlasil, že mi pomůže a domluvil se se mnou hned na stejný večer, po představení. Moc šancí jsem rozhovoru nedávala. Nic objevného jsem rozhodně nečekala. Jenže v podvečer jsem potkala Alana Rickmana, který mě nasměroval a pootevřel mi oči. A až později v noci jsem pochopila, o čem skutečně mluvil, když po mně chtěl, abych nepsala o něm, ale o rozdílech mezi divadelními postupy a procesy tady a u nás.

Americké seriálové hvězdy, toho času zkoušející na Broadwayi, Hamish Linklater a Jerry O'Connell, totiž na mnoho otázek o metodách zkoušení nebo přípravě odpovídali, že svou práci dělají úplně normálně jako každý jiný herec. Byla tam dokonce přítomna i paní učitelka herectví, která mi sveřepě tvrdila, že herectví a přístup k němu je všude stejný. I režisér představení, který s ní souhlasil. V něčem je to jistě pravda. Ale to, o čem mluvili v detailech, u nás ani zdaleka běžné nebylo. Dokonce ani známé ne. A v mnoha sférách tohoto oboru stále ještě není. Celé herectví, a zvláště to hvězdné, je opředeno mýty, které mnohdy ani nedávají smysl. Věříme pohádkám. A ti velcí herci z Broadwaye i Hollywoodu zase věří, že my ostatní si žijeme, tvoříme a především pracujeme stejně snadno jako oni.



Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.