Žijeme ve společnosti, která si ráda říká expertní. Máme koneckonců skoro na vše vědní disciplínu, disponujeme všeobecným vzděláním a nástroji, o kterých se badatelům před námi ani nesnilo. Máme experty na stravu, výchovu, měření cest fotonů a spinů subnukleárních částic, na ekonomiku, politiku a na co si vlastně vzpomenete. Ve skutečnosti se ale nacházíme v čím dál složitějším, namísto jednodušším, světě. Nerozumím počítači, na který píši tento text. Umím jej sice zapnout a ovládat, ale nerozumím mu. Vlastně jsme obklopeni tak složitým světem, že je to můj úděl u drtivé většiny věcí, které mne obklopují. Koneckonců výkřik nerozumím sobě je též pro pozdně postmoderního člověka charakteristický.

Společnost fachidiotů

Ve skutečnosti, ač prvotní náznak hovoří o opaku, žijeme ve společnosti fachidiotů (včetně pochopitelně mne jako ekonoma). Jsme společností expertů, kteří rozumějí nebo se snaží rozumět jen malému výseku společnosti, ale celek nevidí.

Dodnes platí Sokratovo, čím víc toho vím, tím víc si uvědomuji, jak málo toho vím. Právě proto byl prohlášen nejmoudřejším mužem Atén. Jinými slovy, čím hlouběji jsme v poznání jednotlivosti, tím víc víme, že i dané problematice rozumíme méně. A to už vůbec nehovořím o závrati, která člověka jímá, uvědomí-li si komplexnost celku. Upřímný to přizná, pokrytec ne. Raději přestane naslouchat a číst otázky, které mu nevyhovují.

Ale i kdyby daný člověk byl nakrásně expertem na jedno malé promile reality, tak celku, tedy samotnému problému, neboť vše je provázáno, nerozumí nikdo, protože spolu nekomunikujeme. Nejde o pýchu, nedostatek času nebo nevůli, problém je hlubší než neochota. Obory si vyvinuly každý svou jedinečnou metodologii tak, aby se hodila ke zkoumání právě a jen toho jednoho facetu reality. K jinému je zcela nevhodná. Nedá se tedy jednotit, to by se nám to rozsypalo. Tady se hodí citát Bertranda Russela: Pořádáme sice různé vědecké konference, filozofové se scházejí, filozofie bohužel nikoli.

Vše je zdánlivě v pořádku do té doby, než je třeba řešit nějaký problém v jeho celistvosti. A to je, když se nad tím zamyslíme, většina problémů, které stojí za řeč.

Vysvětlit, ale nerozumět

A je ještě jedna, daleko hlubší věc, které vane ze starého vtipu z dob komunismu: Stěžuje si jeden kantor druhému. Čoveče, už dvacet let tady přednáším marxismus-leninismus a furt tomu nerozumím. Není problém, říká ten druhý, stav se u mě večer, otevřeme si lahvinku a já ti to vysvětlím. Seš úplně blbej, říká ten první, vysvětlit to umím taky, ale nerozumím tomu!

Je totiž nebetyčná propast mezi tím, problematiku vysvětlit, a porozumět jí. A další propast mezi tím, něčemu rozumět, a něco vymyslet. Když Einstein, jako první člověk objevoval tajemná zákoutí fyzické reality kolem nás, s úžasem prý vykřikl: Nedokážu si ve své nejbujnější fantazii představit, že bych byl první inteligentní bytostí, která na toto kouká. Někdo mnohem chytřejší a moudřejší tu musel být přede mnou. V němém úžasu nad genialitou stvoření, které objevil, ale nevymyslel, musel i on sklonit hlavu pod čímsi vyšším a mnohem inteligentnějším a záhadnějším.

Je nějaká naděje ve sloučení té rozcapenosti - třeba je několika střípků našich kusých vědomostí? Jakási Teorie všeho se nedaří ani v rámci jednoho oboru. Dokonce ani v matematice. Z Goedelovych vět o neúplnosti víme, že ani tady, v nejryzejším konstruktu abstraktní mysli, nelze nalézt teorii všeho matematického. A tak ani naše vědecká a přeexpertní společnost, společnost vědomostí, nebude nikdy ničím jiným než civilizací bezvědomí.

Psáno pro HN