Kloubouk dolů před Blairem

Tony Blair není populární. Nestal se evropským prezidentem, musel uvolnit místo Titánovi z Flander, a bývalý britský šéfprokurátor, Sir Kevin MacDonald, ho v eseji pro Times označuje za narcise a sykofanta, jenž podvedl národ a zátahl ho do války v Iráku. Poctu si Blair vysloužil o víkendu, kdy implikoval, že by se k válce přidal, i kdyby nešlo o zbraně hromadného ničení.

MacDonald a další kritici žádají, aby x–tá vyšetřovací komise (nyní pod vedením Sira Johna Chilcota) konečně odhalila pravdu a vyvodila z ní důsledky. Ve skutečnosti chtějí jen ještě větší hůl na Blaira a George W. Věří snad někdo tomu, že kdyby komise náhodou odhalila, že Blair s Bushem o ničem „nelhali“, dostalo by se jim veřejné omluvy a pochvaly před nastoupenou jednotkou?

V MacDonaldově diatribě se člověk dere porostem metafor, jazyka rozkvetlého tak, že by se za něj nemusel stydět ani prodavač koberců v Medině, vyplývá z ní však jen, že autorovi je Blair nesympatický a považuje ho za lháře.

Protože bych sám o narcisech mohl leccos přidat k dobru, a také v oddělení detekce sykofantství jen těžko selžu, volil bych v případě bývalého britského premiéra střízlivější popis. Nehledě na to, že Blair má pravdu. Není to sice v této době populární, stále mám však zato, že

a) válka v Iráku byla a je válkou spravedlivou, neb zbavila region jednoho z nejhorších tyranů a vrahů, který kdy chodil po zeměkouli, a že

b) svět by, nezměrným potížím, obětem a materiálním škodám navzdory, měl být Američanům (=Bushovi), Britům (=Blairovi) a dalším spojencům včetně Čechů (=Špidly) vděčný; zkuste si představit, že dnes v Bagdádu sedí Saddám, o němž nevíme, zda má či nemá zbraně hromadného ničení. K tomu

c) je sice politováníhodné, že se ony zbraně v Iráku nenašly, ale je jisté, že o ně Saddám usiloval a při první vhodné příležitosti by po nich hrábl.

Neobhajuji mučení zajatců, k němuž zřejmě docházelo i jinde než v Abu Ghrajbu (a jež by Kongres měl vyšetřit ve stylu padni komu padni). Neobhajuji pomýlenou Rumsfeldovu doktrínu, kvůli níž stabilizace Iráku trvala mnohem déle a stála mnohem víc, než bylo nutné.

Jen chci zdůraznit, že – narozdíl od momentálně módní mantry propagované prezidentem Barackem Obamou – je to irácká válka, která je strategicky podstatnější než ta v Afghánistánu.

Pokud jsou někde dveře ke stabilizaci, modernizaci, liberalizaci a později i demokratizaci (přesně v tomto pořadí) Velkého Středního Východu, pak jsou uzamčené na tři zámky a opatřené dvěma hesly (Je libo metaforu?).

Oněmi zámky jsou Írán (kde fundamentalistický extrémismus dostal v roce 1979 křídla), Pákistán (jehož destabilizace jako jaderné mocnosti měla by katastrofální následky) a Irák (kde kvůli vzdělanosti a sofistikovanosti obyvatelstva, potenciálnímu bohatství a jeho vlivu na celý region je imperativem pomoci vybudovat stabilní, multietnickou a tolerantní společnost). Těmi dvěma zmiňovanými hesly jsou vytrvalost a odvaha, kvality, jež s nepřímou úměrou klesají, blížíte-li se doméně politiky.

Narozdíl od Iráku je vliv Afghánistánu na region dnes téměř nulový. Afghánistán je kromě Kábulu, kdysi kosmopolitní enklávy, polofeudální společností. Tamní strategií musí být zadržování (čili starý dobrý containment) vlivu Tálibánu v rámci vybraných provincií. Narozdíl od roku 2002 není Afghánistán pro Al Káidu základnou. Kvůli nehostinnému terénu a tamní kultuře, stejně jako kvůli nedostatku politické vůle a materiálních zdrojů na Západě, je téměř nemožné se v dohledné době pokusit o jeho modernizaci.

Není to ani zapotřebí. Naopak, čím „úspěšnější“ bude tažení proti afghánským extrémistům, tím víc hrozí pouhé „přelití“ napětí do Pákistánu, kde jde o mnohem víc. Ostatně už dnes je na pomezí Af-Paku čilý extrémistický provoz.

V této věci má pravdu americký viceprezident Joe Biden, který pro Afghánistán obhajuje minimalistickou strategii. Američané a spojenci odtud pochopitelně hned odejít nemohou, avšak doufat v cokoli jiného než v rozumné uklidnění situace, by bylo naivní. Teherán, Bagdád a Islámabád, to je, oč tu běží...