Jen velice nerozumný a populistický politik by nechal dluh na tak vysoké úrovni, jaký bude, až krize skončí. To by totiž zemi zanechalo ve velice zranitelné pozici. Každá další krize by takovou zemi slupla jak malinu. Krize totiž bude vždy. Až skončí tato, určitě se zase najde nějaká jiná.

Tak zaprvé, krize neskončí tím, že ekonomika začne růst. Ta skončí, až se splatí dluh, který vyvolala, takže úsporná opatření každé rozumné vlády budou (doufám) pokračovat, a to i dlouho po krizi. Rozhazovat umí každá vláda, na tom nic hrdinského ani záslužného není.

A pokud je nerozumné dělat úsporná opatření uprostřed krize, pak kdy jindy se mají dělat než v dobách růstu? A to bude doufám platit pro celou Evropu, USA i Japonsko - všichni byli v dluzích až po uši už před krizí a krize zadlužení ještě zvýšila. Z těchto tří ekonomických gigantů je na tom Evropa z hlediska dluhu mimochodem nejlépe.

Jen velice nerozumný a populistický politik by nechal dluh na tak vysoké úrovni, jaký bude, až krize skončí. To by totiž zemi zanechalo ve velice zranitelné pozici. Každá další krize by takovou zemi slupla jak malinu.

Krize totiž bude vždy. Až skončí tato, určitě se zase najde nějaká jiná. Obilná, ropná, šílených krav nebo ptáků, prostě nemějte obavy, něco krizového se najde. Je to tím, že je na světě více krizí? Ne, spíše jsme na ně citlivější - a v informačním a propojeném světě se občas krize tlumí, ale spíše posilují a dále rozlévají. Ať tak či onak, každopádně o nich budeme vždy vědět. A čím méně bude těch důležitých, tím více budeme řešit ty menší.

No stress!

Zdá se, že v sobě máme zabudovanou jakousi konstantu chaosu, krize či nervozity, a to z dávných, reálně mnohem "stresovějších" časů, kdy šlo mnohdy skutečně o život. Až na to, že slovo stres je slovo nové a ve starších textech jej nenajdete. Lidé takto prostě neuvažovali, například v bibli se slovo stres nevyskytuje - a že by se příležitostí našlo dost: Noe mohl být pěkně "ve stresu", když začalo pršet, to samé Abraham, když vyjednával o nezničení Sodomy a Gomory, a tak dále a tak dále.

Koneckonců jistou konstantu nedostatečnosti či pocitu krizovitosti zřejmě cítíme i ve vlastním životě. I takoví spravedliví, jako byl svatý Pavel, trpěli výčitkami svědomí, byť my, pokud bychom žili jeho život, bychom asi výčitky svědomí vůbec nezaregistrovali.

Ale zpět do ekonomie. Lze předpokládat, že po létě přijde nervózní podzim, osobně čekám, že se stane cosi nevrlého s Japonskem. Krize s námi prostě bude stále. Otázkou tedy nyní je, co s tím?

Banální, ale asi správná odpověď je smířit se s tím, že budeme v jakési tu menší, tu větší krizi neustále. Ono žít moc dlouho v klidu asi taky není žádný med. Dějiny lidstva od nepaměti by se daly shrnout do naší neustálé snahy dostat se do ráje a harmonie - a když se nám to po mnohé snaze a námaze (stresu) občas povede, po chvíli hledáme způsob, jak se z toho ráje zas dostat pryč. Bylo to stále ještě v dobách harmonických, kdy v řeckých mýtech Pandora (úplně zbytečně) otvírá svou zakázanou skříňku, Eva a Adam započínají krizi uprostřed ráje, kde vládla pohoda, harmonie a klid. To uprostřed ráje ochutnávají zakázané a to je o ráj nakonec připraví.

A známe to i z pohádek: třináctá komnata se otvírá nikoli kvůli tomu, že by hrdinka neměla kam dát vysavač, kvůli tomu, že je na zámku málo místa, ale právě naopak. Když jsme v pohodě, začneme nějak podvědomě toužit po krizi.

Užijme si krizi

Znáte ten pocit, když uděláte zkoušku, na kterou se dlouho připravujete a moc se těšíte, až bude za vámi? Pak, když je těsně po zkoušce, nevíte, co se sebou, dokud vás něco nového zas neposune dál. Užívejme si krizi, neb nic jiného nám vzhledem k našemu ustrojení ani nezbývá.

Psáno pro HN