Na první pohled to vypadá, že si Erdoğan dělá co chce. Vlastní zemi, kterou vyděsil údajný puč, válcuje k obrazu svému, Evropskou Unii straší obnovením proudu uprchlíků, každou chvíli si telefonuje s Putinem, za jásotu kremelských stratégů koketuje s tzv. šanghajskou pětkou, čili Organizací šanghajské spolupráce, sdružující Rusko, Čínu, středoasijské postsovětské republiky, ale například i Pákistán nebo Indii. Z povrchního pohledu na mapu tvoří toto uskupení rádoby protiváhu Evropské Unie, která Erdoğanovi pomalu zavírá dveře.Vypadá to hrozivě. Ukuchtí Erdoğan strategické partnerství s Putinem, vymění Evropskou Unii za onu euroasijskou organizaci?

Tak jednoduché to není.Z čistě ekonomického hlediska jsou to Evropská Unie a Západ, kdo drží Erdoğanův sultanát nad vodou. Celní unie s EU už funguje 20 let a umožňuje asi polovině tureckého exportu bezcelní přístup na evropský trh. Saldo je pasivní: do Turecka míří evropské zboží v hodnotě zhruba o jednu třetinu vyšší.
Důležitější pro rozvoj ekonomiky Turecka, která se nemůže opírat o masivní vývoz energetických surovin jako řekněme ekonomika ruská, jsou ovšem zahraniční investice. A těch přichází z Unie a z USA cca 75 procent. Se zahraničními investicemi turecká ekonomika stojí a padá. Současné napjaté vztahy s EU už se začínají projevovat. Turecká měna klesá volným pádem, inflace roste, investoři jsou čím dál tím opatrnější. Jak by také ne, když Erdoğanovy čistky zasahují i do byznysu, o státní byrokracii, školství, akademické a mediální sféře ani nemluvě.
Strategické partnerství s Ruskem? Rusku se takové úvahy velice hodí v jeho snahách o obnovení svého když ne globálního, tak aspoň regionálního vlivu, a to v jedné z nestrategičtějších oblastí současného světa, na Blízkém Východě.
Je tu však několik zásadních rozporů mezi oběma zeměmi, jež nějakému hlubšímu kamarádství mezi Putinem a Erdoğanem brání. Pomineme-li trvající členství Turecka NATO, o něž se stále Turecko opírá, a o jehož zrušení ani zdaleka neuvažuje (bezpečnostní rizika z toho plynoucí by se pro něj blížila těm ekonomickým, plynoucím z případné roztržky s EU), pak je to turecká podpora celistvosti Ukrajiny, krymských Tatarů a zejména diametrálně odlišné postoje k syrskému konfliktu. Erdoğanovi jde o svržení ruského chráněnce Asada, podoruje islamistické skupiny, které sice bojují o vliv s tzv. Islámským státem, nejsou však zdaleka těmi, jejich vítězství v Sýrii by si kdokoliv přál.
Letos na podzim, poprvé v historii Turecké republiky zahájila turecká armáda pozemní vojenskou operaci na cizím území. Nejde o opakované bleskové letecké zásahy proti kurdské guerille PKK jako v Iráku, ale o déletrvající podporu jedné ze syrských povstaleckých skupin zvané Syrská osvobozenecká armáda, která je vydržovaná Tureckem. Nehledě na útoky syrského letectva, jejichž terčem se už turecké síly staly, i na výpady tzv. Islámského státu, které už dokonce vedly k únosu tureckých vojáků, jsou turecké vojenské cíle rostoucí převahou Asadova vojska a jeho spojenců podporovaných Ruskem při dobývání syrského Halabu ohroženy. Erdoğan postavil svoji sunnitsko sektářskou propagandu na svržení alevitského syrského diktátora Asada. I nedávno se tak vyjádřil, s ohledem na Putina však byl nucen svoji rétoriku zmírnit.
Stále se mu však jedná o sanitární kordon podél tureckých hranic očištěný od syrskokurdských milic. Jakýmsi vedlejším produktem by mělo být i tažení (s USA, ale s podmínkou vyloučení Kurdů) proti Islámskému státu, ale o to Erdoğanovi v první řadě nejde. Zato Islámský stát už má Turecko v hledáčku a je o to nebezpečnější, že v Turecku má mnoho přívrženců, dokonce „spících buněk“, proti nimž turecké bezpečnostní síly dosud postupovaly více než laxně.
Ovšem ve svých případných územních nárocích v Sýrii, byť tvrdí že jen dočasných, Erdoğan tvrdě narazí na Putina. Proti sobě má ovšem i USA, které jsou momentálně možná neutralizovány změnou v Bílém domě. Dá se ovšem předpokládat, že Trump se v Sýrii bude tak maximálně dohadovat s Putinem, mocenské nároky kohokoliv jiného tam nejspíš nestrpí.
Uvážíme-li, že Erdoğan jde v této věci hlavou proti zdi, mohlo by se stát že si ji jednoho dne rozbije. Mírnější variantou pro něj může být, že se ještě rád uchýlí pod svůj dosavadní bezpečnostní deštník. Tedy účast na spojeneckém dobývání syrské bašty tzv. Islámského státu Rakky s vyloučením kurdských milic ze závěrečné fáze. To je ovšem s ohledem na arabský charakter Rakky i spojenecký kalkul. A nějaký kompromis ohledně kurdské entity na syrské straně hranice s Tureckem. Ale to je asi ještě hudba budoucnosti, ne-li věštění z křišťálové koule. Syrský konfikt nebude i případným dobytím Halabu ani zdaleka u konce. Vznikl jako povstání proti Asadově diktatuře, a nemůže skončit tím, že si Asad moc ještě upevní