Přiznám to hned zkraje: slunné počasí mi přijde nesmírně náročné. Ne snad proto, že by vedro bylo příliš velké horko, ale prostě pro jeho nekonečný imperativ: užívej si! Když je hezky, musíš se bavit, musíš být někde u vody. Ze všeho jiného máš leda výčitky počasí.

Někteří filozofové se shodují, že sice žijeme v době, kdy nás nikdo k ničemu jakoby nenutí, ale sami jsme si vybudovali imperativ "bav se"!

Nejvíc se to právě projevuje, když je venku hezky, a tak není divu, že nejvíce depresí se údajně vyskytuje na jaře, kdy nás vše kolem nutí k radosti a zábavě. Ze zábavy se pak stává nejsmutnější povinnost a člověk si prostě musí "strašně užívat" - v obou smyslech tohoto sousloví.

Když můžeš, tak musíš

Můžeš-li se bavit, musíš se bavit. Můžeš-li mít lepší výsledky, musíš mít lepší výsledky. Pokud platí tento diktát možností, musíme vlastně využít jakoukoli příležitost, která se nám naskytne. Krásné počasí nám tak připravuje pocity nikoli nepodobné těm, které zažívají postavy cirkusových klaunů.

Nebo si vemte příklad sitcomů. Jak si všímá slovinský filozof Slavoj Žižek, tyto zábavné seriály vám ani ne tak naznačují, kde a jak se smát, ale spíše se smějí za vás, na vašem místě. Zajímavé je, že po zhlédnutí máte někdy pocit, jako byste se vlastně sami dobře zasmáli.

Necítíte úlevu, když je jednou za čas zataženo, mlhavo a třeba dokonce prší? Když se zkrátka nemusíme veselit? Právě v této chvíli člověk najednou může, je povoleno (není to "škoda") jít do kina, může být v kanceláři nebo doma, může číst či psát.

Koneckonců vždy jsem měl pocit, že třeba taková Praha vypadá nejlépe, když je mlhavo a zataženo. Její krásy vynikají tajemně na povrch a za každým druhým rohem je skoro možné vidět některou z legendárních pražských postav. Když je nebe modré a slunce napjaté, vypadá obstojně skoro každé město. Skutečně krásná města ale nechají své půvaby vystoupnout právě koketně zahalené v nebombastickém počasí.

Čas počasí, čas nečasu

Ale co to má co společného s ekonomií? Dvě věci.

Za prvé i ekonomie hlavního proudu věří v diktát MaxU, tedy maximalizuj svůj užitek. Ať se děje, co se děje, musíš toto dělat; nebo ještě hůř: člověk diktátu užitku podléhá bezděky, podvědomě - a vlastně s tím už ani nemůže nic dělat.

Za druhé jsme si kdysi mysleli, že je jen otázkou času a dalšího vědeckého pokroku, kdy budeme schopni poručit větru i dešti. Zatím to ale stále dopadá tak, že nejsme schopni ani den předem odhadnout, která řeka se vylije a zda zítra bude pršet, nebo svítit slunce. To není výtka meteorologům, jen připomínka, že ani počasí, ani ekonomika se nejen nedají řídit, ale dokonce ani předvídat.

Modely, které se snaží predikovat počasí, jsou prostě tak složité a chaotické, že skutečně může jedno mávnutí motýlího křídla spustit bouři na druhé straně zeměkoule, jak koneckonců krásně ukázal vynikající film poslední doby Pan Nikdo. Jaká je lidská svoboda, pokud se pohybujeme v rámci vektorů, které nám kostkou hází miliarda motýlích křídel rozesetých po celém světě?

Všimněme si, že slovní protiklad k dobrému počasí je nečas. Tedy jakoby ne-čas, doba vyjmutá z časového kontinua.

Zpět ale k výčitkám. Mám pocit, že svět - a my s ním - má jakési výčitky. Výčitky z toho, že jsme si, když bylo překrásné globálně-ekonomické počasí, až příliš užívali. A podle toho teď také lidé - alespoň se mi to tak zdá - volili strany s programem do nečasu. V tomto kontextu může být nakonec doba podmračená a deštivá zajímavější než ony roky přehnaně krásného počasí, které jsme si museli až příliš užít.

Psáno pro HN