Vývoj této krize zdá se mi poněkud... rovnoměrný. Padá pestrobarevná paleta zemí.

Problémy nelze svalit na lenost Řeků (o čemž psaly mezi řádky noviny celé léto), na nízké daně a vysokou pracovitost Irů (což je zas hitem teď). Problém nelze svádět na euro (máme tu případ Maďarska a Islandu) ani na jeho absenci (již zmínění Irové a Řekové). Za krizi nemůže evropský sociální model (krize začala v Americe a první nakaženou zemí Evropy byla Velká Británie) ani na americký trh, který je svobodnější než ten evropský (krize teď sužuje zejména Evropu).

Ze začátku léta jsem na tomto místě napsal text (HN, 10. června), ve kterém jsem se snažil ukázat, že řecký problém není řecký problém, ale že Řecko je jen špičkou ledovce problému naší civilizace. Řecko se jen dříve dostalo tam, kam by vedla prodloužená trajektorie vývoje veřejných financí ve většině zemí. Včetně té naší. Teď se to hezky ukazuje na Irsku. A ukazuje se to i na systému.

Bankrot bankrotu

Toto je věta z FinWebu iHned.cz převzatá zřejmě z Financial Times: "Mnozí analytici a politici pokládají za příčinu poslední fáze krize snahu Německa vytvořit mechanismus řízeného bankrotu, na jehož nákladech by se podíleli i soukromí věřitelé vlád. To vystrašilo investory, kteří tak začali požadovat u dluhopisů rizikovějších zemí mnohem vyšší výnosy."

Tuto větu stojí za to přečíst si ještě jednou a pomalu. Tak zaprvé investory vystrašilo, že je možné zbankrotovat. Ale, zadruhé, pojďme hlouběji: tím, že se přizná, že odpovědnost za půjčené peníze nese věřitel (a kdo asi jiný!) - tedy tím, že se zopakuje to, co všichni teoreticky mantrují dokola a co je ve všech učebnicích ekonomie - tím se vyvolá panika.

A zatřetí: Jakpak se tedy v minulosti půjčovalo, hm? S tím, že v případě bankrotu vše zatáhne stát? A na co jsou všechny ty supersofistikované pojištovací instrumenty typu CDS a tak dále, když na ně nikdy v případě států nedojde? Jakou zvláštní hru jsme to hráli a hrajeme?

A začtvrté: Kdyby tedy banky opravdu půjčovaly (a ne jen jako) s rizikem, o co vyšší by byly úrokové sazby a půjčovaly by předluženým státům vůbec? Nyní, když se zjistí, že jejich investice nesla riziko (dobré ráno, světe!), chtějí vyšší cenu? Tedy, to že se nahlas přizná skutečný stav věci (tedy to, čemu vlastně všichni teoreticky věří), vyvolá paniku.

Jinými slovy, pokud máme tuto větu "mnohých analytiků a politiků" brát vážně, půjčování státům bylo nepřiměřeně štědré. Kdyby investoři počítali s tímto rizikem (jak je jejich povinnost), půjčovaly by státům mnohem dráž - a ty by si zase (doufejme) méně půjčovaly. Ale všichni jsme, včetně irských bank, hráli hru na hru: státy se tvářily, jako že nikdy bankrotovat nebudou, a banky se tvářily, že tomu věří.

Nemůžeme přijímat od trhu jen to dobré

Všichni naši moudří předkové nás varovali před úrokem, protože jim přišel čímsi podezřelý: Aristoteles, Starý zákon, Tomáš Akvinský, ale i arabští a muslimští myslitelé: dávejte si na to pozor, je to něčím podezřelé, ač přesně nevíme čím. Varování nevarování, my jsme si toto nebezpečné zvíře osedlali a udělali z něj základní kámen tržní demokracie - naše dnešní civilizace je bez úroku nepředstavitelná. A má to svých tisíc výhod. Díky úroku můžeme třeba bydlet v příbytku, který nám bude patřit až za desítky let (hypotéka). Úrok je ale zvíře neskutečně silné a mocné. A občas kope.

A ještě jedna poznámka: Tedy jsme si celou doby hráli na hranu? Celou dobu jsme složitě vypočítávali a sledovali úrokové sazby a sazby rizika bankrotu, jen aby se ukázalo, že vše bylo virtuální a cena úroku vycházelo z předpokladu, že "se prostě bankrotovat nebude"?

Nutno uznat, že díky citované větě vylezlo mnoho slámy z bot. Díky za ni.

Psáno pro HN