Má-li člověk na výběr mezi optimismem a pesimismem, měl by si vybrat optimismus. Pokud mu luxus výběru není dopřán, může být rád, že nemá na výběr.

Naštěstí nám krásný jazyk český (ale i anglický) nenabízí při výběru jenom dvě možnosti. Skutečným alternativním ternem je teprve to, že možnosti skryté ve slově máme tři: člověk totiž nemusí být ani "opti-", ani "pesi-", ale může zůstat "mystickým".

Clintonština

A jsme nyní u slavného slova mystifikace. V angličtině znají cosi podobného - totiž některé, řekněme, svízelně dešifrovatelné výroky Billa Clintona. Takže se vám občas stane, že místo toho, aby člověk slyšel "don't lie to me" (nelži mi), uslyší "don't Clinton me" (neklintonuj mne). Zatím však není zřejmé, který termín se dostane do obecného povědomí, zda to bude mystifikace, nebo clintonština, proto je docela možné, že obohatíme světový slovník nejen o slova robot a tunelovat, ale i o slovo mystifikovat.

Zvláštní je, že ty naše mystifikace nejsou zpravidla nikdy odmystifikovány - a nikdo dodnes neví, jak to vlastně bylo. A mám pocit, že většina z nás již na to rezignovala. Buď tedy vidíme věci optikou mystiky (věcem nelze fundamentálně rozumět), nebo mystickou optikou (věcem rozumět lze, jenže máme divnou optiku, zamlžené sklíčko, média).

Ekonomii se kdysi říkalo "dismal science", tedy pesimistická nebo temná věda. Mnozí ekonomové klasické školy nám nevěstili nic příliš optimistického. Třeba takový Thomas Malthus, velký ekonom staré školy, měl pro pracující třídu jenom slova neútěchy: stagnaci na úrovni existenčního minima na věky věků. Není divu, že víra v kapitalismus byla na bodu nula a že se Marxovi tenkrát podařilo uspět s teorií revoluce systémů. Systémová revoluce přece jen poskytovala naději v optimistickou budoucnost; dnes se náš optimismus soustřeďuje na pozvolné změny kapitalismu a naše realistická utopie leží někde tímto směrem.

Zvláštní věcí je též historické srovnání pojetí ideálu. Učíme-li se dnes ve škole, že řečtí bohové byli omylní a že disponovali lidem podobnými nedostatky, pak se nabízí následující úvaha: Pokud pro současného člověka neexistují Bůh, bohové, jejich místa zabírají instituce. Tak třeba věříme v demokracii, věříme v trhy, věříme v lidská práva atd. Právě pro tyto ideály dnes vedeme války. Ale i tyto naše víry procházejí zkouškami a občas nám "dávají zabrat".

Kritika ideálu na základě ideálu

Podobně jako husité věříme v Boha (demokracii, trh, zákon), ale pohrdáme zavedenou církví (politickými stranami, hlavně těmi "zavedenými", reklamou a soudnictvím).

Krátce řečeno: Optimismus nám (do)dává naděje v ideální trh, ideální demokracii aj. Pesimismus nám zase vlévá do žil každodenní lidskou praxi. Není nutné podotýkat, že ani ideální trh, ani ideální demokracie nejsou pořádně definovány - a vlastně vůbec nevíme, co si pod tím představit. Tedy, oprava: ze studia ekonomie známe cosi, co se nazývá "dokonalá konkurence", ale to je stav, ve kterém by nikdo v realitě žít ani podnikat nechtěl.

Když se kdysi dávno zaváděla demokracie, největším strachem akademiků, politiků a intelektuálů bylo, že si ti chudší, jichž je v každé zemi většina, demokraticky odhlasují znárodnění majetku bohatých. Hle, v drtivé většině zemí se tak nestalo. Překvapivý důvod k optimismu! Stačí nemít přehnaná očekávání.

Ano, politici nás mystifikují, stejně tak i my mystifikujeme své bližní a sami sebe, stejně jako neplníme sliby a nedodržujeme vlastní předsevzetí. Jen u těch politiků je to více vidět. Nezbývá, než abychom upravili svá očekávaní oběma směry a byli opti(málně) mystičtí.

Psáno pro HN